23 Cdo 2819/2012 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2819/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 9. 2013 Spisová značka:23 Cdo 2819/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.2819.2012.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Prodlení dlužníka Dotčené předpisy:§ 365 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:5. 11. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2819/2012 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce Ing. S. H., zastoupeného JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem ve Svitavách, nám. Míru 48/57, PSČ 568 03, proti žalovanému Z. M., zastoupenému Mgr. Lenkou Němcovou, advokátkou se sídlem v Říčanech, Rýdlova 339, PSČ 251 01, o zaplacení částky 1,842.781,38 Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 134/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2012, č.j. 2 Cmo 199/2011 - 210, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2012, č.j. 2 Cmo 199/2011 – 210, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. prosince 2010, č. j. 49 Cm 134/2004-181, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1,842.781,38 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 4 % p. a. ode dne 3. 9. 2002 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.). Vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 14. 12. 1997 uzavřena smlouva č. 9700001 o finančním pronájmu, jejímž předmětem byly věci movité – počítače v počtu 11 kusů. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou – 36 měsíců, tj. do 14. 12. 2000. Přílohou smlouvy byla faktura č. 9700001 a splátkový kalendář, podle něhož měl žalovaný uhradit celkem 36 splátek, každou vždy do 14. dne kalendářního měsíce. Pro případ opoždění platby jednotlivých splátek měl žalovaný uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Žalovaný zaplatil celkem devět splátek, přičemž do prodlení s první nesplacenou splátkou se dostal dne 14. 9. 1998. Dne 11. 12. 2000 žalovaný vrátil předmět smlouvy žalobci. Dlužné splátky zaplatil žalovaný žalobci dne 2. 9. 2002. Projednávanou žalobou uplatnil žalobce smluvní pokutu za opožděné platby splátek za období od 7. 6. 2000 do 1. 9. 2002, když nárok za na zaplacení smluvní pokuty za předchozí období uplatnil jinými žalobami. Současně požaduje žalobce úrok z prodlení v zákonné výši z nezaplacených smluvních pokut od jejich splatnosti, tj. od 3. 9. 2002. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podaná žaloba je v celém rozsahu důvodná. Žalovaný zaplatil pouze prvních 9 splátek, porušil tak svoji smluvní povinnost a dostal se dne 14. 9. 1998 podle ustanovení § 365 obchodního zákoníku do prodlení a dle ustanovení § 544 odst. 1, 2 a § 545 odst. 1 občanského zákoníku vznikla žalovanému povinnost pokutu zaplatit. Její výše byla určena jasně a srozumitelně a rovněž ji lze mít za přiměřenou. Žalovaný neplnil své povinnosti platit splátky, ale předmět nájmu zůstával v jeho držení až do konce leasingového vztahu a žalovaný s ním mohl disponovat. Soud odmítl námitku žalovaného, že nárok žalobce odporuje dobrým mravům připomínaje, že k dobrým mravům podnikatelské činnosti patří především hradit vlastní závazky. Soud nevzal za prokázané, že by žalovaný od smlouvy o finančním leasingu odstoupil, neboť listina předložená soudu a nazvaná “Odstoupení od smlouvy” je sice listinou pravou, avšak nebylo prokázáno, že by byla žalobci kdy doručena. I kdyby žalovaný od smlouvy odstoupil, pak tato skutečnost není vzhledem k § 302 obch. zák. rozhodná pro povinnost platit smluvní pokutu, neboť důsledky odstoupení se nároku na zaplacení smluvní pokuty nedotýkají. Vzhledem k tomu, že žalovaný dne 2. 9. 2002 uhradil veškeré dlužné splátky, smluvní pokutu však nikoli, dostal se dne 3. 9. 2002 do prodlení se splácením této smluvní pokuty. Podle ust. § 369 odst. 1 obch. zák. tak žalobci vzikl rovněž nárok na úrok z prodlení, který ve smyslu ust. § 517 odst. 2 obč. zák. a § 1 vl. nař. č. 142/1994 Sb. činilo 4 % ročně, když soudem nebylo zjištěno, že by si účastníci výši úroků z prodlení dohodli. Soud proto žalovanému uložil i povinnost zaplatit úroky z prodlení. K odvolání žalovaného změnil odvolací soud rozsudkem ze dne 1. března 2012 č.j. 2 Cmo 199/2011-210, rozsudek soudu prvního stupně tak, že výrokem I. žalobu zamítl v rozsahu 1, 377.821,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 % p. a. ode dne 3. 9. 2002 do 1. 3. 2005 a v rozsahu úroku z prodlení ve výši 1 % ode dne 2. 3. 2005 do zaplacení. Výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu 464.959,50 Kč s 3 % úrokem z prodlení ode dne 2. 3. 2005 do zaplacení. Rozhodl též o úhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a vyšel ze skutkových zjištění tohoto soudu až na listinný důkaz označený jako „Zápis o převzetí předmětu leasingu, který nebyl řádně splácen ani zaplacen“ ze dne 11. 12. 2000, který odvolací soud opakoval v průběhu řízení. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalovaný byl s placením leasingových splátek v prodlení a že dlužné splátky uhradil dne 2. 9. 2002. Odvolací soud posoudil nejprve, zda je výše sjednané smluvní pokuty přiměřená. Vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR a shledal, že sazby smluvní pokuty ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení je v obchodních vztazích sazbou zcela obvyklou. Výše smluvní pokuty, která se žalovanému jeví jako nepřiměřená, se projeví zejména při delším prodlení s plněním sankcionované povinnosti. Bez významu není podle názoru odvolacího soudu ani to, že sám žalovaný tuto sazbu smluvní pokuty nepovažoval za nepřiměřeně vysokou, když smlouvu obsahující ujednání o této smluvní pokutě se žalobcem uzavřel. Odvolací soud vzal rovněž v úvahu, že závazek zaplatit sjednané splátky je základní povinností nájemce, přičemž délka prodlení s jejich placením je jeho subjektivní záležitostí. Výše částky, které se žalobce ve sporu domáhá, je závislá nikoli pouze na sjednané sazbě smluvní pokuty, ale zejména na délce prodlení s placením leasingových splátek. Odvolací soud proto neshledal smluvní pokutu nepřiměřeně vysokou a k využití moderačního práva podle § 301 obch. zák. neshledal důvod. Pokud jde o námitku žalovaného, že od smlouvy odstoupil dopisem ze dne 7. 12. 2000, přiklonil se odvolací soud k závěrům soudu prvního stupně, které vyhodnotil jako správné. Odvolací soud se dále zabýval námitkou žalovaného, že odebráním předmětu leasingu dne 11. 12. 2000 žalobce od leasingové smlouvy jednostranným úkonem odstoupil, čímž leasingová smlouva zanikla. Odvolací soud hodnotil uvedený právní úkon za použití ust. § 266 odst. 1 obch. zák. tak, že tento právní úkon neobsahuje projev vůle směřující k odstoupení od leasingové smlouvy s důsledky podle § 351 obch. zák. Žalobce označil za osobu, která není právně vzdělaná a v jeho úkonu vidí pouze prostou vůli žalobce odebrat předmět leasingu žalovanému z důvodu nesplácení leasingových splátek. O tom, že ani žalovaný odebrání předmětu leasingu nechápal jako jednostranné odstoupení žalobce od leasingové smlouvy, svědčí podle názoru odvolacího soudu i dopis žalovaného ze dne 14. 12. 2000, ve kterém žalovaný sděluje žalobci, že dává žalobci výpověď z dané smlouvy, protože nemůže předmět leasingu dále užívat v důsledku jeho odebrání. Odvolací soud poukazuje i na protokol z jednání soudu prvního stupně, v němž právní zástupce žalobce potvrdil, že odebrání předmětu leasingu nebylo jednostranným odstoupením od smlouvy. Odvolací soud potom na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 575 odst. 1 obč. zák. o nemožnosti plnění, podle něhož povinnost dlužníka plnit zanikne, stane-li se plnění nemožné. Podle názoru odvolacího soudu odebráním předmětu leasingu žalovanému zanikla leasingová smlouvy následnou nemožností plnění, neboť po odebrání předmětů leasingu již nemohl být účel leasingové smlouvy plněn. Zánikem závazku zanikla i povinnost platit smluvní pokutu za prodlení s placením leasingových splátek. Právo na zaplacení smluvní pokuty vzniklé do doby zániku závazku z leasingové smlouvy zůstává nedotčeno. Na základě uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce má právo na zaplacení smluvní pokuty od 7. 6. 2000 do 11. 12. 2000, kdy došlo k zániku závazku založeného leasingovou smlouvou. Výše smluvní pokuty činila za uvedené období 464.959,50 Kč. V tomto rozsahu též odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Pokud jde o úroky z prodlení, odvolací soud přisvědčil námitce žalovaného, s