23 Cdo 1656/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1656/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2025 Spisová značka:23 Cdo 1656/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.1656.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:17. 9. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 11.11.2025III.ÚS 3326/25 Jan Svatoň Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1656/2025-346 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně HELIODROMUS, SE, se sídlem v Plzni, Husova 1250/71, identifikační číslo osoby 29039649, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti žalované Zuzaně Fillové, se sídlem v Děčíně IV, Tržní 1873/2, jako insolvenční správkyni dlužníka EK OIL s.r.o. v konkursu, se sídlem v České Lípě, Českokamenická 517, identifikační číslo osoby 27268136, zastoupené Mgr. Světlou Kleinovou, advokátkou se sídlem v Děčíně, Pohraničí 1385/14, o zaplacení 7 441 375 Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 100/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2024, č. j. 17 Co 24/2024, 17 Co 25/2024-304, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 38 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 7 441 375 Kč. Tvrdila, že s žalovanou insolvenční správkyní uzavřela dne 23. 9. 2011 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej nemovitostí a movitých věcí v areálu dlužníka, jež byly řádně specifikovány, a to za celkovou cenu ve výši 5 350 000 Kč. Na pozemcích, jež byly předmětem prodeje, se nacházely sudy obsahující ropné látky, resp. chemické látky neznámého původu; stejně tak se neznámé látky vyskytovaly v ocelových nádržích, které byly na základě smlouvy rovněž převáděny. Přítomnost sudů s chemikáliemi a látek ocelových nádržích přitom představovala vady předmětu koupě, a proto se žalobkyně domáhala slevy z kupní ceny určené s přihlédnutím k nákladům na odstranění vad (odvezení sudů a odčerpání chemických látek z ocelových nádrží) částkou 2 144 551 Kč. Žalobkyně dále požadovala částku 5 296 824 Kč jako náhradu škody (představovanou náklady na likvidaci uvedených látek) způsobené tím, že žalovaná porušila své smluvní povinnosti (plnit bez vad, respektive odstranit vady předmětu koupě). 2. Okresní soud v Děčíně jako soud prvního stupně mezitímním rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 15 C 100/2014-99, rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněn. 3. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 1. 2018, č. j. 17 Co 131/2017-125, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 441 375 Kč, zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobkyni, aby žalované nahradila náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 30. 9. 2020, č. j. 23 Cdo 3913/2018-151, zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Soud prvního stupně následně (svým v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 15. 11. 2021, č. j. 15 C 100/2014-220, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 2. 2. 2024, č. j. 15 C 100/2014-260, uložil žalované zaplatit žalobkyni 7 441 375 Kč (výrok I druhého rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II druhého rozsudku soudu prvního stupně). 6. K odvolání žalované odvolací soud napadeným rozsudkem změnil druhý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba o zaplacení 7 441 375 Kč se zamítá (výrok I napadeného rozsudku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II napadeného rozsudku). 7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (výslovně v rozsahu „všech výroků“) dovoláním, v němž nejprve brojila proti závěru odvolacího soudu, podle kterého žalobkyně neposkytla žalované dostatečnou lhůtu k odstranění vytčených vad, a namítla, že přijetím tohoto závěru se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4167/2014, a ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3945/2016. Podle žalobkyně totiž žalovaná z nepochopitelných důvodů zastavila práce směřující k odstranění vad (odvezení sudů a odčerpání chemických látek z nádrží) a navzdory opakovaným urgencím ze strany žalobkyně tyto práce nedokončila, přičemž dávala najevo, že tak ani nehodlá učinit. Žalobkyně měla rovněž za to, že žalované poskytla dostatečně dlouhou dodatečnou lhůtu pro odstranění vad (do 27. 3. 2012, nikoli jen do 22. 2. 2012, jak uváděl odvolací soud). Uvedené závěry se přitom podle žalobkyně vztahují také k uplatněnému nároku na náhradu škody, neboť příčinou vzniku škody nebyla skutečnost, že žalobkyně neposkytnula žalované dostatečnou náhradní lhůtu pro odstranění sudů a odčerpání chemických látek, ale to, že žalovaná odmítla odvoz látek z nádrží (a sudů) realizovat. 8. Žalobkyně dále namítala, že odvolací soud pochybil taktéž při formulaci závěru o tom, že výše poskytnuté slevy z kupní ceny nemůže přesáhnout kupní cenu samotnou, jakož i při posuzování přiměřenosti výše slevy z kupní ceny. V dané souvislosti žalobkyně podotkla, že nemovitosti i movité věci kupovala jako celek, a odkázala na předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci (sp. zn. 23 Cdo 3913/2018), z něhož bylo zřejmé, že přítomnost chemických látek v nádržích znemožňovala žalobkyni řádné využití celého předmětu koupě (včetně pozemků). Nadto žalobkyně upozornila, že odvolací soud při posouzení přiměřené výše slevy z kupní ceny vyšel toliko z ustanovení § 439 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“, a opomněl zohlednit judikaturu Nejvyššího soudu (představovanou například usnesením ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1878/2010, a v něm citovanou judikaturou, a rozsudkem ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 69/2013). 9. V neposlední řadě žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí bylo překvapivé, neboť odvolací soud (v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20) porušil princip kontradiktornosti a věc v napadeném rozsudku posoudil způsobem, který byl pro žalobkyni z pohledu dosavadního průběhu řízení zcela nepředvídatelný. 10. Jelikož odvolací soud posoudil uvedené otázky nesprávně, žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dovolání žalobkyně dále navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, neboť její současná finanční situace neumožňuje nahradit žalované náklady řízení ve výši přiznané odvolacím soudem a případný výkon napadeného rozsudku by žalobkyni mohl způsobit závažnou újmu. 11. Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, popřela přípustnost i důvodnost dovolání i návrhu na odklad vykonatelnosti a navrhla dovolacímu soudu, aby dovolání odmítl, případně aby je zamítl a nevyhověl návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. 12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. 13. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. 14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 16. Dovolatelka předně brojí proti závěru odvolacího soudu o tom, že žalované neposkytla přiměřenou dodatečnou lhůtu k odstranění vad (odčerpání látek z ocelových nádrží) ve smyslu poslední věty ustanovení § 436 odst. 2 obch. zák., a namítá,