23 Cdo 2101/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2101/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 11. 2023 Spisová značka:23 Cdo 2101/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2101.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 2. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2101/2022-243 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně Oskar Schunck Komanditgesellschaft Zweigniederlassung Bielefeld, se sídlem Feilenstrasse 31, 33602 Bielefeld, Spolková republika Německo, zastoupené Mgr. Petrem Fouskem, advokátem se sídlem v Bělé pod Bezdězem, Purkyňova 372, proti žalovanému J. U., o zaplacení částky 1 683 811,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 145/1999, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 5. 2005, č. j. 12 Cmo 371/2004-208, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 6. 2022, č. j. Nc 91/2022-231, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 6. 2004, č. j. 42 Cm 145/1999-189, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1 510 913,20 Kč s 5% úrokem p. a. jdoucím od 29. 1. 1999 do zaplacení a k rukám advokáta zaplatit na nákladech řízení částku 102 125 Kč (výrok pod bodem I), co do částky 84 961,30 Kč s 18% úrokem p. a. jdoucím od 31. 3. 1999 do zaplacení řízení zastavil (výrok pod bodem II) a ohledně částky 87 936,80 Kč s 18% úrokem p. a. jdoucím od 29. 1. 1999 do zaplacení a ohledně úroku z prodlení ve výši 13 % p. a. z částky 1 510 913,20 Kč jdoucího od 29. 1. 1999 do zaplacení žalobu zamítl (výrok pod bodem III). K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem odvolací řízení v rozsahu výroku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně zastavil (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho druhém a třetím výroku podal žalovaný dovolání, v němž co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), a uvedl, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam spočívající v tom, že řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatel spatřuje v řešení otázek: a) „komu vzniká škoda v případě zásilky, která je přepravována na základě smlouvy, uzavřené v režimu Úmluvy CMR (vyhl. č. 11/1975 Sb.), tj. zda škoda vzniká odesílateli nebo příjemci“, b) „podle jakého práva (tj. zda podle právního řádu České republiky nebo podle práva cizozemského) se posuzuje přechod práva na náhradu škody mezi pojišťovnou a poškozeným, jemuž pojišťovna náhradu škody poskytla, pokud oba tyto subjekty mají sídlo mimo území České republiky a pokud smlouva, která je mezi nimi uzavřena, uvádí, že jejich vztah se řídí právem cizího státu“, a c) „zda v případě záměny účastníka podle § 107a o. s. ř. zůstávají zachovány právní účinky spojené s podáním žaloby (§ 107a odst. 2 o. s. ř.) i v případě, že právo nového účastníka bylo promlčeno před účinností zákona č. 30/2000 Sb., jímž bylo ustanovení § 107a vloženo do občanského soudního řádu, a zda tedy tato procesní norma může mít zpětnou účinnost ve vztahu k otázce promlčení, která je upravena hmotným právem“. K otázce v pořadí první dovolatel prosazuje názor, že vzhledem k čl. 13 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), uveřejněné ve Sbírce zákonů vyhláškou č. 11/1975 (dále jen „Úmluva CMR“), vznikla škoda ztrátou přepravovaného zboží příjemci, nikoliv původnímu žalobci, který byl ve vztahu z přepravní smlouvy odesílatelem, a nemohlo proto právo na náhradu škody vyplacením pojistného plnění odesílateli přejít na pojišťovnu, tj. nynějšího žalobce. Vytýká odvolacímu soudu, že se s touto námitkou uplatněnou již v odvolání nevypořádal, a má za to, že řízení je postiženo vadou, protože napadený rozsudek neodpovídá požadavkům na řádné odůvodnění dle § 157 odst. 2 o. s. ř. Ke druhé otázce dovolatel argumentuje, že vztah mezi pojišťovnou a pojištěným nelze posuzovat podle českého práva. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2004, č. j. 29 Odo 667/2003-177 (vydané ve zde souzené věci), podle něhož nezvolí-li účastníci rozhodné právo, řídí se jejich právní vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu (§ 10 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním), upozorňuje, že již při jednání odvolacího soudu poukazoval na to, že v pojistné smlouvě bylo sjednáno užití německého práva, a vyjadřuje přesvědčení, že za této situace nelze použít obecné ustanovení o použití rozhodného práva. Dodává, že při odvolacím jednání také namítal, že pojistná smlouva se na předmětnou událost vůbec nevztahuje, a vytýká odvolacímu soudu, že ani k této námitce nezaujal stanovisko. Ve vztahu ke třetí z předložených otázek dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že uplatněné právo se nepromlčelo. Dovozuje, že pokud původní žalobkyni právo na náhradu škody vůbec vzniklo, pak dne 2. 9. 1999, kdy zaplacením pojistného plnění právo na náhradu škody přešlo na nynější žalobkyni, skutečně promlčeno nebylo, neboť původní žalobkyně podala žalobu v jednoroční promlčecí době. Ustanovení § 107a o. s. ř., podle něhož novému žalobci zůstávají zachovány právní účinky podané žaloby, však bylo do právního řádu začleněno až s účinností od 1. 1. 2001 a v té době již bylo právo nového žalobce promlčeno, protože změna věřitele nemá vliv na běh promlčecí doby (§ 111 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „občanský zákoník“ či „obč. zák.“). Dle mínění dovolatele je otázkou zásadního právního významu, zda procesní norma může mít zpětnou účinnost na otázku promlčení, která je upravena právem hmotným. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením ze dne 16. 5. 2006, č. j. 48 K 23/2006-173, prohlásil konkurs na majetek dovolatele. Prohlášením konkursu bylo dovolací řízení dle § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZKV“), přerušeno a po dobu trvání konkursu v něm nebylo možno pokračovat (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, uveřejněné pod č. 52/1998 Sb. rozh. obč., bod XXIV). Usnesením ze dne 9. 3. 2022, č. j. 48 K 23/2006-1445, jež nabylo právní moci dne 14. 5. 2022, uvedený soud konkurs zrušil pro nedostatek majetku. Zrušením konkursu zanikly účinky prohlášení konkursu uvedené v § 14 odst. 1 písm. c) ZKV [§ 45 odst. 1, část věty za středníkem, ZKV], a to právní mocí usnesení o zrušení konkursu (§ 44 odst. 5 věta druhá ZKV). V dovolacím řízení tedy bylo možno pokračovat. Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 30. 6. 2009. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Co se týče první z předložených otázek, dovolatel zřejmě přehlédl, na jakém prá