23 Cdo 1995/2011 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1995/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 6. 2013 Spisová značka:23 Cdo 1995/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1995.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Duševní vlastnictví Dotčené předpisy:§ 14 odst. 3 předpisu č. 191/1999Sb. ve znění do 31.08.2011 Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:29. 7. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1995/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Depesche Vertrieb GmbH & Co KG, se sídlem Vierlander Strasse 14, D-21502 Geesthacht, Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. Davidem Štrosem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 32, PSČ 110 00, proti žalovaným 1. SPLI CAPITAL, s.r.o., se sídlem v Praze 9–Vysočanech, Poděbradská 520/24, PSČ 190 00, IČO 28915372, 2. M. Ch., zastoupenému JUDr. Milošem Boháčem, advokátem, se sídlem v Praze 2–Vinohradech, Polská 1675/52, PSČ 120 00, o určení padělků, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 192/2009, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2011, č. j. 3 Cmo 196/2010-87, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2011, č. j. 3 Cmo 196/2010-87, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2010, č. j. 21 Cm 192/2009-37, určil, že 8 772 kusů dámských a dívčích pletených roláků z bavlny, zadržených Celním úřadem Cheb dne 24. září 2009 rozhodnutím č. j. 13241/2009-076300-033, jsou padělky (výrok pod bodem I), ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III a IV). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce je vlastníkem komunitárních ochranných známek uvedených v žalobě, že rozhodnutím Celního úřadu Cheb bylo zadrženo textilní zboží, jehož dovozcem byla první žalovaná a dopravcem druhý žalovaný. Dále vycházel ze zjištění, že toto zboží o váze 15 282 kg bylo naloženo 22. srpna 2009 v Číně do kontejneru a že přepravu uvedeného kontejneru z H. E. do P. objednala u druhého žalovaného společnost CROWS spol. s r.o. (spediční společnost). Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že z kontejneru byla celním úřadem vyňata pouze část zboží (86 krabic z 835), a tato byla převzata od řidiče. Mezi účastníky bylo nesporné, že deklarantem zboží byla společnost NIETEN. Na základě uvedených zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že druhý žalovaný není v této věci pasivně legitimován. Vyšel z nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 (dále jen „Nařízení“), jehož smysl je deklarován v jeho úvodních článcích, konkrétně v článku 10, podle něhož by opatření přijatá Nařízením měla připravit ty, kdo jsou odpovědni za obchodování se zbožím, které porušuje práva duševního vlastnictví, o hospodářský zisk z takového obchodu a postihnout je, zabránit propuštění takového zboží do volného oběhu a umožnit jeho následné zničení. Článek 11 odst. 1 Nařízení umožňuje zničit zboží, aniž by bylo nutno zahajovat za tím účelem soudní řízení, a to pouze na základě souhlasu osob zde výslovně jmenovaných, tedy deklaranta, držitele nebo vlastníka zboží. Teprve tehdy, jestliže souhlas dán není, je třeba podat žalobu na určení, že zboží porušuje práva k duševnímu vlastnictví. Z uvedeného soud prvního stupně dovodil, že pasivně legitimován ve sporu o určení padělků je ten, kdo mohl sporu předejít tím, že by dal svůj souhlas se zničením zboží, tedy deklarant, držitel nebo vlastník zboží. Vlastníkem ani deklarantem dopravce nesporně nebyl, soud prvního stupně proto zkoumal, zda byl tím, koho Nařízení považuje za držitele zboží. Pojem držitele zboží je podle závěru soudu prvního stupně nutno s ohledem na články 10, 11 a 13 Nařízení vykládat podle vnitrostátního práva, v této věci tedy podle § 129 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož je držitelem věci ten, kdo s věcí, kterou drží, nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Soud prvního stupně uzavřel, že takovou osobou není dopravce, neboť ten nemůže s přepravovanou věcí nakládat jako se svou vlastní a je pouze tím, kdo plní povinnost ze závazkového vztahu týkající se zajištění přepravy. Vztah dopravce k odesílateli i příjemci zboží a k přepravovanému zboží se řídí Úmluvou o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 11/1975, přičemž odpovědnost dopravce za ztrátu či zničení zásilky stanovená v článku 17 této úmluvy je objektivní s možností liberace, nicméně zničení zboží porušujícího práva k duševnímu vlastnictví, k němuž by dal dopravce souhlas, mezi těmito liberačními důvody nefiguruje. Druhý žalovaný jako dopravce tudíž není ve věci pasivně legitimován. Vůči první žalované soud prvního stupně žalobě vyhověl rozsudkem pro zmeškání. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. ledna 2011, č. j. 3 Cmo 196/2010-87, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným se určuje, že 8 772 kusů dámských a dívčích pletených roláků z bavlny, zadržených rozhodnutím Celního úřadu Cheb ze dne 24. září 2009, č. j. 13241/2009-076300-033, jsou padělky a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud posoudil skutková zjištění soudu prvního stupně jako dostatečná, jeho právní hodnocení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným však shledal nesprávným. Odvolací soud nepovažuje zjednodušený postup podle článku 11 Nařízení za podmíněný předchozím souhlasem se zničením zboží od deklaranta, držitele nebo vlastníka zajištěného zboží. Tento postup je pouze možností, nikoliv povinností držitele práva, kromě toho z článku 10 Nařízení nevyplývá, že by se aplikace vnitrostátních předpisů platných v členském státě, na jehož území je umístěno zboží, vztahovala na jiné posouzení, než to, zda došlo nebo nedošlo k porušení práva duševního vlastnictví. Zejména z tohoto článku nelze dovodit, že by se použití vnitrostátních předpisů vztahovalo na výklad pojmů, jako je např. držitel zboží. Proto nelze vykládat pojem držitele zboží podle § 129 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud považuje za nezbytné, aby byl tento pojem vykládán v komunitárním právu jednotně, neboť výklad jednotlivých právních pojmů z hlediska právních řádů jednotlivých členských států by mohl mít za následek odlišný postup při aplikaci podstatných ustanovení Nařízení, která musí poskytovat držitelům práva jednotný stupeň právní ochrany v členských státech a právní jistotu. Odvolací soud proto dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že druhý žalovaný je osobou, která je v souvislosti s dovozem padělků podle Nařízení věcně pasivně legitimována, neboť byl tím, kdo měl zboží u sebe a fakticky s ním disponoval. Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání. Jeho přípustnost zakládá na § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jelikož rozhodnutí odvolacího soudu má podle jeho názoru po právní stránce zásadní význam. Podle dovolatele je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku zásadního právního významu považuje posouzení postavení dopravce jako osoby povinné k vydání padělaného zboží podle článku 11 Nařízení. Dovolatel se ztotožnil s právními názory soudu prvního stupně a zdůraznil, že jako dopravce neměl předmětné zboží skutečně ve své moci, nemohl s ním nakládat, a proto nemůže být považován za držitele zboží ve smyslu článku 11 odst. 1 Nařízení. Kontejner se přepravuje vždy zapečetěný, dopravce nemá sebemenší možnost zjistit obsah kontejneru. Ani v daném případě nemohl druhý žalovaný se zbožím disponovat. Přeprava se uskutečňovala 24. září 2009, kdy po příjezdu do celního skladu v Ch. téhož dne byla celním úřadem vyňata část zboží a uložena v celním skladu. Se zbytkem nákladu řidič druhého žalovaného neprodleně odjel, aniž se zboží, které bylo uskladněno v celním skladu, doslova dotkl. Neměl tudíž předmětné zboží ve své dispozici a nemohl s ním jako držitel disponovat „svojí mocí a ve svém zájmu“ a v dané věci není pasivně legitimován. Ponechat napadený rozsudek odvolacího soudu v platnosti by podle názoru dovolatele znamenalo absolutní znejistění právního postavení všech fyzických a právnických osob, které se jakýmkoliv způsobem zabývají dopravou, přepravními službami, zasílatelstvím, kurýrním doručováním zásilek, poštovními službami a podobnými činnostmi. Dovolatel dále vytkl odvolacímu soudu, že nespl