23 Cdo 37/2010 – Nejvyšší soud

23 Cdo 37/2010 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce Ing. J. L., zastoupeného JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou, se sídlem v Ledči nad Sázavou, Husovo nám. 65, proti žalovaným 1) R. V., zastoupenému JUDr. Martinem Buršíkem, advokátem, se sídlem v Jihlavě, Masarykovo nám. 9, 2) R. B., zastoupenému JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, a 3) J. N., zastoupenému JUDr. Robertem Jonákem, advokátem, se sídlem v Havlíčkově Brodě, Žižkova 280, o zaplacení částky 205.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 151/2004, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2009, č. j. 11 Cmo 333/2008-369, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2009, č. j. 11 Cmo 333/2008-369, v části výroku o věci samé, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému, a ve výroku o nákladech odvolacího řízení, jakož i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. června 2008, č. j. 38 Cm 151/2004-320, v části týkající se druhého žalovaného, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. června 2008, č. j. 38 Cm 151/2004-320, uložil žalovaným 1), 2) a 3) zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 156.138,17 Kč s 2,5% úrokem z prodlení z částky 3.041,- Kč od 6. července 2003 do zaplacení a s 2% úrokem z prodlení z částky 135.000,- Kč od 16. srpna 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobcův právní předchůdce, původní žalobkyně Vagon, s. r. o. (dále též jen „společnost Vagon“), uzavřel jako pronajímatel se společností ALIGÁTOR Havlíčkův Brod, v. o. s., jako nájemcem (dále též jen „společnost ALIGÁTOR“) dne 21. října 2002 smlouvu o podnájmu, označenou jako „Smlouva o pronájmu podniku“, jíž byly společnosti ALIGÁTOR přenechány do užívání nebytové prostory tanečního a hudebního klubu VAGON na adrese Havlíčkův Brod, 5. května 814, spolu s inventářem, na dobu od 1. prosince 2002 do 31. října 2005 za čtvrtletní nájemné sjednané ve výši 135.000,- Kč a se čtvrtletní zálohou na služby ve výši 30.000,- Kč. Právo hospodaření k nebytovým prostorům svědčilo Českým dráhám – GŘ v Praze, divizi majetkového podnikání a privatizace, a společnost Vagon byla jejich nájemcem na základě dodatku č. 7 k nájemní smlouvě č. 889/94, jíž došlo od 1. dubna 2001 ke změně v osobě nájemce z J. L. na tuto společnost. J. L. dne 19. září 2002 navrhl ukončení nájemního vztahu vyplývajícího z nájemní smlouvy č. 889/94 dohodou ke dni 30. září 2002 a České dráhy s. o. tento návrh téhož dne odsouhlasily. Na základě dodatku č. 12 k této nájemní smlouvě uzavřené dne 19. září 2002 byly České dráhy oprávněny přenechat tyto nebytové prostory k dočasnému užívání právnímu předchůdci žalobce a dodatek umožňoval i uzavření smlouvy o podnájmu. Společnost ALIGÁTOR neuhradila společnosti Vagon nájemné za měsíce duben a červen až září 2003 v částce 175.000,- Kč a zálohy na služby v částce 30.000,- Kč. Smlouvou ze dne 31. prosince 2004 společnost Vagon postoupila předmětnou pohledávku žalobci. Soud prvního stupně posoudil smlouvu ze dne 21. října 2002 jako smlouvu o podnájmu nebytových prostor podle ustanovení § 6 odst. 1, 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, a s odkazem na ustanovení § 86, větu druhou, obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), upravující ručení společníků veřejné obchodní společnost za její závazky, žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného 2) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 2009, č. j. 11 Cmo 333/2008-369, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému 2) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a v podstatě se ztotožnil i s jeho právními závěry. Dovodil, že smlouva ze dne 21. října 2002 znaky smlouvy o nájmu podniku ve smyslu ustanovení § 488b obch. zák. ve spojení s § 5 odst. 1 obch. zák. nemá a podle obsahu šlo o nájem nebytových prostor, popřípadě též věcí movitých (inventáře). Vysvětlení žalobcova právního předchůdce, že účastníci měli při uzavírání smlouvy na mysli „pronájem zábavního podniku“, nikoli podniku ve smyslu obchodního zákoníku, shledal logickým. Usoudil, že na předmět nájmu lze hledět jako na věc hromadnou, takže nájemní vztah se řídí ustanovením § 663 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), povinnost platit nájemné vyplývá z ustanovení § 671 odst. 1 obč. zák. a obdobně se vztahuje též na úhradu za podnájem sjednaný za podmínek ustanovení § 666 odst. 1 obč. zák. Poukázal na to, že žalovaní se v průběhu řízení nebránili tvrzením, že společnost ALIGÁTOR pohledávku zaplatila, a důkazní břemeno v tomto směru spočívalo na nich jako na společnících, kteří podle ustanovení § 86 obch. zák. odpovídají za závazky společnosti. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný 2) dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jež odůvodnil tím, že odvolací soud i soud prvního stupně „nedostatečným způsobem provedly a následně zhodnotily předložené důkazy a dospěly tak k nesprávným právním závěrům“. Ač zastoupen advokátem, dovolatel neoznačil výslovně žádný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ustanovení § 241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř., k nimž se pojí jeho dovolací argumentace. Dovolatel především argumentoval, že právní předchůdce žalobce se platby původně domáhal z titulu smlouvy o pronájmu podniku, nelze tedy souhlasit s jeho dodatečným tvrzením, že úmyslem stran bylo uzavřít smlouvu o nájmu nebytových prostor. Tvrdí-li žalobce, že smlouva neobsahuje vymezení podniku, jde podle mínění dovolatele pouze o žalobcův výklad podávaný účelově v důkazní nouzi; z článku I či článku II písm. c) smlouvy naopak vyplývá, že jejím předmětem byl podnik, a smlouva o nájmu podniku nenabyla ve smyslu ustanovení § 488b odst. 4 obch. zák. účinnosti. Podle názoru dovolatele žalobce ostatně neprokázal vlastnické, užívací či jiné právo svého právního předchůdce k nebytovým prostorům; předložené listiny svědčí o tom, že pronajímatelem byly České dráhy a nájemcem J. L. Dovolatel zdůraznil, že exekutorský zápis ze dne 18. června 2003, č. j. EZ 3/03/1, podepsal společník M. P., který jej o tomto úkonu neinformoval. Namítl též, že není možné uznat co do důvodu a výše pohledávku, která by měla teprve v budoucnu vzniknout, a vytkl soudu prvního stupně, že se touto výhradou nezabýval. Poukázal na to, že právní předchůdce žalobce navrhl vstup žalobce do řízení podle ustanovení § 107a odst. 1 o. s. ř. až dne 24. května 2007, po vydání kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, ačkoliv přechod práva prokazoval smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 31. prosince 2004; podle mínění dovolatele nelze za těchto okolností procesní nástupnictví uplatnit Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil „příslušnému soudu nižšího stupně“ k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání „jako nedůvodné odmítl“ Ztotožnil se se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a zdůraznil, že úmyslem stran nebylo uzavřít smlouvu ve smyslu ustanovení § 488b odst. 4 obch. zák.; pronájmem podniku bylo myšleno označení podniku jako zábavního zařízení. Poukázal na to, že uznání dluhu se týkalo částky 70.000,- Kč splatné dne 15. března 2003 a další částka 135.000,- Kč předmětem uznání dluhu nebyla, jeho nárok však byl prokázán dalšími důkazy. Zdůraznil, že otázku procesního nástupnictví vyřešenou usnesením odvolacího soudu ze dne 31. prosince 2007, č. j. 11 Cmo 270/2007-269, nelze v tomto dovolacím řízení přezkoumávat, a argumentoval, že nájemní smlouvou ze dne 19. září 2002 bylo prokázáno, že jeho právní předchůdce byl nájemcem předmětných nebytových prostor. K dovolání se obsáhle vyjádřil též žalovaný 3), ačkoliv není účastníkem dovolacího řízení, neboť dovolání nepodal a žalovaní nebyli v tomto řízení v postavení nerozlučných společníků, nýbrž v postavení společníků samostatných, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe [srov. § 242 odst. 2 písm. c) a § 91 o. s. ř.]. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvol