22 Cdo 967/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 967/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 4. 2022 Spisová značka:22 Cdo 967/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.967.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vodní hospodářství Dotčené předpisy:§ 55 odst. 1 předpisu č. 254/2001 Sb. § 59a předpisu č. 254/2001 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 7. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 2028/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 967/2021-392 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně N. P., narozené XY, bytem XY, proti žalovanému městu Roudnice nad Labem se sídlem v Roudnici nad Labem, Karlovo náměstí 21, IČO: 00264334, zastoupenému JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 644/35, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 8 C 39/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. prosince 2020, č. j. 95 Co 137/2020-333, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2020, č. j. 8 C 39/2018-274, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, a) aby se žalovaný zdržel provozování stavby kanalizace na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a to ve lhůtě, kterou určí soud, případně do právní moci kolaudačního rozhodnutí, b) aby žalovaný na své náklady odstranil – zaslepil stavbu kanalizace a „její sanaci“ na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu za zásah do vlastnického práva ve výši 144 732,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 144 732,50 Kč od 16. 12. 2017 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II). Žalobu pak také zamítl v části, ve které žalobkyně požadovala uhradit částku 192 771,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od 16. 12. 2017 do zaplacení (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VIII). K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, č. j. 95 Co 137/2020-333, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I (výrok I) a ve výrocích II–VIII jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II). Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle ní závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu. Mezi doposud neřešené otázky řadí jednak otázku, zda je stavba vybudovaná v rozporu se stavebním povolením vodním dílem ve smyslu § 55 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), a jednak otázku, zda existence takové stavby zakládá legální věcné břemeno podle § 59a vodního zákona. Domnívá se, že stavba postavená v rozporu se stavebním povolením není vodní dílem podle § 55 vodního zákona, a proto není způsobilá založit existenci legální věcného břemene podle § 59a vodního zákona. Dále žalobkyně konstatuje, že při posuzování obou hmotněprávních otázek soud nesprávně aplikoval judikaturu dovolacího soudu. Odvolacím soudem citované rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1427/2019 bylo podle dovolatelky v dané věci nesprávně aplikované, neboť v něm dovolací soud řešil pouze otázku vzniku legálního věcného břemene v situaci, kdy vodní dílo nesporně existovalo, zatímco v projednávané věci je mezi stranami sporné, zda se o vodní dílo jedná. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok I rozsudku odvolacího soudu, jakož i výroky na něm závislé, a také výrok I rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvádí, že je považuje za nepřípustné a nedůvodné. Ztotožňuje se s odvolacím soudem, podle kterého stavební povolení nemá vliv na vznik vodního díla, neboť předmětná kanalizace se stala vodním dílem v okamžiku, kdy začala plnit svoji funkci. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1427/2019 podle žalovaného jednoznačně vyplývá, že skutečnost, zda stavba byla či nebyla postavena v souladu se stavebním povolením, či dokonce bez něj, nemá vliv na její právní povahu jakožto vodního díla. Žalovaný uzavírá, že odvolací soud vyřešil otázku hmotného práva, zda je předmětná kanalizace vodním dílem, správně. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl. Žalobkyně následně v replice konstatuje, že z rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1427/2019 žalovaným dovozený závěr nevyplývá. Podotýká, že stavební povolení vznik vodního díla podmiňuje, neboť mu časově předchází. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatelky závisí na vyřešení jednak otázky, zda je stavba vybudovaná v rozporu se stavebním povolením vodním dílem ve smyslu § 55 vodního zákona, a jednak otázky, zda existence takové stavby zakládá legální věcné břemeno podle § 59a vodního zákona. Domnívá se, že předmětné otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, přičemž odvolací soud měl při jejich řešení nesprávně aplikovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1427/2019 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Tyto otázky přípustnost dovolání nezakládají. Podle § 55 odst. 1 písm. c) vodního zákona jsou vodní díla stavby, které slouží ke vzdouvání a zadržování vod, umělému usměrňování odtokového režimu povrchových vod, k ochraně a užívání vod, k nakládání s vodami, ochraně před škodlivými účinky vod, k úpravě vodních poměrů nebo k jiným účelům sledovaným tímto zákonem, a to zejména stavby vodovodních řadů a vodárenských objektů včetně úpraven vody, kanalizačních stok, kanalizačních objektů, čistíren odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizací. Podle § 59a vodního zákona je vlastník pozemku povinen strpět za náhradu na svém pozemku vodní dílo vybudované před 1. lednem 2002 a jeho užívání. Citované ustanovení § 59a vodního zákona zakládá existenci zákonného věcného břemene a představuje řešení situací existujících z doby před účinností vodního zákona (tj. před 1. 1. 2002) a spočívajících především v tom, že vodní dílo je umístěno na cizím pozemku bez řádného právního důvodu. Pro vznik věcného břemene podle § 59a vodního zákona je významné, zda k rozhodnému datu (tj. ke dni 1. 1. 2014) bylo na dotčeném pozemku umístěno vodní dílo vybudované před 1. 1. 2002, které se nestalo součástí pozemku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3631/2019). Ke vzniku zákonného věcného břemena (při naplnění hypotézy § 59a vodního zákona) dochází dnem účinnosti zákona, který