22 ICdo 71/2025 – Nejvyšší soud

KSCB 28 INS 3548/2023 42 ICm 1963/2024 22 ICdo 71/2025-84 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Garance Bydlení s. r. o., IČO 07969074, se sídlem v Brně, Nové sady 988/2, zastoupené Mgr. Mag. iur. Janem Toscherem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, proti žalované JUDr. Tereze Vodičkové, IČO 65907396, se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 237, jako insolvenční správkyni dlužníka L. K., o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm 1963/2024, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka L. K., vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 3548/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2024, č. j. 42 ICm 1963/2024, 105 VSPH 822/2024-64 (KSCB 28 INS 3548/2023), takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 7 344,70 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Mag. iur. Jana Toschera, advokáta se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2024, č. j. 42 ICm 1963/2024-40, vyloučil z majetkové podstaty dlužníka L. K. (dále „dlužník“) sepsané v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 INS 3548/2023 nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY, tak, jak jsou sepsány pod položkou I pořadové číslo 3 – dále „předmětné nemovitosti“ (výrok I). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 19 658 Kč (výrok II). 2. Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 20. 1. 2024, č. j. 42 ICm 1963/2024, 105 VSPH 822/2024-64, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 15 087 Kč (výrok II). 3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně, Bytové družstvo Jak bydlet doma IV, nabyl předmětné nemovitosti podle kupní smlouvy o prodeji nemovitých věcí ze dne 3. 6. 2021 ve spojení s dohodou o úhradě kupní ceny od dlužníka, který byl jako jejich vlastník evidován v katastru nemovitostí. Na základě této smlouvy bylo do katastru nemovitostí zapsáno ve vztahu k předmětným nemovitostem vlastnické právo ve prospěch právního předchůdce žalobkyně. Kupní smlouvou ze dne 21. 2. 2024 pak Bytové družstvo Jak bydlet doma IV převedlo vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalobkyni. K soupisu předmětných nemovitostí do majetkové podstaty dlužníka došlo dne 25. 3. 2024. Soudy nižších stupňů dovodily, že předmětné nemovitosti náleží do výlučného vlastnictví žalobkyně, což vylučuje jejich zahrnutí do soupisu majetkové podstaty dlužníka. Konstatovaly přitom, že žalovaná nepředestřela relevantní tvrzení a neoznačila důkazy, jimiž by vyvrátila existenci dobré víry žalobkyně, že nabývá vlastnické právo od vlastníka, a tudíž žalobkyni lze přiznat pozitivní účinky materiální publicity katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení § 984 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále „o. z.“). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky, jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Táže se, zda dobrá víra nabyvatele nemovitosti nemá být posuzována přísněji v případě, že je do katastru nemovitostí proveden vklad vlastnického práva na základě absolutně neplatného právního jednání pro rozpor s dobrými mravy nebo se zákonem, představuje-li toto jednání cílící na dlužníky v tísni „modus operandi“ podnikání kupujícího a dojde-li následně k dalšímu převodu vlastnického práva na subjekt, jehož činnost se taktéž zaměřuje na obchodování s nemovitostmi. Má za to, že princip materiální publicity katastru nemovitostí a dobrověrného nabyvatele nelze aplikovat paušálně, pokud převodcem i nabyvatelem vlastnického práva jsou subjekty soustřeďující se na obchodování s nemovitostmi původně náležející osobám v těžké životní situaci, aniž by respektovaly zákonná ustanovení chránící spotřebitele a slabší smluvní stranu. Domnívá se, že žalobkyni byla problematická transakce (včetně nízké kupní ceny), jež měla za cíl zbavit dlužníka majetku, známa, a tudíž předmětné nemovitosti nikdy neopustily majetkovou sféru dlužníka. Vyzdvihuje, že o nedostatku dobré víry žalobkyně svědčí vazby mezi žalobkyní a Bytovým družstvem Jak bydlet doma IV, popřípadě dalšími subjekty vykonávajícími obdobnou činnost. Navrhuje, aby „dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.“ 5. Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila nesouhlasně a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), jež má právnické vzdělání [§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání žalované pro jí vymezenou právní otázku není přípustné. 9. Podle ustanovení § 980 odst. 2 o. z. je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. Bylo-li právo k věci z veřejného seznamu vymazáno, má se za to, že neexistuje. 10. Podle ustanovení § 984 odst. 1 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis. 11. Podle ustanovení § 7 o. z. má se zato, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. 12. Kdo tvrdí, že nabyvatel nejednal v dobré víře, nese důkazní břemeno (§ 7); nelze použít judikaturu k zákonu č. 40/1964 Sb., občanskému zákoníku, dovozující opak – viz Pavlů, R. § 984 [Materiální publicita veřejných seznamů]. In: Petrov, J. Výtisk, M. Beran, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 19. 13. Dobrou víru je nezbytné hodnotit obdobně jako v případě problematiky oprávněné, resp. nyní poctivé držby, objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 88/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016 (tyto rozsudky, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz)]. Oproti dosavadní judikatuře však platí, že ve shodě s ustanovením § 7 o. z. se dobrá víra dobrověrného nabyvatele presumuje (srovnej § 7 o. z.); k presumpci dobré víry viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4925/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4174/2017, jakoži Lavický, P.: Význam domněnky dobré víry pro rozdělení důkazního břemena v civilním řízení soudním. Právní rozhledy, 2017, č. 13–14, s. 464–470. 14. Nabytí vlastnického práva dobrověrným nabyvatelem je přitom možné též za situace, v níž neoprávněný převodce původně „nabyl“ nemovitost na základě absolutně neplatné smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 22 Cdo 304/2024). 15. Z uvedeného vyplývá, že nabýt věcné právo, v nyní projednávané věci vlastnické právo, od osoby, která je jako osoba oprávněná zapsaná ve veřejném seznamu, ačkoli podle skutečného právního stavu osobou oprávněnou (vlastníkem) není, je možné jen v případě, že nabývající osoba nabyla právo na základě úplatného právního jednání a v dobré víře ve stav zápisu ve veřejném seznamu. Soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem se, stejně jako dobrá vír