23 Cdo 2601/2018 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2601/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 4. 2019 Spisová značka:23 Cdo 2601/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.2601.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Pojištění Promlčení Náklady na výživu pozůstalých Dotčené předpisy:§ 448 obč. zák. § 822 obč. zák. § 3 odst. 3 předpisu č. 492/1991Sb. § 104 obč. zák. § 110 odst. 3 obč. zák. § 101 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 7. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2601/2018-190 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce Česká republika - Ministerstvo obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, identifikační číslo osoby 60162694, proti žalované Česká kancelář pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Milevská 2095/5, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené Českou pojišťovnou a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 51.756 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 44 C 82/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, č. j. 21 Co 435/2015-163, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, č. j. 21 Co 435/2015-163, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, č. j. 44 C 82/2015-53, zamítl žalobu o zaplacení částky 51.756 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobce odškodňuje paní M. H. z titulu občanskoprávní odpovědnosti za smrtelný úraz jejího manžela J. H. při dopravní nehodě dne 17. 10. 1997, zaviněné M. U., příslušníkem Vojenského útvaru XY. Žalobce pozůstalé manželce přiznal náhradu nákladů na výživu pozůstalých za období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 ve výši 103.512 Kč. Následně však žalovaná odmítla tento nárok žalobce v rozsahu 50 %, tedy ve výši 51.756 Kč, refundovat z důvodu - dle názoru žalované - nevznikající ztráty na výživě pozůstalé M. H. Soud prvního stupně vyšel z toho, že J. H. zemřel dne 17. 10. 1997 při dopravní nehodě v souvislosti s provozem motorového vozidla, jehož provozovatelem byl žalobce. Za dopravní nehodu odpovídá provozovatel vozidla, tedy žalobce. Paní M. H. byla ke dni úmrtí J. H. manželkou zesnulého a žalovaná je s ohledem na ustanovení § 29 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) – dále též jen „zákon č. 168/1999 Sb.“, pojistitelem ve vztahu k žalobci. Žalobce na náhradu výživného paní M. H. v důsledku výše uvedené dopravní nehody pravidelně plnil, přičemž v minulosti mu bylo plnění ze strany žalované refundováno, a to do výše 50 %. Naposledy byla takto žalobci refundována žalovanou náhrada výživného za měsíc květen 2010, a to dne 19. 11. 2010. Náhrada na výživném byla žalobcem paní H. poskytována i nadále po květnu 2010. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle ustanovení § 448 odst. 1, § 797 odst. 2, § 101, § 104 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), a podle vyhlášky Ministerstva financí České republiky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla (dále též jen „vyhláška č. 492/1991 Sb.“). Jelikož byla žalovanou vznesena námitka promlčení, zabýval se soud prvního stupně přednostně touto otázkou. Uvedl, poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 273/2002, že nárok na náhradu škody dle § 448 obč. zák. spočívající v nákladech na výživu pozůstalým má charakter opětujícího se plnění a promlčuje se jako celek, nikoli jen nároky na jednotlivá plnění z něj vyplývající poskytovaná ve formě důchodu, a to bez ohledu na to, od kdy žalobce jednotlivé měsíční dávky požaduje. Dospěl tedy k závěru, že požadavek refundace náhrady nákladů na výživu M. H. mohl být žalobcem uplatněn proti žalované již za měsíc červen 2010, žaloba však byla podána až dne 17. 4. 2015, přičemž není rozhodné, za jaké období žalobce refundaci jím poskytnuté náhrady výživného žalobou uplatnil, mohl-li uplatnit již náhradu výživného poskytnutou za měsíc červen 2010. V červnu 2014 tedy došlo k promlčení nároku jako celku, tudíž žalobu zamítl. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 18. 12. 2015, č. j. 21 Co 435/2015-81, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud na projednávanou věc aplikoval ustanovení § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění v době trvání nároku žalobce, a ustanovení § 8 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (dále též jen „zákon č. 37/2004 Sb.“). Konstatoval, že pro posouzení námitky promlčení je třeba vycházet z tříleté promlčecí lhůty. Předmětem sporu však není nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých podle ustanovení § 448 obč. zák., ale je jím náhrada škody, kterou žalobce požaduje proti pojistiteli (žalované) jako úhradu částky, kterou poskytl pozůstalé manželce paní H., představující náhradu nákladů na její výživu po smrti jejího manžela. Neztotožnil se tak se závěrem soudu prvního stupně o počátku běhu promlčecí lhůty (červen 2010), protože dle jeho názoru je pro počátek jejího běhu v tomto případě rozhodné datum, kdy žalobce poskytl plnění poškozené pozůstalé paní H., tj. okamžik, kdy došlo ke zmenšení jeho majetku. Poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1468/2007. Uvedl, že jestliže první část nároku (leden až květen 2012) byla paní H. vyplacena v květnu 2012 a žaloba byla k soudu podána dne 17. 4. 2015, je zřejmé, že k marnému uplynutí tříleté promlčecí lhůty dojít nemohlo, stejně jako v případě proplacení zbylých částí nároku, ke kterým došlo v pozdější době. Uzavřel tedy, že žalovaný nárok promlčen není. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1421/2016, zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015, č. j. 21 Co 435/2015-81, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dovodil, že odvolací soud na projednávanou věc aplikoval nesprávné právní předpisy – zákon č. 168/1999 Sb. a zákon č. 37/2004 Sb., když správně měla být aplikována vyhláška Ministerstva financí České republiky č. 492/1991 Sb. Dále pak se zabýval otázkou, jaké povahy je právo pojištěného na refundaci vůči pojišťovně, přičemž dovodil, že regresní právo pojištěného vůči pojišťovně podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 492/1991 Sb. má povahu práva na plnění z pojištění a promlčuje se tak proto podle § 101 a § 104 obč. zák. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 13. 3. 2018, č. j. 21 Co 435/2015-163, rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (první výrok), rozšíření žaloby ze dne 10. 2. 2016, 7. 2. 2017 a 3. 1. 2018 se nepřipouští (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Odvolací soud uvedl, že za situace, kdy se na právo na plnění z pojištění z hlediska promlčení hledí obdobně jako na náhradu nákladů na výživu pozůstalých podle § 448 obč. zák., má i právo na plnění z pojištění, obdobně jako uvedená náhrada, charakter opětujícího plnění, které se promlčuje jako celek, nikoliv jen jako nárok na jednotlivá plnění z něj vyplývající poskytovaná ve formě refundace důchodu. Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, č. j. 25 Cdo 273/2002. Uzavřel, že k promlčení práva na plnění z pojištění došlo po uplynutí 4 let od dopravní nehody, při které zemřel J. H. (17. 10. 1997), protože žaloba byla k soudu podána až dne 17. 4. 2015. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvody nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v závěru odvolacího soudu o tom, že k promlčení práva na plnění z pojištění, které se z hlediska promlčení posuzuje obdobně jako právo na náhradu nákladů na výživu pozůstalých dle § 448 obč. zák., došlo po uplynutí čtyř let od dopravní nehody (17. 10. 1997), při níž J. H. zemřel. Žalobce je toho názoru, že promlčecí lhůta u nároku na plnění z po