23 Cdo 2552/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2552/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 9. 2022 Spisová značka:23 Cdo 2552/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2552.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rozhodčí řízení Dotčené předpisy:§ 28 odst. 2 předpisu č. 216/1994 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 1. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2552/2022-1299 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ZVI a. s. se sídlem v Praze 5, Holečkova 103/31, PSČ 150 95, IČO 47673621, zastoupené JUDr. Petrem Vališem, advokátem se sídlem v Praze 2, Balbínova 1093/27, PSČ 120 00, proti žalované Austin Detonator s. r. o. se sídlem ve Vsetíně, Jasenice 712, PSČ 755 01, IČO 25689916, zastoupené Mgr. Rostislavem Pekařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 813/57, PSČ 110 00, o zaplacení 22 557 143 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 84/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č. j. 3 Cmo 172/2020-1266, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 62 727 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 6. 2020, č. j. 15 Cm 84/2008-1196, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 857 467 Kč s příslušenstvím (výrok I); žalobu co do částky 21 699 676 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV). Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Mezi účastníky byla dne 13. 11. 1998 uzavřena smlouva o prodeji části podniku, kterou žalobce prodal žalovanému „Divizi rozbušky“. Součástí její přílohy C byly i některé patenty a průmyslové vzory, které se používaly v rámci této divize a které byly na žalovanou převedeny uzavřením smluv o převodu patentů. Žalobkyně následně dne 28. 12. 1999 odkoupila od společnosti ZBROJOVKA VSETÍN a.s., resp. od jejího konkursního správce, za několik desítek miliónů korun českých patent č. 282387 – Ochrana elektrické rozbušky před účinky statické elektřiny a patent č. 280118 – Zážehová časovaná rozbuška. Po podpisu smlouvy o prodeji části podniku žalovaná nesporovala úplnost prodané části podniku, nicméně poté, co se žalobkyně stala vlastníkem patentů a co požadovala po žalované, aby je odkoupila či si zajistila licenční smlouvy, napadla žalovaná žalobkyni u Arbitrážního soudu ve Vídni, kde se domáhala převodu patentů na sebe. Dne 9. 4. 2004 byl vynesen rozhodčí nález se závěrem, že žalovaná má právo využívat oba patenty ve vlastnictví žalobkyně do skončení jejich platnosti, přičemž bude mít povinnost odškodnit žalobkyni za náklady a výdaje, jež žalobkyni vznikly z důvodu jejich udržování, ochrany a prosazení patentů per capita spolu s dalšími uživateli. Žalovaná tak má právo na nevýhradní licenční užívání obou patentů. K odkupu patentů či k uzavření licenční smlouvy nedošlo. Žalobkyně pak tvrdila, že jí vzniká škoda s odkazem na to, že vynaložila nemalé částky na koupi patentů a že žalovaná neplatí příslušné licenční poplatky a ani na náklady spojené s údržbou a se správou předmětných patentů. Žalobkyně vyčíslila své nároky znaleckým posudkem, jenž stanovil výši majetkového prospěchu žalovaného za období od 1. 1. 2002 do 21. 12. 2007 na 31 348 000 Kč. S ohledem na promlčení by žalobkyně požadovala pouze nároky za roky 2004 až 2007 v celkové výši 19 606 000 Kč. Dále žádala 131 453 Kč jako náhradu nákladů spojených s údržbou a se správou patentů. Po započtení pohledávek žalované za žalobkyní požadovala k náhradě částku 18 013 293,09 Kč. Žalobkyně následně v průběhu řízení rozšířila žalobu tak, že celkem požadovala zaplacení částky 22 557 143 Kč s příslušenstvím. K námitce nedostatku pravomoci soudů včasně vznesené žalovanou podle § 106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s odkazem na rozhodčí doložku sjednanou mezi účastníky ve smlouvě o prodeji části podniku ze dne 13. 11. 1998 a k dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo 655/2012, zrušil rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně o zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci soudů věc projednat a uzavřel, že v projednávané věci jde o spor z náhrady škody, jejímž základem je smlouva ze dne 28. 12. 1999 o nabytí absolutního práva k patentům č. 282387 a č. 280118, nikoliv smlouva o převodu části podniku, ve které byla rozhodčí doložka právě a pouze pro spory z této smlouvy sjednána. Následně byl k dovolání žalobkyně ve věci samé rozsudkem ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1372/2015, zrušen jak potvrzující rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 5. 2014, č. j. 3 Cmo 295/2013-353, tak i zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 4. 2013, č. j. 15 Cm 84/2008-307. Odvolací soud se tehdy ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že lze-li poskytnout souhlas k užívání průmyslového práva třetí osobě i jiným způsobem, než pouze uzavřením licenční smlouvy, a pokud žalobkyně vyúčtovala v souladu s rozhodčím nálezem žalované poplatky spojené s údržbou obou patentů a žalovaná je zaplatila, žalobkyni nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu (v žalobě původně kvalifikovaný jako nárok na náhradu škody) za bezplatné užívání obou patentů nevznikl. Dovolací soud oproti tomu dovodil, že mají-li ve smyslu § 14 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů, pojmy „souhlas k využívání vynálezu chráněného patentem“ a „licence“ shodný obsah, pak musí mít licence k využívání vynálezu chráněného patentem písemnou formu. Soud prvního stupně následně v dalším řízení věc posuzoval jako nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení žalované dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák“), za bezplatné užívání obou patentů v rozhodném období od roku 2004. Z hlediska skutkové stránky věci vyšel z toho, že je v podstatě nesporné, že žalovaná oba patenty v rámci své podnikatelské činnosti od uzavření smlouvy o převodu části podniku ze dne 13. 11. 1998 využívala, což také prokazuje společné prohlášení účastníků z 15. 2. 2002 a rozhodčí nález ze dne 9. 4. 2004. Také bylo prokázáno, že se žalobkyně stala vlastníkem obou patentů na základě smlouvy uzavřené se správcem konkursní podstaty úpadce Zbrojovky Vsetín a.s. (mateřská společnost žalobkyně) ze dne 28. 12. 1999 a toto vlastnictví trvalo i v rozhodném období. V řízení naopak nebyla prokázána existence písemné licenční smlouvy k oběma patentům či její pozdější uzavření a ani existence písemného souhlasu žalobkyně, aby je mohla žalovaná bezplatně užívat ve smyslu § 508 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“) a § 14 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích. Dále soud prvního stupně uvedl, že ani konečný rozhodčí nález ze dne 11. 2. 2004 neobsahuje přiznání práva žalované oba patenty užívat bezplatně, přičemž jeho odůvodnění není pro soud závazné. Také uvedl, že předmětné patenty nebyly uvedeny v příloze smlouvy o převodu části podniku uzavřené mezi účastníky, což odpovídalo v té době skutkovému stavu. Soud prvního stupně proto uzavřel, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, a to majetkovým prospěchem získaným bez právního důvodu. Peněžitá náhrada ve smyslu § 458 obč. zák. odpovídá výši licenčního poplatku, který by byl obvyklý při získání licence k užívání práva v rozhodné době. Při určení výše náhrady vycházel z revizního znaleckého posudku Ing. Karla Čady ze dne 3. 7. 2017 a z jeho doplnění ze dne 25. 4. 2019. Soud prvního stupně shledal oprávněnými finanční nároky žalobkyně za období od 9. 4. 2004 do 31. 12. 2007 a za období od 13. 2. 2009 do 13. 10. 2010 ohledně patentu č. 1 v celkové výši 2 353 534 Kč a u patentu č. 2 ve výši 96 640 Kč – tj. celkový nárok 2 450 174 Kč. Přihlédl k žalobkyní započtené pohledávce žalované ve výši 1 592 707 Kč (z rozhodčího řízení) a přiznal napadeným rozsudkem zbývající částku 857 467 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku žalobu zamítl jako nedůvodnou. K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 3 Cmo 172/2020-1266, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil a ve výroku I změnil tak, že žaloba o zaplacení 857 467 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu