23 Cdo 2950/2007 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2950/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 9. 2009 Spisová značka:23 Cdo 2950/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2950.2007.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2950/2007 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Č. r. – M. f., zast. Ú. p. z. s. v. v. m., Ú. p. P., proti žalovanému K. D., zast. JUDr. M. Č., advokátem, o zaplacení 9,683.289,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 152/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2006, čj. 1 Cmo 195/2006 – 289, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2006, čj. 1 Cmo 195/2006 – 289       a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2005, čj. 16 Cm 152/2001 – 244,              se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. května 2005 zamítl žalobu o zaplacení částky 9,683.289,- Kč a rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo      na jejich úhradu. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 11. 2006,                    čj. 1 Cmo 195/2006 – 289 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě těchto nákladů řízení 210.868,- Kč. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že přihlédl k závěrům Nejvyššího soudu uvedeným v rozsudku ze dne 3. 7. 2001, čj. 32 Cdo 2624/2000 – 136,     jímž byl mj. zrušen předchozí rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2000,                           čj. 1 Cmo 209/98 – 105 a dále, že účastníci označili za nesporný výsledek sporu vedený     před Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 84/98, neboť rozsudkem tohoto soudu ze dne 26. 1. 1999 (potvrzeným Městským soudem v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2000,   čj. 25 Co 354/99 – 27) bylo určeno, že vlastníkem domu a pozemku v k. ú. V., obci P. je hlavní město P. Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že nárok na úhradu úroku z prodlení je nárokem akcesorickým a pokud účastníci posléze sjednali cenu za prodej podniku ve výši 39,513.252,16 Kč, mohl žalobci „teoreticky vzniknout nárok na úrok z prodlení jen z této částky“. V odůvodnění rozsudku odvolací soud dále uvedl, že je důvodná námitka žalovaného, že v privatizačním projektu byl do souboru privatizovaného majetku zařazen i dům ve V. vč. příslušné pozemkové parcely, jehož vlastníkem je, podle shora uvedených rozhodnutí, hlavní město P. V uzavřené kupní smlouvě o prodeji podniku byl v souboru věcí zahrnut i tento dům a parcela a proto měla být podle odvolacího soudu cena privatizovaného majetku nižší o cenu domu. Požadavek žalovaného o snížení kupní ceny je proto legitimní. Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem žalobce, že v tomto případě šlo         o právní vadu, kterou měl žalovaný řešit jiným způsobem a že nyní je jeho nárok promlčen. Ohledně domu vč. příslušné parcely k převodu vlastnictví podle odvolacího soudu nedošlo, žalobce svůj závazek převést vlastnictví těchto věcí nesplnil, tím došlo k bezdůvodnému obohacení žalobce o cenu tohoto domu a žalovaný by se právem domáhal vrácení této části ceny ve výši 5,650.560,- Kč, kterou však započetl na žalobou požadovaný úrok z prodlení ve výši 5,646.315,94 Kč a v důsledku toho žalovaná pohledávka zanikla. V dalším odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně, a to zejména k námitce promlčení vznesené žalobcem a vzhledem k uvedenému rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Dovoláním ze dne 5. 3. 2007 napadl žalobce rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že rozsudek odvolacího soud tak i rozsudek soudu prvního stupně byly vydány na základě nesprávného právního posouzení věci. V podrobnostech pak odvolatel uvedl, že oba soudy na zjištěný skutkový stav nesprávně - aplikovaly ust. § 451 a násl. obč. zák. na místo zák. č. 92/1991 Sb. ve spojení      s ust. § 476 a násl. obch. zák., § 432 – 435 a 393 obch. zák. - dovodily neplatnost části kupní smlouvy aplikací zák. č. 367/1990 Sb.                        a zák. č. 418/1990 Sb., neboť rozhodnutí o privatizaci je podle § 10 zák. č. 92/1992 Sb. soudně nepřezkoumatelné - posoudily postavení žalobce v řízení a v této souvislosti nesprávně aplikovaly        ust. § 3 odst. 1 obč. zák. a ust. § 435 odst. 2 obch. zák. a tyto otázky pokládá žalobce za otázky zásadního právního významu. V obsáhlém odůvodnění dovolání žalobce zejména popsal dosavadní průběh řízení      a za nesporné skutečnosti pokládá to, že mezi účastníky byla uzavřena dne 30. 6. 1992 smlouva o prodeji podniku ve smyslu zák. č. 92/1991 Sb. ve spojení s ust. § 476                      a násl. obch. zák., dále skutečnost, že dům s pozemkem, oběma v k. ú V., obci P., byly součástí souborů věcí převáděných uvedenou kupní smlouvou a nemohly být na žalovaného převedeny, neboť žalobce nebyl jejich vlastníkem v den podpisu smlouvy. Žalobce (správně žalovaný) se o zpochybnění svého vlastnického práva dozvěděl doručením žaloby o určení vlastnického práva k uvedeným nemovitostem, kterou podalo hlavní město P. v roce 1998 a v té době mohl uplatnit nárok z vady části předmětu kupní smlouvy. Dále je podle dovolatele nesporné, že má nárok na zaplacení úroku z prodlení – viz závazný právní názor Nejvyššího soudu. Dovolatel je proto toho názoru, že za tohoto skutkového stavu měl žalovaný nárok    na plnění z právní vady podle ust. § 486 odst. 4 obch. zák. ve spojení s §§ 433 až 435       obch. zák. a tento nárok je promlčen, popř. je nevymahatelný, nikoliv nárok na vydání bezdůvodného obohacení dle § 451 a násl. obč. zák. V další části odůvodnění dovolání žalobce uvedl, že soud nesprávně akceptoval      jako bezdůvodné obohacení tržní cenu předmětných nemovitostí (domu a pozemku) ve výši tržní ceny 5.650.560,- Kč dle stavu v roce 2004 dle znaleckého posudku, ačkoliv kupní cena ve smlouvě z 30. 6. 1992 byla stanovena dle údajů v účetní evidenci k 31. 7. 1992 (viz § 482 obch. zák.). Dále dovolatel namítal, že žalobce podle soudu o právní vadě předmětu kupní smlouvy věděl z dopisu Magistrátu hl. m. P. a podle dovolatele jde o nesprávné skutkové zjištění soudů, které mělo za následek neuznání námitky žalobce o nevykonatelnosti práva               dle ust. § 435 odst. 2 obch. zák. dále dovolatel uvedl, že předmětné nemovitosti přešly          na hlavní město Prahu dnem 24. 5. 1991 dle zák. č. 172/1991 Sb. a tento vlastník nesplnil povinnost podat návrh na provedení příslušného záznamu v evidenci nemovitostí, žalobce uzavíral předmětnou kupní smlouvu v dobré víře ve správnost údajů v privatizačním projektu. Taktéž dovolatel je toho názoru, že kupní smlouva z 30. 6. 1992 byla uzavřena          na základě rozhodnutí o privatizaci schváleného vládou usnesením ze dne 27. 5. 1992,      které je podle § 10 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb. soudem nepřezkoumatelné. V závěru dovolání žalobce uvedl, že na skutkový stav věci mělo být aplikováno       ust. § 486 obch. zák., neboť se jednalo o plnění, které mělo právní vady (k předmětnému domu a pozemku svědčilo vlastnické právo třetí osobě), a nešlo o neplatnost kupní smlouvy. Žalovaný měl uplatnit nárok z této vady ihned poté, co se dozvěděl, že jeho vlastnické právo je napadeno třetí osobou (v roce 1998), což však neučinil a tím došlo k promlčení                  či nevymahatelnosti (§ 435 obch. zák.) jeho práva. Odvolatel dále uvedl, že právem vznesl námitku promlčení, popř. nevymahatelnosti práva a tato jeho námitka není v rozporu s dobrými mravy a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí NS sp. zn. 25 Cdo 2895/99 a 25 Cdo 1839/2000), popř. rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 339/95, I. ÚS 643/04). S ohledem na shora uvedené odvolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil roz