23 Cdo 3573/2007 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3573/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 10. 2009 Spisová značka:23 Cdo 3573/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.3573.2007.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3573/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně S. P. spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. V., advokátem, proti žalované Č. r. – M. p. a o., o zaplacení částky 630 378 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 175/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2003, č. j. 13 Co 158/2003-77, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. června 2001, č. j. 15 C 175/99-42, ve znění opravného usnesení ze dne 7. března 2002, č.j. 15 C 175/99-54, zamítl žalobu na zaplacení částky 630 378 Kč se 16% úroky z prodlení od 1. 1. 1996 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po prvním žalovaném T. – t. a z. ú. t. a p. P. (dále jako „T.“) a po druhé žalované Č. r. – M. d. a s. zaplacení částky 630 378 Kč. Žalovaná částka odpovídá dani z přidané hodnoty (dále jako „DPH“), kterou zaplatila žalobkyně z přijaté částky ve výši 82 924 ECU za dodávku kalibračního zařízení příspěvkové organizaci T. na základě smlouvy ze dne 8. 8. 1994 uzavřené mezi žalobkyní a Ministerstvem hospodářství, právním předchůdcem druhé žalované. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ve smlouvě ze dne 8. 8. 1994 uzavřené mezi Ministerstvem hospodářství jako kupujícím a žalobkyní jako dodavatelem ve prospěch třetí osoby (příspěvkové organizace T.) se žalobkyně zavázala dodat ve smlouvě specifikované zboží příspěvkové organizaci T. za dohodnutou cenu ve výši 82 924 ECU, která byla žalobkyni uhrazena z programu P. Cena jednotlivého zboží byla uvedena v ceníku, který tvořil jako příloha B) uzavřené smlouvy její nedílnou součást. Platbu za dodané zboží mělo provést Ministerstvo hospodářství. Žalobkyně dodala organizaci T. zboží specifikované ve smlouvě a Ministerstvo hospodářství zaplatilo dohodnutou cenu 82 924 ECU. Tento skutkový stav byl mezi účastníky řízení nesporný. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že cena zboží byla ve smlouvě stanovena jednoznačně, konkrétně a určitě a takto dohodnutá cena byla také zaplacena. Cena zboží byla věcí dohody účastníků smlouvy v rámci jejich smluvní volnosti. Pokud se žalobkyně považovala za plátce DPH, bylo její povinností, aby si DPH do dohodnuté ceny započítala, a to předem, neboť DPH je součástí ceny. Pokud tak neučinila, jednalo se podle soudu prvního stupně jednoznačně o pochybení na straně žalobkyně, která toto své pochybení nemůže přenášet na jiné účastníky smlouvy. Zásada, která by ukládala účastníkům smlouvy akceptovat dodatečné navýšení ve smlouvě dohodnuté kupní ceny z důvodu povinnosti odvádět DPH, by byla zcela v rozporu se zásadou smluvní volnosti účastníků soukromoprávních vztahů. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. prosince 2003, č. j. 13 Co 158/2003-77, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body II a III). Za druhou žalovanou před odvolacím soudem vystupovalo Ministerstvo informatiky. Odvolací soud vycházel stejně jako soud prvního stupně ze skutkového stavu, který byl mezi účastníky nesporný. Odvolací soud se při posuzování důvodnosti žaloby zabýval pouze otázkou, zda byla cena zboží ve smlouvě sjednána s DPH či nikoli. V hodnocení této otázky se odvolací soud plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Vyšel přitom ze skutkového zjištění, že „ceny zboží jsou uvedeny v ceníku (příloha B). Celková hodnota objednávky činí 82 924 ECU“. Ujednání o ceně obsažené ve smlouvě je srozumitelné, jednoznačné a určité. Smlouva však o DPH nehovoří, proto s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. 32 Odo 835/2002, odvolací soud uzavřel, že DPH je součástí ceny zboží ve smyslu § 2 odst. 1 zák. č. 526/1990 Sb., a proto nelze cenu zboží dodatečně o DPH navyšovat. Pokud žalobkyně předložila u jednání odvolacího soudu všeobecné obchodní podmínky pro dodavatelské smlouvy financované z fondů P., nepovažoval je odvolací soud za novou skutečnost podle ustanovení § 205a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť samotná smlouva uzavřená mezi účastníky na tyto podmínky odkazuje. Odvolací soud měl však za to, že ustanovení o tom, že daně, poplatky a jiné výdaje budou vyloučeny z financování ze strany Evropského společenství, nemůže mít vliv na smluvní vztah mezi účastníky navzájem. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost zakládá na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v posouzení otázky, zda může prodávající požadovat po kupujícím jako osobě povinné zaplacení daně z přidané hodnoty vedle ve smlouvě uvedené, fakturované a zaplacené kupní ceny, přestože kupní cena je ve smlouvě upravena tak, že nemá zahrnovat DPH. Žalobkyně je toho názoru, že odvolací soud vyřešil tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatelky spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, dovolatelka tak uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka namítá, že odvolací soud pominul skutečnost, že v projednávaném případě bylo dohodnuto, že kupní cena neobsahuje daň z přidané hodnoty, a citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2003, sp. zn. 32 Odo 835/2002, proto svědčí jednoznačně ve prospěch žalobkyně. Dovolatelka dále argumentuje § 2 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, který ve větě druhé stanovuje, že daň může být součástí ceny pouze podle určených podmínek. Z toho dovolatelka dovozuje, že pokud si smluvní strany nesjednají, že součástí ceny je i příslušná daň (DPH), pak z uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá, že v ceně DPH zahrnuta není. Dovolatelka je tedy toho názoru, že aby byla příslušná daň součástí kupní ceny, musí být smluvními stranami takto sjednána, tzn. musí být ve smlouvě expresis verbis uvedeno, že se kupní cena sjednává včetně DPH. Pokud tomu tak není, je kupní cena sjednána bez DPH a při posuzování daňové povinnosti bude nutné postupovat podle příslušné právní úpravy týkající se daně z přidané hodnoty. Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud nezabýval jejím tvrzením, že při uzavírání smlouvy bylo mezi účastníky naprosto zřejmé, že daň z přidané hodnoty není součást ceny, neboť se jednalo o dodávku v rámci programu P., kdy financování jakýchkoli daní a poplatků vynaložených v rámci programu P. je vyloučeno. Skutečnost, že DPH nebyla součástí sjednané kupní ceny, vyplývá dle dovolatelky jednoznačně z příloh ke kupní smlouvě, které stanoví podrobnou kalkulaci ceny. Dovolatelka dále uvádí, že bez ohledu na to, zda byla kupní cena sjednána s DPH nebo nikoli, nemá toto na daňovou povinnost podle § 7 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb. žádný vliv. Žalobkyně je pouze plátcem DPH a musí odvádět DPH státu. V konečném důsledku má ale přímý nárok vůči osobě, která je povinna daň z přidané hodnoty platit. Tou je v případě dovozu zboží osoba, v jejíž prospěch je zdanitelné plnění uskutečňováno. Dovolatelka proto navrhla zrušení napadeného rozsudku i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“). Dne 1. 6. 2007 nabyl účinnosti zákon č. 110/2007 Sb., o některých opatřeních v soustavě ústředních orgánů státní správy, souvisejících se zrušením Ministerstva informatiky a o změně některých zákonů. Podle § 1 tohoto zákona se zrušuje Ministerstvo informatiky. Podle § 2 odst. 1 působnost Ministerstva informatiky stanovená zvláštními zákony přechází na Ministerstvo vnitra, včetně působnosti správce kapitoly podle rozpočtových pravidel, s výjimkou působnosti ve věcech elektronických komunikací a poštovních služeb, která př