23 Cdo 2460/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2460/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 9. 2023 Spisová značka:23 Cdo 2460/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2460.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:24. 11. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 3168/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2460/2023-202 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce T. V., zastoupeného JUDr. Ivou Repa Kremplovou, advokátkou se sídlem v Brně, Okružní 433/1, PSČ 638 00, proti žalovanému JUDr. Lukáši Jíchovi, se sídlem v Přerově, Komenského 1294/38, PSČ 750 02, IČO 04886674, zastoupenému JUDr. Antonínem Blažkem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Masarykovo náměstí 329, PSČ 686 01, o zaplacení částky 735 085,59 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 229/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 18. 4. 2023, č. j. 69 Co 424/2022-170, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 5. 2023, č. j. 69 Co 424/2022-173, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 988 Kč k rukám zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Okresní soud v Přerově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 8. 2022, č. j. 10 C 229/2021-139, zamítl žalobu o zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 4. 2023, č. j. 69 Co 424/2022-170, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 5. 2023, č. j. 69 Co 424/2022-173, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení tří otázek hmotného práva, které dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny, a jedné otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. První otázka se týkala toho, zda lze podíl exekutora na odměně nově jmenovaného exekutora podle § 15 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „exekuční řád“), považovat in concreto za kupní cenu. Dovolatel namítal, že odvolací soud (i soud prvního stupně) dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že podíl na odměně nově jmenovaného exekutora (ve smyslu § 15 odst. 6 exekučního řádu) sjednaný v článku 3.2 dohody o narovnání ze dne 5. 5. 2016, nepředstavuje kupní cenu. Dovolatel vycházel z výkladového pravidla v § 556 odst. 1 o. z. a uvedl, že rozumně uvažující osoba nacházející se v postavení smluvních stran by chápala ujednání čl. 3.2 dohody o narovnání jako peněžní úhradu za předmět koupě. Podle dovolatele tak na základě objektivní metody výkladu právního jednání nelze dospět k jinému závěru, než že mezi stranami byla sjednána kupní cena. Podle dovolatele tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Druhá otázka se vztahovala k tomu, zda podrobná smluvní úprava převáděných práv a povinností per se vylučuje převod obchodního závodu coby jednoho funkčního celku ve smyslu § 2175 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen „o. z.“). Dovolatel k tomu uvedl, že s exekutorským úřadem jsou spojeny i podnikatelské činnosti, které mohou být obchodním závodem, a že v řešené věci podnikatelská složka úřadu naplňovala zákonné znaky závodu jako vnitřně uspořádaného funkčního celku způsobilého k podnikání. Namítal, že soudy dospěly k nesprávnému závěru, že nešlo o převod závodu, neboť v dohodě o narovnání byly vymezeny konkrétní podmínky převodu jednotlivých práv a povinností. Podle dovolatele takové vymezení převáděných práv a povinností není per se překážkou převodu obchodního závodu. Podotkl, že k převodu obchodního závodu de facto došlo, neboť žalovaný vstoupil do pozice žalobce; byly zachovány interní procesy, pro žalovaného pracovali převážně stejní zaměstnanci, užíval stejný software apod. Podle dovolatele otázka, zda podrobná smluvní úprava převáděných práv a povinností vylučuje převod obchodního závodu, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Třetí otázka se týkala toho, zda je určení kupní ceny podstatnou náležitostí smlouvy o koupi závodu podle § 2175 a násl. o. z. Dovolatel i tuto otázku formuloval jako v rozhodovací praxi dosud neřešenou. Při argumentaci vycházel z obecné úpravy § 1792 odst. 1 o. z. a § 2085 odst. 2 o. z. Odkázal také na komentářovou literaturu, podle které je-li možné dovodit vůli stran převést úplatně vlastnictví k určité věci, aniž by bylo zřejmé, za jakou cenu, měla by se podpůrně uplatnit cena obvyklá. S odkazem na komentářovou literaturu k § 2175 o. z. dovodil, že určení kupní ceny není esenciální náležitostí smlouvy o koupi závodu. Podle dovolatele z dosavadního řízení jednoznačně vyplývá, že úmysl stran směřoval k úplatnému převodu, a to vzhledem k čl. 3.2 dohody o narovnání, a i odvolací soud zdůrazňoval toliko to, že nebyla určena kupní cena. Poslední otázku dovolatel formuloval jako otázku procesního práva, a to, zda je odvolací soud povinen se přesvědčivě vypořádat s odvolacími námitkami zpochybňujícími právní posouzení věci soudem prvního stupně. Namítal, že odvolací soud svým ledabylým odůvodněním zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle dovolatele se odvolací soud přesvědčivě nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu k (ne)přezkoumatelnosti rozhodnutí; konkrétně k tomu, že přezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu si žádá, aby odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí reflektoval odvolací námitky zpochybňující právní posouzení soudu prvního stupně (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2570/2012). Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že jej považuje za nedůvodné. Podrobně reagoval na každou dovolatelovu námitku a vyvracel jeho argumentaci. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, příp. zamítl, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu jsou věcně správná. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Ačkoli první otázku dovolatel formuloval jako v rozhodovací praxi dosud neřešenou, otázka v podstatě míří na výklad právního jednání, konkrétně toho, zda strany dohody o narovnání za dne 5. 5. 2016 měly v úmyslu sjednat kupní cenu, a to konkrétně v článku 3.2, v němž byl dohodnut podíl exekutora na odměně nově jmenovaného exekutora podle § 15 odst. 6 exekučního řádu. Nejvyšší soud přitom ve vztahu k problematice přezkumu závěrů odvolacího soudu, které byly výsledkem výkladu právního jednání, opakovaně vychází z toho, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího