22 Cdo 726/2018 — Nejvyšší soud

22 Cdo 726/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 9. 2018 Spisová značka:22 Cdo 726/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.726.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Spoluvlastnictví Dotčené předpisy:§ 142 odst. 1 obč. zák. § 100 odst. 1 obch. zák. § 101 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 12. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 726/2018-417 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D, a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně B. F., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalovanému V. E., zastoupenému JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a o vzájemné žalobě o zaplacení 2 177 887,32 Kč, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 10 C 34/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2017, č. j. 17 Co 149/2017-382, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 20 957, 20 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 10 C 34/2012-349, zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaného ke stavbě nacházející se na pozemku v k. ú. N. P., zapsané na LV pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro K. k., Katastrální pracoviště J. (výrok I.), a nařídil prodej této nemovitosti s tím, že každému z účastníků připadne polovina výtěžku (výrok II.). Zamítl vzájemnou žalobu žalovaného na zaplacení 2 177 887,32 Kč (výrok III.). Dále rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku žalovanému (výrok IV.) a o náhradě nákladů řízení (výrok V.). Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 10. 2017, č. j. 17 Co 149/2017-382, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a V. napadených v odvolání podaném žalovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odklonil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011. Žalovaný uplatnil vzájemným návrhem své právo na zaplacení částky 2 177 887,32 Kč, která měla představovat jeho investice do společné věci, jež byly vynaloženy před jejím vznikem. V takovém případě se podle tvrzení žalovaného stávají tyto investice splatné až okamžikem zrušení spoluvlastnictví. Pokud odvolací soud zamítl vzájemnou žalobu žalovaného, protože tyto investice se staly splatnými okamžikem jejich vynaložení, tedy nejpozději v roce 2003 (přičemž neposuzoval, zda tyto investice byly vynaloženy před vznikem věci či po tomto okamžiku), a žalobkyně namítla v roce 2015 promlčení práva žalovaného, je jeho rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a v příslušných výrocích i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a má za to, že jeho rozhodnutí je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011. Pokud s investicemi souhlasila, staly se splatnými okamžikem jejich vynaložení, a to i v případě, že by se jednalo o investice učiněné ještě před vznikem stavby jako věci v právním slova smyslu. Zamítl-li odvolací soud vzájemnou žalobu žalovaného z důvodu vznesené námitky promlčení práva žalovaného, je jeho rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl. Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce vypořádání investic do společné věci (které byly vynaloženy některým ze spoluvlastníků) v rámci tzv. širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví. S povahou rozhodování o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví souvisí i obecně uznávaný požadavek, aby v takovém řízení došlo k vyřešení všech sporných otázek souvisejících se spoluvlastnictvím, případně otázek nesporných, ale s vypořádáním spojených. Vypořádání v širším smyslu především zahrnuje otázky tzv. investic do společné věci, které byly vynaloženy některým ze spoluvlastníků. Pro účely uplatňování nároků na vypořádání investic je třeba rozlišovat případy, kdy investice byly učiněny s (byť i konkludentním) souhlasem spoluvlastníků (§ 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), anebo bez tohoto souhlasu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3766/2011 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), přijal a odůvodnil závěr, že „souhlasí-li ostatní spoluvlastníci s nákladem vynaloženým jedním nebo více spoluvlastníky na společnou věc (a je nerozhodné, zda jde o náklady na nutnou úpravu nebo údržbu či o náklady na jinou než nutnou opravu a údržbu), jde o dohodu o hospodaření se společnou věcí a investující spoluvlastník má proti ostatním spoluvlastníkům právo na úhradu vynaložených prostředků; totéž platí v případě rozhodnutí většinového spoluvlastníka učiněného postupem podle § 139 odst. 2 obč. zák. Není-li mezi spoluvlastníky dohodnuto, jakým způsobem se budou na těchto investicích podílet, je rozhodující velikost spoluvlastnických podílů. Jde-li o investice jakéhokoliv druhu, vynaložené některým ze spoluvlastníků na společnou věc se souhlasem spoluvlastníků ostatních (či vynaložené na základě principu majority), jsou jejich části připadající na spoluvlastnické podíly neinvestujících spoluvlastníků splatné (nebyla-li mezi nimi uzavřena dohoda jiná) již za trvání spoluvlastnictví a nikoliv až po jeho zrušení a vypořádání. Investice vynaložené jedním ze spoluvlastníků bez dohody s ostatními a nemající základ v tzv. majorizaci zakládají investujícímu spoluvlastníku právo na vydání bezdůvodného obohacení, které ostatním spoluvlastníkům vzniklo. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení v souvislosti s vynaložením nákladů na nutnou opravu nebo údržbu vzniká za trvání spoluvlastnického vztahu vynaložením těchto nákladů. Nejde-li o náklady na nutnou opravu nebo údržbu, vzniká tato povinnost až při zániku podílového spoluvlastnictví.“ Při vypořádání podílového spoluvlastnictví v tzv. širším smyslu je zpravidla vznesen požadavek na vypořádání investic do společné věci, nicméně může však jít také o vypořádání investic vynaložených v souvislosti s pořízením vypořádávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12.