23 Cdo 1120/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1120/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:7. 11. 2023 Spisová značka:23 Cdo 1120/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1120.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Znalecký posudek Dokazování Dotčené předpisy:§ 125 o. s. ř. § 127 o. s. ř. § 132 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 2. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1120/2022-571 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně LINDASTAV, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Ježkova 963/2, identifikační číslo osoby 27181294, zastoupené JUDr. Ing. Michalem Čapkem, advokátem se sídlem v Písku, Na Boubín 203, proti žalované Kateřině Schwippelové, narozené dne 15. 8. 1941, se sídlem v Zadní Třebani, U Mlýna 8, identifikační číslo osoby 16165357, zastoupené JUDr. Dagmar Friedlovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Werichova 1145/29, o zaplacení částky 312 207 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 177/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. 4 Cmo 86/2021-546, t a k t o: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2022, č. j. 4 Cmo 86/2021-546, vyjma té části jeho prvního výroku, jíž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2021, č. j. 56 Cm 177/2012-480, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2021, č. j. 56 Cm 177/2012-501, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2021, č. j. 56 Cm 177/2012-513, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. V posuzované věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 312 207 Kč s úrokem z prodlení coby smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o dílo, uzavřené dne 24. 2. 2004 mezi žalovanou jako objednatelem a společností MIGO, s. r. o., jako zhotovitelem, jejímž předmětem bylo dodání a zapojení rozvaděčů na stávající elektrické vývody a potřebná výměna elektroinstalace v objektu v areálu pekárny. Tuto pohledávku, představující smluvní pokutu ve výši 0,5 % z částky 44 505,60 Kč za každý den prodlení po dobu od 1. 9. 2008 do 4. 4. 2012 a vyúčtovanou fakturou č. 0021, měla žalobkyně získat postoupením na základě smlouvy uzavřené dne 10. 8. 2012 se zhotovitelem, který postoupení pohledávky žalované oznámil dopisem ze dne 14. 8. 2012. 2. Žalovaná se bránila námitkou, že smlouva o postoupení pohledávky je absolutně neplatná, neboť neplatná pro neurčitost sjednání předmětu díla je smlouva o dílo, smlouva o postoupení byla antidatována, postupovaná pohledávka v ní není určitě a srozumitelně označena, vymáhání smluvní pokuty je vzhledem k okolnostem šikanózním výkonem práva a smlouva o postoupení byla uzavřena v rozporu s § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“). Tvrdila též, že jí nebylo oznámeno postoupení pohledávky podle předložené smlouvy o postoupení pohledávky, a podpůrně navrhla, aby smluvní pokuta byla podle § 301 obch. zák. moderována na 1 Kč. 3. Poté, co Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2014, č. j. 56 Cm 177/2012-121, žalobě vyhověl, Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí rozsudkem ze dne 17. 12. 2014, č. j. 4 Cmo 223/2014-145, změnil tak, že žalobu zamítl. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky není neplatná pro neurčitost. Důvod neplatnosti neshledal ani v nedodržení podmínek § 196a obch. zák., neboť usoudil, že prodej a koupi pohledávek mezi podnikateli lze považovat za právní úkony činěné v rámci běžného obchodního styku a vztahuje se tedy na ně ustanovení § 196a odst. 4 obch. zák. Platnou shledal též smlouvu o dílo a smluvní pokutu sjednanou ve výši 0,5 % z fakturované částky posoudil jako přiměřenou. Usoudil však, že žalobkyně ujednání o smluvní pokutě zneužívá na úkor žalované, a uzavřel, že takové jednání odporuje poctivému obchodnímu styku, a proto ve smyslu § 265 obch. zák. nemůže požívat právní ochrany. 4. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 4. 2016, č. j. 23 Cdo 1749/2015-203 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že podmínky pro nepřiznání smluvní pokuty podle § 265 obch. zák. v tomto případě splněny nejsou. Vysvětlil, že jednání, jímž žalobkyně požaduje po žalované zaplacení smluvní pokuty, nesměřuje k poškození dlužníka ze strany věřitele; skutečnost, že věřitel se po dlužníku domáhá výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty, není zneužitím práva. 5. Vrchní soud v Praze poté rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. 4 Cmo 223/2014-232, přisuzující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyjádřil názor, že na posuzovanou věc se vztahuje § 196a odst. 4 obch. zák., neboť prodej a koupi pohledávek mezi podnikateli lze považovat za právní úkony činěné v rámci běžného obchodního styku. Nelze proto ani z tohoto důvodu považovat smlouvu o postoupení pohledávky za neplatnou, na žalobkyni tak předmětná pohledávka přešla a žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována. 6. Nejvyšší soud k dovolání žalované zrušil rozsudkem ze dne 11. 4. 2017, č. j. 32 Cdo 4887/2016-261, jak toto rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 56 Cm 177/2012-121, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytkl odvolacímu soudu, že se při řešení otázky, zda postoupení pohledávky lze považovat za nabytí nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku ve smyslu § 196a odst. 4 obch. zák., odchýlil od jeho judikatury, podle níž úplatné postoupení pohledávky nelze považovat za nabytí majetku v rámci běžného obchodního styku, jestliže v řízení nebylo zjištěno, že by předmětem podnikatelské činnosti účastníků postupní smlouvy podle živnostenského oprávnění bylo úplatné postupování pohledávek (rozsudek ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 613/2005), a závěr, zda nabytí majetku či jeho zcizení nevybočuje z rámce běžného obchodního styku, bude záležet na posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, zpravidla však půjde především o porovnání předmětu zkoumané dispozice (jeho povahy) s předmětem podnikání společnosti (rozsudek ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007). Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud pochybil svým závěrem o aplikaci § 196a odst. 4 obch. zák., neboť žádné konkrétní okolnosti vztahující se k předmětnému úplatnému převodu pohledávek nezkoumal a otázku předmětu podnikání účastníků předmětné postupní smlouvy zcela pominul. 7. Následně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2021, č. j. 56 Cm 177/2012-501, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení žalované ve výši 332 191 Kč (výrok pod bodem II) a České republice ve výši, jež bude určena dodatečně (výrok pod bodem III), což učinil v usnesení ze dne 27. 5. 2021, č. j. 56 Cm 177/2012-513, v němž výši náhrady stanovil částkou 17 951 Kč. 8. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalovanou jako objednatelem a společností MIGO, s. r. o., zastoupenou jednatelem Janem Jarošem, jako zhotovitelem, byla dne 20. 11. 2003 uzavřena smlouva o dílo č. 031120, v jejímž článku V byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5 % z fakturované částky za každý den prodlení, která se měla uplatnit v případě nedodržení termínu splatnosti faktury. Žalovaná dílo převzala dne 24. 2. 2004, avšak částku 109 470,60 Kč, která jí byla fakturována zhotovitelem fakturou č. 0005, splatnou dne 8. 3. 2004, nezaplatila. Zaplacení částky 289 549,73 Kč jako dlužné části ceny díla ve výši 109 470,60 Kč a smluvní pokuty za dobu od 9. 3. 2004 do 31. 1. 2008 ve výši 180 079,13 Kč, spolu s úrokem z prodlení z částky 109 470,60 Kč, bylo předmětem sporu vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 211/2004, v němž byla žalobkyní společnost MIGO, s. r. o. Toto řízení bylo skončeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, č. j. 1 Cmo 68/2012-297, který nabyl právní moci dne 14. 6. 2012 a jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 117 717,31 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 44 505,60 Kč od 9. 3. 2004 do zaplacení. Co do nároku na zaplacení částky 171 832,42 Kč spolu s příslušenstvím z částky 64 965 Kč byla žaloba zamítnuta. Žalovaná přisouzenou částku zaplatila dne 4. 7. 2012. Nato MIGO, s. r. o., vystavila žalované fakturu č. 0021 na částku 312 207 Kč splatnou dne 1. 8. 2012, coby smluvní pokutu z důvodu pozdní úhrady ceny za dílo, vyúčtované fakturou č. 0005 podle s