23 Cdo 190/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 190/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 10. 2025 Spisová značka:23 Cdo 190/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.190.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Výklad právních jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 556 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 190/2025-372 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce statutárního města Ostrava – městský obvod Vítkovice, se sídlem městského obvodu v Ostravě, Vítkovice, Mírové náměstí 516/1, identifikační číslo osoby 06215882, zastoupeného Mgr. et Mgr. Adamem Sokolem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 188/119d, proti žalované AHOS CZ, s.r.o., se sídlem ve Vřesině, Osvobození 19, identifikační číslo osoby 26796481, zastoupené JUDr. Irenou Hučkovou, advokátkou se sídlem v Petřvaldě, Ostravská 555, o zaplacení 340 789,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 130 C 33/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2024, č. j. 57 Co 149/2024-343, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 233 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2024, č. j. 130 C 33/2021-309, zastavil řízení co do částky 7 547 Kč (výrok I), dále žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 333 242,60 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a vůči státu (výrok IV). 2. Jednalo se o v pořadí již druhý rozsudek soudu prvního stupně v této věci, neboť jeho první rozsudek ze dne 15. 9. 2020, č. j. 130 C 33/2021-48, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2023, č. j. 57 Co 326/2022-173. 3. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem řízení co do zákonného úroku z prodlení z částky 7 547 Kč za dobu od 30. 9. 2021 do zaplacení zastavil (první výrok), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a IV potvrdil (druhý výrok), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil toliko ohledně výše částky představující náhradu nákladů řízení (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (čtvrtý výrok). 4. Soudy rozhodovaly o nároku žalobce, který požadoval vrácení části zaplacené ceny díla s tím, že strany mezi sebou uzavřely dne 14. 5. 2020 smlouvu o dílo týkající se údržby zeleně v Ostravě-Vítkovicích pro rok 2020-2022, přičemž plochy, na nichž měla žalovaná údržbu zeleně provádět, byly specifikovány v příloze smlouvy. Žalobce řádně a včas uhradil vystavené faktury za rok 2020, fakturu za rok 2021 vrátil s tím, že rozsah fakticky pokosených ploch neodpovídá účtované ploše. Ačkoli ve smlouvě bylo uvedeno, že údržba zeleně bude prováděna na ploše o výměře 208 370 m2 (plochu cca 210 000 m2 žalobce uváděl i ve výzvě k podání nabídek v zadávacím řízení), žalobce následně zjistil, že pozemky uvedené ve smlouvě nemají výměru odpovídající katastru nemovitostí a některé pozemky nelze kosit, protože se tam nacházejí komunikace, chodníky, parkoviště atd., faktická výměra ploch k údržbě tak podle tvrzení žalobce činila 117 517 m2. Smlouva byla ukončena dohodou stran v roce 2021 a žalobce se domáhal vrácení částky, kterou za údržbu zeleně žalované zaplatil nad rámec údržby fakticky provedené. 5. Soudy obou stupňů zkoumaly, k čemu vedla vůle stran při uzavření smlouvy o dílo, neboť žalobce tvrdil, že jeho úmyslem při uzavření smlouvy bylo pokosení plochy o výměře 117 517 m2, nikoli plochy o výměře 208 370 m2, jak bylo uvedeno ve smlouvě. Odvolací soud dospěl k závěru, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že v řízení nebyl zjištěn společný úmysl stran při uzavření smlouvy, neboť ani sám žalobce při uzavření smlouvy nevěděl, jaká byla skutečná výměra travnatých ploch, proto tato výměra nemohla být jeho úmyslem při uzavření smlouvy, potažmo podkladem pro stanovení ceny díla. Odvolací soud proto provedl objektivní výklad a uvedl, že vzhledem k předcházející praxi stran je třeba vyložit ujednání o konstrukci ceny díla tak, že není navázána toliko na výměry travnatých ploch, ale je navázána na celou lokalitu uvedenou ve smlouvě. Vzhledem k tomu, že autorem smlouvy byl žalobce, jde případná nepřesnost k jeho tíži. 6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu jeho druhého, třetího a čtvrtého výroku dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení právních otázek, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně dovolatel formuloval tyto otázky: a) Otázka, zda je pro rozhodnutí ve věci samé relevantní zjištění skutečného rozsahu plnění podle smlouvy o dílo (tzn. zjištění skutečné výměry travnatých ploch na pozemcích uvedených v příloze smlouvy), a pokud ano, zda měl soud ve smyslu § 120 o. s. ř. rozhodnout o provedení důkazů navržených žalobcem v podobě odborného vyjádření, resp. znaleckého posudku. b) Otázka, zda je pro rozhodnutí ve věci samé relevantní zjištění skutečného rozsahu plnění podle smlouvy o dílo, a pokud ano, zda měl soud vyhodnotit část plnění jako plnění nemožné ve smyslu § 580 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a smlouvu tak v části posoudit jako absolutně neplatnou. c) Otázka, zda výklad právního jednání podle úmyslu jednajícího dle § 556 o. z. může směřovat k takovému výkladu, dle něhož je plnění v části nemožné. d) Otázka, zda lze nesprávný údaj o výměře travnatých ploch na pozemcích uvedených v příloze smlouvy o dílo považovat za nevhodný příkaz, na který byl zhotovitel povinen objednatele upozornit podle § 2594 odst. 1 o. z. e) Otázka, zda vědomost objednatele o nevhodnosti příkazu způsobuje neexistenci oznamovací povinnosti zhotovitele ve smyslu § 2594 odst. 1 o. z. f) Otázka, zda jednání žalované spočívající ve vyúčtování ceny díla podle nesprávné výměry travnatých ploch bylo v rozporu se základními zásadami občanského práva, zejména se zásadou pacta sunt servanda, zásadou poctivosti a výkonu práv v souladu s dobrými mravy a zásadou zákazu zneužití práv. 7. Dovolatel u každé z otázek argumentoval, v čem spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a závěrem navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu a v odpovídajícím rozsahu rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání rozporovala argumentaci žalobce a uvedla, že dovolání je zjevně bezdůvodné, a navrhla, aby bylo odmítnuto a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 13. Dovolání není přípustné. 14. Vzhledem k tomu, že dovolatel výslovně dovoláním napadl i výrok III a IV rozsudku odvolacího soudu, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím, je dovolání v rozsahu směřujícím proti těmto výrokům nepřípustné, neboť podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 15. Dovolatelova otázka výše shrnutá pod bodem a) ve své podstatě míří k tomu, zda soudy postupovaly správn