23 Cdo 2741/2009 – Nejvyšší soud

23 Cdo 2741/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph. D. v právní věci žalobkyně Libertas a. s., se sídlem v Praze 5, Drtinova 10/557, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 47115343, zastoupené JUDr. Romanem Kozlem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Žitná 47, proti žalovanému P. J., o zaplacení částky 313.402,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 14 C 44/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci ze dne 28. srpna 2008, č.j. 30 Co 73/2008-205, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 18. července 2007, č. j. 14 C 44/2006-175, rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 313.402,30 Kč s 16,4% úrokem z prodlení od 1. dubna 1997 do zaplacení (výrok I.) a o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 28. srpna 2008, č.j. 30 Co 73/2008-205, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. potud, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 311.633,30 Kč s 16,4% úrokem z prodlení od 1. dubna 1997 do zaplacení a ve zbývající části výroku I. a nákladových výrocích II. a III. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy tak rozhodly poté, kdy Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. února 2006, č. j. 32 Odo 1334/2004-137 zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. září 2004, č. j. 30 Co 1/2003-122 a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. října 2002, č.j. 14 C 1314/97 – 98 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud v posledním rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Mezi účastníky byla dne 21. října 1996 uzavřena smlouva o dílo podle ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jejímž předmětem bylo zhotovení 10.000,- kusů publikací „Možnosti studia na UK“, s dohodnutou cenou 32,70 Kč/1 kus + 5% DPH. Sjednaná záloha 30.000,- Kč byla žalovaným uhrazena při podpisu smlouvy, zůstatek ceny díla žalobkyně vyúčtovala fakturou č. 611653 dne 26.11.1996 podle dodacího listu č. 01534 za dodaných celkem 9.950 kusů výtisků ve výši 313.402,30 Kč. Výtisky byly se souhlasem žalovaného převzaty dne 18. listopadu 1996 společností LEDIC CITY s. r. o. a to skutečně v počtu 9.950 kusů. Dne 20. ledna 1997 zaslal žalovaný žalobkyni dopis s odůvodněním, že publikace jsou neprodejné pro kvalitativní vady spočívající v nestejnoměrné barevnosti (některé stránky byly přebarvené a jiné naopak šedé), nečistotě tisku a chybějící strany. Znaleckým posudkem vypracovaným znalcem Ing. Pasekou bylo prokázáno, že část publikací skutečně trpí vadami, jejichž rozsah pro účely možné slevy z ceny díla označil 10 – 20 % z celého díla. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který dovodil, že žalovaný jako objednatel podle ustanovení § 562 odst. 2 písm. b) obch. zák. neoznámil žalobkyni jako zhotoviteli vady díla bez zbytečného odkladu poté, kdy je měl zjistit při vynaložení odborné péče při prohlídce uskutečněné podle možností co nejdříve po předání díla. V takovém případě soud objednateli právo z vad díla nepřizná. Žalovaný dílo převzal 18. listopadu 1996, vady oznámil žalobkyni až 20. ledna 1997. Nadto žalovaný ani nezvolil žádný z možných nároků z vad podle ustanovení § 436 a § 437 obch. zák. Zaslal-li proto žalovaný žalobkyni dopis ze dne 12. února 1997 obsahující odstoupení od smlouvy o dílo, nešlo o odstoupení učiněné platně podle ustanovení § 565 obch. zák. ve spojení s § 436 odst. 1 písm. d) obch. zák. Žalobci tak vznikl nárok na zaplacení ceny díla, jako by bylo dílo bez vad. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. , tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil právní předpis, když neuplatnil v plném rozsahu ustanovení § 548 odst. 1 obch. zák. a věc posuzoval jako neuplatněný nárok z vad díla žalovaným. Dílo vykazovalo vady podle znaleckého posudku a žalobkyni tak nevznikl nárok na zaplacení ceny díla. Dovolatel v této souvislosti odkazoval na soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž lze dle dovolatele nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu dovodit. Dovolatel současně poukazoval na vadu řízení, kterou měly soudy nižších stupňů řízení zatížit, když žalovaného nepoučily podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. o jeho důkazním břemenu k prokázání, že žalobkyně věděla o vadách díla a závěr o neunesení důkazního břemene se dozvěděl až z rozhodnutí soudu prvního stupně. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela o. s. ř provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud nejprve posuzoval přípustnost podaného dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost podaného dovolání je nutné posuzovat podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila. Dovolací soud proto nemohl přezkoumat správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Dovolatel ani v dalším obsahu dovolání nepředkládá dovolacímu soudu žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud ve věci rozhodoval již rozsudkem ze dne 20. února 2006, č. j. 32 Odo 1334/2004-137, kterým zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. září 2004, č. j. 30 Co 1/2003-122 a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 10. října 2002, č. j. 14 C 1314/97 – 98 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Od závěrů uvedených v tomto rozhodnutí nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani při novém projednání věci. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí zdůraznil, že podle § 560 odst. 1 a 2 obch. zák. má dílo vady, jestliže provedení díla neodpovídá výsledku určenému ve smlouvě; spočívá-li dílo ve zhotovení věci, platí obdobně ustanovení § 420 až 422 a § 426 obch. zák. Podle § 564 obch. zák. při vadách díla platí přiměřeně § 43