23 Cdo 3021/2009 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3021/2009 citace  Právní věta:Dopravní prostředek ve smlouvě o provozu dopravního prostředku podle § 638 odst. 1 obch. zák. je dostatečně určen druhově. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2010 Spisová značka:23 Cdo 3021/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.3021.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva o provozu dopravního prostředku Dotčené předpisy:§ 638 odst. 1 obch. zák. § 269 odst. 2 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:8. 3. 2010 Publikováno ve sbírce pod číslem:106 / 2010 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 06.09.2010III.ÚS 1668/10JUDr. Vladimír Kůrkaodmítnuto09.08.2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3021/2009ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně J. T., s. r. o., zastoupené Mgr. T. F., advokátem, proti žalované M.-S. s. r. o., zastoupené JUDr. P. K., advokátem, o zaplacení částky 377 914,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 32 Cm 199/2006-146, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2009, č. j. 12 Cmo 315/2008-170, takto: I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2009, č. j. 12 Cmo 315/2008-170, pokud směřovalo proti výroku ve věci samé pod bodem I, se zamítá. II. Ve zbývajícím rozsahu, pokud směřovalo proti výroku tohoto rozsudku o nákladech řízení pod bodem II, se dovolání odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2008, č. j. 32 Cm 199/2006-146, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 377.914,70 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Žalobkyně požadavek na zaplacení této částky založila na tvrzení, že žalovaná uzavřela dne 29. 9. 2003 s podnikatelem J. V. (jenž je v současné době jednatelem žalobkyně) smlouvu o provozu dopravního prostředku na dobu neurčitou, v níž se J. V. zavázal pro žalovanou přepravovat popeloviny a uhlí z M. do P. t., a. s., a zpět. Dne 23. 10. 2003 J. V. založil spolu s další osobou žalující společnost, jež pokračovala v provádění činnosti podle uvedené smlouvy za stejných podmínek. Poté, co žalobkyně původní smluvní vztah ke dni 31. 10. 2005 vypověděla, žalovaná jí nezaplatila vyfakturované ceny za přepravní výkony realizované v průběhu měsíce října 2005. Žalovaná založila svou procesní obranu na argumentu, že uplatněné právo na zaplacení ceny přepravy nesvědčí žalobkyni, nýbrž smluvnímu partneru žalované J. V. Soud prvního stupně konstatoval, že mezi účastníky není sporu o tom, že plnění, za něž žalobkyně požaduje úhradu, bylo žalovanou přijato, sporným však zůstalo, kdo předmětné plnění poskytl; jde tedy o to, zda je žalobkyně věcně legitimována. Z provedených důkazů pak shledal dostatečně prokázaným, že toto plnění poskytla žalobkyně. Obranu žalované, že nevěděla, od koho plnění přijímala, posoudil jako účelovou s poukazem na to, že během roku 2004 žalobkyně pro žalovanou realizovala přepravní výkony v objemu 2,567.010,55 Kč a všechna tato plnění byla žalovanou zaplacena a v roce 2005 od ledna do října byla realizována plnění v objemu 3,788 955,30 Kč, přičemž z tohoto objemu nebyla zaplacena pouze žalovaná částka. Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení stanovených v § 451 a násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že žalované vznikl majetkový prospěch, který je povinna vydat. V otázce výše bezdůvodného obohacení vyšel z úvahy, že cena žalobkyní poskytnutých výkonů je shodná s cenou, za kterou účastníci mezi sebou i žalovaná s J. V. ve shodném čase obchodovali. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. února 2009, č. j. 12 Cmo 315/2008-170, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba o zaplacení částky 377.914,70 Kč s příslušenstvím se zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem II). Odvolací soud dovodil, že smlouva o provozu dopravního prostředku byla mezi žalovanou a podnikatelem J. V. uzavřena podle ustanovení § 638 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a to v písemné formě, jak vyžaduje odstavec 2 tohoto ustanovení. Protože článek 7 této smlouvy obsahuje ujednání, že změny nebo dodatky této smlouvy lze činit pouze písemnou formou, mohla být tato smlouva podle ustanovení § 272 odst. 2 obch. zák. změněna pouze písemně. V řízení před soudem prvního stupně přitom nebylo prokázáno, že by práva a povinnosti provozovatele z této smlouvy přešly z J. V. na žalobkyni v důsledku smlouvy uzavřené v písemné formě mezi žalobkyní, žalovanou a J. V., popřípadě na základě jiné právní skutečnosti, se kterou je spojován přechod práv a povinností. Prokázána nebyla ani písemná smlouva o provozu dopravního prostředku, na základě které by žalobkyně pro žalovanou vykonala během smluvené doby cesty, za které by jí příslušela žalovaná úplata. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že uplatněný nárok je třeba posoudit podle ustanovení § 451 a násl. obč. zák. o bezdůvodném obohacení. Shodně se soudem prvního stupně vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, že plnění objednané žalovanou bylo vykonáno, neztotožnil se však s jeho závěrem, že přehledy faktur vystavených žalobkyní pro žalovanou v letech 2004 a 2005, z nichž vyplývá, že žalobkyně provedla během roku 2004 pro žalovanou přepravní výkony v celkovém objemu 2,567.010,55 Kč, které jí žalovaná zaplatila, a v roce 2005 od ledna do října byla realizována plnění v objemu 3,788.955,30, z něhož nebyla zaplacena pouze žalovaná částka, bylo prokázáno, že předmětné plnění poskytla žalované žalobkyně. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně se poté, co ji v tomto směru poučil podle ustanovení § 118a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vyjádřila tak, že poskytnutí plnění z její strany prokazují vážní lístky, faktury, doklady o jejich zaplacení a samotné realizované plnění. Tyto důkazy podle závěru odvolacího soudu nejsou způsobilé prokázat předmětnou spornou skutečnost, neboť vážní lístky, faktury ani přehledy faktur nesvědčí o tom, že zboží přepravovala žalobkyně. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované na úkor žalobkyně podle ustanovení § 451 a násl. obč. zák. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně výslovně v obou jeho výrocích dovoláním, jež odůvodnila tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že napadené rozhodnutí vychází z části ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ohlásila tedy dovolací důvody upravené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Vadou měl odvolací soud zatížit řízení především tak, že učinil skutková zjištění, na nichž založil napadený rozsudek a jimiž se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž provedl v rámci odvolacího řízení jediný důkaz, a v celém rozsahu tak hodnotil důkazy, které sám neprovedl. Tím podle mínění žalobkyně porušil zásadu přímosti vyjádřenou v ustanovení § 122 odst. 1 o. s. ř. a nerespektoval závěry vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. II Odon 14/96 a sp. zn. 21 Cdo 372/2003, podle nichž měl v případě pochybností o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně zopakovat důkazy, z nichž soud prvního stupně vycházel. Žalobkyně též vytkla odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je v závěru o tom, že neprokázala své tvrzení o poskytnutí plnění žalované, nepřezkoumatelné pro absenci hodnocení důkazů. Nesprávné skutkové zjištění žalobkyně spatřovala v závěru odvolacího soudu, že smlouva o provozu dopravního prostředku uzavřená mezi Janem Veselým a žalovanou dne 29. 9. 2003 je smlouvou podle ustanovení § 638 a násl. obch. zák. a že by tedy k obdobné smlouvě mezi žalobkyní a žalovanou mohlo platně dojít jen tehdy, pokud by taková smlouva měla písemnou formu. Argumentovala, že jednou z podstatných náležitostí takové smlouvy je podle ustanovení § 638 odst. 1 obch. zák. určení (identifikace) konkrétního dopravního prostředku, který má být provozován; to podle jejího mínění vyplývá i z další úpravy tohoto smluvního typu, n