23 Cdo 3443/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3443/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 8. 2022 Spisová značka:23 Cdo 3443/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.3443.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 10. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3443/2021-396 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně SLUNCE DOMOVA, s. r. o., se sídlem v Šestajovicích, Komenského 28, PSČ 250 92, identifikační číslo osoby 28421451, zastoupené Mgr. Michalem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, proti žalované Bydlení Králův Dvůr, s. r. o., se sídlem v Brně, Veveří, Lidická 700/19, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 24847305, zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Klapálkova 3132/4, o zaplacení částky 2 019 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 225/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2021, č. j. 20 Co 251/2021-368, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 20 183 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta. Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Dovolání, které může být přípustné pouze podle § 237 o. s. ř., přípustným neshledal. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatelka má dovolání za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vedle toho namítá, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětluje, že spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva by se měl dovolací soud odchýlit [srov. již usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách, a dále např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)]. Posuzované dovolání argumentaci odpovídající uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání neobsahuje. Konkrétní judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, dovolatelka označuje, k závěru o přípustnosti dovolání však její argumentace nevede. Dovolatelka v prvé řadě brojí proti závěru odvolacího soudu, podle něhož sporná částka byla součástí půjčky poskytnuté žalobkyní dovolatelce na podkladě smlouvy ze dne 20. 9. 2011. Jde o závěr skutkový, opřený o výsledky provedeného dokazování, a skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů je dovolací soud vázán (s výjimkou zjevného excesu při utváření skutkových zjištění, jak jej definoval ve své rozhodovací praxi Ústavní soud a o který ve zde souzené věci nejde). Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Dovolatelka se snaží uvedený závěr zpochybnit prostřednictvím argumentu, že „ze samotné smlouvy nelze usoudit, že by měla být na jejím základě poskytnuta i částka 2 019 000 Kč“. K tomu je třeba v prvé řadě zdůraznit, že závěr o přináležitosti platby v částce 2 019 000 Kč ke smlouvě ze dne 20. 9. 2011 odvolací soud ani zdaleka neopřel o samotnou smlouvu (o její obsah). Uvádí-li dovolatelka, že „ohledně promlčení jednotlivých splátek existuje rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu, na niž odvolací soud odkázal (konkrétně na rozsudek ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 345/2002), když posoudil jednotlivé splátky, které měla žalovaná uhradit do 31. 10. 2005, avšak neučinila tak, jako promlčené“, je nutno konstatovat, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí neodkázal ani na uvedený rozsudek, ani na jinou judikaturu dovolacího soudu týkající se plnění dluhu ve splátkách či promlčení splátek, a žádné „jednotlivé splátky“, natož pak takové, které měla žalovaná uhradit do 31. 10. 2005, neposuzoval. Vyšel ze zjištění, že na dílčí půjčku poskytnutou v částce 2 019 000 Kč se vztahovala splatnost sjednaná ve smlouvě ze dne 20. 9. 2011 ke dni 30. 6. 2012, tedy jedním termínem pro všechny dílčí půjčky poskytnuté na základě této smlouvy. Namítá-li pak dovolatelka, že odvolací soud „nereflektuje specifické okolnosti projednávané věci dané výkladem ujednání o splátkách obsaženým ve smlouvě o půjčce“, a uvádí-li, že „vyčerpávající výklad uvedeného ujednání podal Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4802/2015, na které v podrobnostech pro stručnost odkazuje“, pak není zřejmé, jaké ujednání o splátkách obsažené ve smlouvě o půjčce má na mysli a jak by mohl výklad tvrzeného ujednání podat Nejvyšší soud v jiné věci. Dovolatelka argumentuje závěry přijatými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 33 Odo 345/2002 (podle nichž bylo-li mezi věřitelem a dlužníkem dohodnuto splnění dluhu ve splátkách a je-li ujednání o splatnosti tak neurčité, že lhůta splatnosti nebyla dohodnuta, může věřitel na dlužníkovi požadovat vždy pouze splnění příslušné splátky, jakmile se tato splátka stane splatnou, a pro každou splátku běží tříletá promlčecí doba samostatně), a názorem vysloveným v již citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4802/2015 (podle něhož lze-li výši splátek spolehlivě určit podle údajů, které smlouva obsahovala nebo které bylo možno podle ní dovodit, neobstojí závěr, že v rozsahu dohody o splátkách je smlouva o půjčce neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost). Opírajíc se o tato rozhodnutí prosazuje názor, že smlouva ze dne 20. 9. 2011 se nemůže vztahovat na částku 2 019 000 Kč, protože „by musela obsahovat minimálně způsob či termíny poskytnutí a vrácení jednotlivých dílčích částek v dohodnutých termínech dle splatnosti, a tedy i tuto částku. Smluvní ujednání účastníků smlouvy je tak nejasné ohledně splatnosti půjčky (2 019 000 Kč) a neurčité, tedy není dohodnuté vůbec“, a dobu splnění je tak třeba posuzovat podle § 563 obč. zák. (tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 31. 12. 2013). Pokud splatnost dluhu nebyla dohodnuta ani jinak určena, začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy dluh vznikl. Protože ze smlouvy nevyplývá, že by … byla sjednána ztráta výhody splátek, je namístě posoudit zánik závazku v důsledku promlčení u každé ze splátek jednotlivě, nikoliv jak bylo nesprávně odvolacím soudem určeno ke splatnosti celé splátky“. Taková argumentace postrádá oporu ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů, jež nezahrnují poznatek o tom, že by mezi účastníky bylo dohodnuto vrácení půjčky ve splátkách, a míjí se též