23 Cdo 1983/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1983/2024-341 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. K., zastoupené JUDr. Petrou Koubovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Otakarova 1427/41, proti žalovaným 1) T. S., a 2) J. S., oběma zastoupeným JUDr. Janem Tarabou, advokátem se sídlem v Písku, Nádražní 1988, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 62/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2024, č. j. 7 Co 1361/2023-290, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení na žalovaných domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí v žalobě označené bytové jednotky, kterou na základě kupní smlouvy ze dne 26. 7. 2021 prodala žalovaným. Kupní smlouva je podle žalobkyně smlouvou lichevní, jelikož žalovaný 1), jenž je realitním makléřem, zneužil její tísně a nezkušenosti, neboť ji ujišťoval, že kupní cena ve výši 650 000 Kč odpovídá obvyklé (tržní) ceně jednotky; ve skutečnosti jsou však vzájemná plnění stran v hrubém nepoměru. 2. Okresní soud v Písku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 8. 2023, č. j 9 C 62/2022-224, žalobu o určení vlastnického práva zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a náhradě nákladů řízení státu (výrok III). 3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení několika právních otázek, jež dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, resp. otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Žalobkyně svými námitkami zpochybňovala (především) posouzení otázky, zda má stranami uzavřená kupní smlouva povahu lichevní smlouvy podle § 1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, jakož i otázky neplatnosti kupní smlouvy z důvodu omylu ve smyslu § 583 o. z. 5. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení dovolatelka spatřovala konkrétně v tom, že: a) odvolací soud se nezabýval obvyklou cenou jednotky v době uzavření kupní smlouvy; b) odvolací soud vycházel z nesprávného ocenění jednotky (resp. závady v podobě nájemního práva třetích osob) znalcem, který nájemní právo ocenil pomocí metodiky pro věcná břemena, přičemž odvolací soud nájem nesprávně posuzoval jako nájem sjednaný do konce života nájemců; c) odvolací soud nesprávně posoudil otázku absolutní neplatnosti kupní smlouvy z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy způsobeného nepoměrem mezi kupní cenou a obvyklou (tržní) cenou jednotky; d) závěr soudů nižších stupňů, že žalobkyně neprokázala, že jí žalovaný 1) tvrdil, že obvyklá cena jednotky činí 650 000 Kč, je v rozporu s provedenými důkazy, a odůvodnění napadeného rozsudku neodpovídá požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř.; e) odvolací soud pochybil při řešení otázky neplatnosti kupní smlouvy podle § 583 o. z., neboť žalovaný 1) žalobkyni uvedl v omyl tím, že ji ujišťoval, že kupní cena odpovídá obvyklé (tržní) ceně jednotky; f) odvolací soud se nezabýval „nezkušeností žalobkyně ve vztahu k určení kupní ceny a sjednávání kupní smlouvy“; g) odvolací soud nesprávně posoudil, zda si žalovaný 1) byl vědom tísně a nezkušenosti žalobkyně, neboť mu muselo být zřejmé, že žalobkyně trpí nedostatkem obchodních znalostí, čehož uzavřením kupní smlouvy zneužil. 6. Žalobkyně vzhledem ke shora uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili. 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 9. Nejvyšší soud předně podotýká, že v souladu s § 242 odst. 4 o. s. ř. nepřihlížel k doplnění dovolání ze dne 12. 9. 2024, neboť žalobkyně dané podání učinila až po uplynutí dovolací lhůty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1001/2020, a ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3377/2023). 10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Otázkou vymezení znaků lichevních smluv se Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zabýval, přičemž již v poměrech občanského zákoníku z roku 1964 přijal závěr, že lichevní jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena shora uvedenými okolnostmi, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2737/2021, ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 940/2022, a ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001). Uvedené závěry o znacích lichvy se přitom vzhledem k jejímu vymezení v § 1796 o. z. uplatní i v poměrech občanského zákoníku z roku 2012 (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, uveřejněný pod číslem 66/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 14. Skutková podstata lichvy (§ 1796 o. z.) kombinuje znaky subjektivní povahy (spočívající v tísni, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti jedné strany a zneužití této slabosti druhou stranou) se znakem povahy objektivní (spočívajícím v hrubém nepoměru plnění). Právní úprava neúměrného zkrácení je oproti tomu založena na jediném čistě objektivním kritériu, jímž je hrubý nepoměr vzájemných plnění. Zatímco účelem právní úpravy lichvy je ochrana možné poruchy vůle ve spojení s poruchou ekvivalence, účelem neúměrného zkrácení je (toliko) ochrana poruchy ekvivalence. Pokud jde o právní následky, s lichvou se pojí neplatnost, zatímco neúměrné zkrácení zakládá restituční nárok zkrácené strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 42/2021, uveřejněný pod číslem 96/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3702/2023, a ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1000/2024). 15. Objektivním znakem lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod nemovitého majetku, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde vskutku o hrubý nepoměr takového vzájemného plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem, které ať již přímo či nepřímo – společně s naplněním alespoň jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.). Pokud takové okolnosti objektivního charakteru zaznamenány nebudou, soud přistoupí k posouzení hodnot těchto vzájemných plnění, kdy úvahy o hrubém nepoměru může zakládat skutkové zjištění o poskytnutém plnění, které představuje např. polovinu hodnoty plnění druhou smluvní stranou, tedy v podmínkách sledované smlouvy o převodu nemovitosti například v situaci, kdy prodávající (vlastník nemovitosti) převádí vlastnic