23 Cdo 1240/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1240/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2024 Spisová značka:23 Cdo 1240/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.1240.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 9. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 01.11.2024IV.ÚS 3005/24 Josef Fiala odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost<br/>odmítnuto pro nepřípustnost22. 1. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1240/2024-342 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce, ve věci žalobkyně ZA VODOU s. r. o., se sídlem v Praze, Platnéřská 88/9, identifikační číslo osoby 03838641, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze, U Nikolajky 833/5, proti žalovanému Matyáši Šandovi, se sídlem v Praze, Anastázova 14/4, identifikační číslo osoby 68854536, zastoupenému JUDr. Veronikou Blaškovanovou, advokátkou se sídlem v Praze, Písecká 1967/5, o zaplacení částky 5.200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 25/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2023, č. j. 29 Co 299/2023-304, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 16.214 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právní zástupkyně žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2022, č. j. 8 C 25/2019-219, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 5.200.000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.200.000 Kč za období od 11. 8. 2016 do 12. 8. 2018 (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2023, č. j. 29 Co 299/2023-304, odmítl odvolání žalovaného proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu co do částky 1.200.000 Kč a co do úroku ve výši 2,5% měsíčně z částky 601.037,45 Kč za období od 15. 7. 2015 do zaplacení, co do úroku ve výši 2,5% měsíčně z částky 108.097 Kč za období od 13. 8. 2015 do zaplacení, co do úroku ve výši 2,5% měsíčně z částky 1.000.000 Kč za období od 18. 8. 2015 do zaplacení, co do úroku ve výši 2,5% měsíčně z částky 2.290.865,55 Kč za období od 23. 11. 2015 do zaplacení a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.200.000 Kč za období od 13. 8. 2018 do zaplacení, a ve zbytku, tj. co do povinnosti zaplatit částku 4.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně za období od 10. 7. 2016 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (třetí výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu druhého výroku v části, jíž odvolací soud zamítl žalobu o zaplacení částky 1.200.000 Kč s příslušenstvím, a v rozsahu třetího výroku, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě otázek, které dosud nebyly vyřešeny v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. 4. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že dovolání považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. 6. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 10. Dovolání není přípustné. 11. Dovolatelka předně zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, který přijal závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. 12. Tato námitka však přípustnost dovolání nezakládá. 13. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovozuje, že jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. (Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněný pod číslem 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.) 14. Současně pojem dobrých mravů není v zákoně upraven a je definován v judikatuře. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod číslem 16/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod číslem 5/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a mnohé další). Tento názor je konformní se závěrem obsaženým v judikatuře Ústavního soudu, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněné pod číslem 14/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). 15. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Uvedené lze přitom vztáhnout i na případy, kdy se podle konkrétních (zjištěných) okolností posuzuje otázka neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2128/2023). 16. Při posuzování otázky neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy odvolací soud zohlednil všechny rozhodné okolnosti na straně žalovaného i dovolatelky, jeho úvaha v tomto směru odpovídá zjištěným okolnostem a taktéž není zjevně nepřiměřená. 17. Dovolatelka úvahu odvolacího soudu zpochybňuje poukazem na absolutní výši úrokové sazby a absenci účelového určení úvěru, jež tuto výši odůvodňuje. Tyto námitky ale nereflektují podstatu důvodů, pro které odvolací soud shledal na straně dovolat