23 Cdo 3707/2013 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3707/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 11. 2015 Spisová značka:23 Cdo 3707/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.3707.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 7 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:25. 1. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3707/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně CDZ, a.s., se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října 438/219, PSČ 709 00, IČO 60728256, zastoupené JUDr. Radimem Miketou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 1249/18, PSČ 710 00, proti žalované České republice – Generálnímu ředitelství cel, se sídlem v Praze 4, Budějovická 1387/7, PSČ 140 96, IČO 71214011, o zaplacení částky 253 966 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 30/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2012, č. j. 58 Co 201/2012-65, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2012, č. j. 58 Co 201/2012-65, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. října 2011, č. j. 13 C 30/2009-48, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 253 966 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 542 644 Kč a dále s úrokem z prodlení z částky 253 966 Kč ve výši 3 % ročně od 1. února 2006 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení z částky 542 644 Kč od 1. září 2008 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně působila jako celní ručitel ve smyslu § 260 a násl. zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění do 30. dubna 2004 (dále jen „celní zákon“). Žalovaná dospěla k závěru o finanční nestabilitě žalobkyně a její schopnosti plnit potenciální ručitelské závazky. S ohledem na to složila žalobkyně u žalované po vzájemné dohodě (ze dne 24. února 2003) částku 50 529 000 Kč, která pro případ neschopnosti splácet jednotlivé ručitelské závazky měla být použita dle požadavků jednotlivých celních úřadů na zaplacení celního dluhu. Žalovaná tyto prostředky po 13. červenci 2006 začala používat na úhradu ručitelských závazků za celní dluhy. Žalobkyně v rámci jednání s žalovanou dne 5. listopadu 2004 a dne 19. ledna 2005 vyzvala žalovanou k vrácení částky 14, 2 mil. Kč nejpozději do 31. ledna 2005. V březnu 2005 žalovaná toto plnění odmítla s odkazem na přetrvávající finanční nestabilitu žalobkyně. Teprve dne 23. listopadu 2005 žalovaná poukázala na účet žalobkyně částku 5 mil. Kč a dne 31. ledna 2006 částku 3 mil. Kč. Následně pak na úhradu jednotlivých ručitelských závazků žalobkyně používala průběžně zbylou část částky, kterou žalobkyně u žalované složila. Při právním posouzení věci se soud prvního stupně nejprve věnoval otázce pravomoci soudů v občanském soudním řízení projednat a rozhodnout předloženou věc, přičemž došel k závěru, že pravomoc soudů v civilním soudnictví dána je. Ručení ve smyslu celního zákona a rozhodování o udělení povolení je věcí veřejnoprávní. I dohoda, která nahradila postup předvídaný zákonem v případě nesplnění podmínek pro udělení povolení být celním ručitelem, není soukromoprávní povahy ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Soud prvního stupně zkoumal, kterému orgánu má být dle § 104 odst. 1 o. s. ř. věc postoupena. Plnění poskytnuté žalobkyní žalované nemá povahu veřejnoprávní dávky, ujednání mezi stranami sporu ani materiálně nemělo povahu správního aktu, nebylo poskytnuto na základě žádného správního aktu vydaného podle celního zákona či zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, – z tohoto důvodu neexistuje žádný orgán státní správy, který by ve věci mohl uplatnit svou pravomoc. Není dána ani pravomoc soudů ve správním soudnictví dle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Soud prvního stupně tak došel k závěru, že v situaci kdy není dána pravomoc žádného orgánu, nemůže být povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu jiný orgán než soud; je dána jeho tzv. zbytková pravomoc. Ve věci samé pak došel k závěru, že plnění získané žalovanou bylo bezdůvodným obohacením a uznal ji povinnou k zaplacení částky jak výše uvedeno, žalobkyni však nepřiznal úroky z kapitalizovaných úroků, neboť by šlo o anatocismus, který není přípustný. Námitku promlčení shledal za rozpornou s dobrými mravy. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. července 2012, č. j. 58 Co 201/2012-65, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III zrušil, řízení v tomto rozsahu zastavil a věc postoupil Generálnímu ředitelství cel. Odvolací soud byl toho názoru, že částka složená žalobkyní na účet žalované představovala celní jistotu ve smyslu § 256 odst. 1 písm. a) celního zákona. Podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) celního zákona dovodil v této věci rozhodovací pravomoc žalované. Pravomoc Generálního ředitelství cel dovodil rovněž z ustanovení § 3 odst. 5 písm. b) a c) zákona č. 185/2004 Sb., o Celní správě České republiky, dle něhož Generální ředitelství cel mimo jiné spravuje daně a cla v rozsahu a způsobem stanoveným právním předpisem upravujícím správu daní. Proti usnesení Městského soudu v Praze podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž důvodnost spatřuje v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje v posouzení otázky pravomoci soudu při uplatňování nároku právnické osoby vůči správnímu orgánu, jedná-li správní orgán zjevně mimo pravomoc stanovenou mu zákonem a takovýmto způsobem sjedná s právnickou osobou dohody, které následně neplní. Podle dovolatelky otázka pravomoci soudu v obdobné situaci dosud řešena nebyla a řešení otázky pravomoci soudu je tak otázkou zásadního právního významu. Žalovaná vystupovala jako ústřední orgán státní správy, v jehož kompetenci není přijímání celních jistot ve smyslu § 256 odst. 1 písm. a) celního zákona. Žalovaná nevystupovala a nemohla vystupovat jako celní orgán. Nevystupovala ani ve vztahu nadřízenosti, oba subjekty byly v rovném postavení. Dovolatelka je toho názoru, že skutečnost, že jednání o složení finančních prostředků u žalované bylo vyvoláno tím, že žalobkyně působila jako celní ručitel, nemůže dohodám dodat charakter veřejnoprávních aktů. Dovolatelka dále argumentovala ohledně rozdělení soukromoprávních a veřejnoprávních vztahů, přičemž odkazovala na judikaturu Evropského soudního dvora (rozsudek ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. C-271/00, Gemeente Steebergen v. Baten), Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“ - usnesení ze dne 22. května 2008, sp. zn. 33 Odo 652/2006) a Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 23. června 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95). Dovolatelka upozornila, že žalovaná nerozhodovala o navrácení finančních prostředků, nýbrž výši částky a termíny vrácení sjednávala. Pro případ, že by předmětný vztah nebyl posouzen jako soukromoprávní, dovolatelka uvádí, že pravomoc Generálního ředitelství cel založena není a to tedy nemůže v této otázce jednat a rozhodovat. Není-li právním řádem jednoznačně určeno, který orgán by o předmětném nároku měl rozhodnout, pak je nepochybně založena pravomoc obecných soudů. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že nemohlo jít o občanskoprávní dohodu, neboť žalovaná neposkytovala žádné protiplnění. Ručitelské prohlášení, které žalovaná z pozice autoritativního správního orgánu přijala, není občanskoprávním úkonem. Pokud žalovaná jednala na hraně zákona, činila tak ve prospěch výběru cla. Poskytnuté finanční prostředky se vztahovaly k povolení k poskytování celního ručení. Takové povolení je nepochybně veřejnoprávního charakteru, proto prostředky poskytnuté v souvislosti s uvedeným povolením musí být řešeny podle veřejného práva. Složená částka byla odvolacím soudem správně posouzena jako celní jistota. Žalovaná dále upozorňuje, že dovolatelka začala proti postupu žalované brojit teprve ve chvíli, kdy ze situace přestala profitovat. K vyjádření žalované podala dovolatelka repliku. V ní odkázala na právní argumentaci obsaženou v rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 1. března 2014, č. j. MF-102681/2013/39, které zrušilo předcházející rozhodnutí Generálního ředitelství cel a zastavilo řízení