23 Cdo 3349/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3349/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 9. 2024 Spisová značka:23 Cdo 3349/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3349.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Závazkové vztahy obchodní Započtení Škoda Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 266 obch. zák. § 373 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 10. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23.12.2024III.ÚS 3466/24 Daniela Zemanová Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3349/2023-1714 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Centrum výzkumu Řež s.r.o., se sídlem v Husinci, Hlavní 130, Řež, identifikační číslo osoby 26722445, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, proti žalované Industrial Machine Service s.r.o., se sídlem v Uničově, Brníčko 1564, identifikační číslo osoby 60750154, zastoupené Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, tř. Spojenců 689/3, o zaplacení 24 059 747 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 19 Cm 179/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 138/2022-1640, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 8. 2022, č. j. 19 Cm 179/2013-1549, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 19. 9. 2022, č. j. 19 Cm 179/2013-1600, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 192 403 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 11 192 403 Kč za dobu od 1. 7. 2013 do zaplacení (výrok I). Ohledně zbývající žalované částky s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III, IV a V). 2. Jednalo se v pořadí o již třetí rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci. První rozsudek soudu prvního stupně ze dne 2. 2. 2016, č. j. 19 Cm 179/2013-437, kterým soud žalobu v celém rozsahu zamítl, byl usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) ze dne 19. 1. 2017, č. j. 4 Cmo 125/2016-500, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. 19 Cm 179/2013-995, opět žalobu v celém rozsahu zamítl. Odvolací soud usnesením ze dne 10. 9. 2020, č. j. 4 Cmo 113/2020-1050, rozsudek soudu prvního stupně opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 3. Proti v pořadí třetímu rozsudku soudu prvního stupně podaly odvolání obě účastnice řízení. Odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 138/2022-1640, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 11 192 403 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 11 192 403 Kč za dobu od 25. 11. 2017 do zaplacení a ve výrocích II, III, IV a V (první výrok). Ve zbývající napadené části pak výrok I změnil tak, že žaloba na zaplacení úroků z prodlení z částky 11 192 403 Kč ve výši 7,05 % ročně za dobu od 1. 7. 2013 do 24. 11. 2017 se zamítá (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok). 4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno, a v rozsahu výroku o náhradě nákladů řízení napadla žalovaná včasně podaným dovoláním, v němž formulovala těchto devět důvodů nesprávnosti rozsudku odvolacího soudu: a) Nesprávné posouzení příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalobkyně a vznikem „zbytečných výdajů“ žalované. Dovolatelka namítala, že se odvolací soud při posouzení otázky příčinné souvislosti jako jedné z podmínek vzniku odpovědnosti žalobkyně za škodu odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Soudy obou stupňů dle jejího názoru jako podmínku příčinné souvislosti nesprávně konstituovaly povinnost žalované převzít závazek k nepřetržité rezervaci zaměstnanců od konkrétního data, ačkoli ze zákona ani ze smluvních ujednání žádná taková povinnost žalované nevyplývá. Právním důvodem vynaložení výdajů v rámci příprav na plnění byla podle dovolatelky samotná smlouva o dílo; nebylo třeba převzít žádnou povinnost k rezervaci zaměstnanců. Soudy podle dovolatelky svůj závěr o nutnosti převzetí závazku nepřetržité rezervace zaměstnanců dostatečně neodůvodnily a není tak zřejmé, na základě jakého zákonného ustanovení či judikatury závěr učinily. Dovolatelka obsáhle definovala a popisovala spolupůsobící příčiny na straně žalobkyně, které vedly k jejímu prodlení a které měly vliv na celkovou výši konečných vynaložených nákladů, a namítala, že se jimi odvolací soud nezabýval. b) Překvapivost napadeného rozsudku a nesprávný závěr o absenci započtení. Odvolací soud podle dovolatelky dospěl k nesprávnému závěru o tom, že žalovaná vznesením námitky započtení v podání ze dne 4. 6. 2015 neuplatnila započtení ušlého zisku, což odůvodnil tím, že ušlý zisk nebyl žádnou z položek tohoto započtení. Namítala, že odvolací soud z jejího podání ze dne 4. 6. 2015 učinil jiné skutkové zjištění, než soud prvního stupně, aniž by jím zopakoval dokazování. Překvapivost napadeného rozhodnutí pak spatřovala dovolatelka v tom, že jí nebyla dána možnost vyjádřit se k závěru soudu, že ušlý zisk nebyl položkou započtení. Namítala, že ji měl odvolací soud poučit a vyzvat ji k doplnění tvrzení a důkazů a dát jí příležitost k prokázání skutečnosti, že ušlý zisk byl v započtení uplatněn. c) Nesprávné posouzení hmotněprávních předpokladů náhrady škody v podobě ušlého zisku a jeho výše. Podle dovolatelky se odvolací soud při posouzení hmotněprávních podmínek náhrady škody v podobě ušlého zisku odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, na jehož konkrétní rozhodnutí odkázala. Konkrétně namítala, že odvolací soud nepřezkoumal závěr soudu prvního stupně ohledně toho, že žalovaná nevyčíslila výši ušlého zisku. Soudy nesprávně vycházely z toho, že žalovaná uvedla, že nelze vyčíslit ušlý zisk. Dovolatelka poukazovala na to, že částka představující ušlý zisk je zahrnuta v hodinové sazbě účtované za jednotlivé prostoje zaměstnanců a je patrná z účetnictví žalované - z výkazu zisku a ztráty za jednotlivé roky. Namítala, že v řízení tvrdila a prokazovala výčet všech nákladových položek, které zahrnula do výsledné souhrnné částky položky sazebníku za jednotlivé profese s tím, že výslovně uvedla, že součástí položky u každé z profesí je i ušlý zisk u prostojů. Bylo tak možné dovodit, že po odečtení všech nákladových položek, které žalovaná vyjmenovala, je zbývající položka položkou ušlého zisku. Dále uvedla, že tvrdila a označila důkazy k prokázání poklesu tržeb za období prodlení žalobkyně, čímž prokazovala ušlý zisk a jeho výši. Rovněž namítala, že soudy nesprávně nepřistoupily k aplikaci § 136 o. s. ř. a odkázala na judikaturu, podle které při nemožnosti prokázat přesnou výši škody je třeba určit její výši podle spravedlivého uvážení okolností případu. d) Neprovedení podstatných důkazů. Dovolatelčiny námitky směřovaly proti tomu, že soud prvního stupně neprovedl výslech svědků E. Ch. a M. R. pro nadbytečnost, ačkoli tito svědci byli klíčovými osobami při jednání stran v době prodlení žalobkyně a činili požadavky na navýšení personálních kapacit a rezervace osob. Odvolací soud tento vadný postup k námitce žalované v odvolacím řízení nenapravil. Rovněž namítala, že se soud prvního stupně nedotázal znalce na otázky navrhované žalovanou a že neprovedl výslech svědků M. A. a J. M. k rozsahu vytížení zaměstnanců. Skutkový stav tak byl dle dovolatelky zjištěn neúplně, což mělo vliv na hmotněprávní posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřovala u této námitky v tom, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, kdy je možné zamítnout důkazní návrh pro nadbytečnost, odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. e) Nesprávné posouzení námitky, že žalobkyně uznala veškeré náklady žalované související s přípravou na provedení díla. Dovolatelka v tomto směru namítala, že žalobkyně při každém jednání akceptovala vícenáklady a že odvolací soud opomněl hodnotit, že relevantním projevem uznání vícenákladů žalobkyní byla její reakce na jednání dne 22. 2. 2011 – skutkové zjištění v bodě 53 rozsudku soudu prvního stupně, že „CVŘ poukázalo na to, že žalovaná mohla po celou dobu s částkou 25 milionů Kč volně nakládat“. Dovolatelka argumentovala tím, že pokud by žalobkyně vícenáklady včetně škod neuznávala, pak by na uvedeném jednání žalovanou nevyzývala, aby s penězi volně nakládala. Namítala, že žalobkyně svým ch