ECLI: ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3913.2018.1 Datum: 2020-09-30 Odpovědnost za vady
Z rozhodnutí: Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na w…
23 Cdo 3913/2018
citace
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:30. 9. 2020
Spisová značka:23 Cdo 3913/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3913.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odpovědnost za vady
Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 510 obč. zák.
§ 440 odst. 1 obch. zák.
§ 43 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Zveřejněno na webu:30. 12. 2020
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3913/2018-151
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně HELIODROMUS, SE, se sídlem v Plzni, Husova 1250/71, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 29039649, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Na Flusárně 168, proti žalované Zuzaně Fillové, se sídlem v Děčíně, Tržní 1873/2, jako insolvenční správkyni dlužníka EK OIL s.r.o. v konkursu, se sídlem v České Lípě, Českokamenická 517, PSČ 470 01, identifikační číslo osoby 27268136, zastoupené Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, o zaplacení 7 441 375 Kč, vedené u Okresního soudu v Děčíně
pod sp. zn. 15 C 100/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2018, č. j. 17 Co 131/2017-125, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2018, č. j. 17 Co 131/2017-125, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 12. 2016, č. j. 15 C 100/2014-99, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá na žalované zaplacení částky 7 441 375 Kč. Tvrdí, že s žalovanou insolvenční správkyní uzavřela dne 23. 9. 2011 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej nemovitostí a movitých věcí v areálu dlužníka, jež byly řádně specifikovány, a to za celkovou cenu ve výši 5 350 000 Kč. Na pozemcích, jež byly předmětem prodeje, se nacházely sudy obsahující ropné látky, resp. chemické látky neznámého původu; stejně tak se tyto látky vyskytovaly v ocelových nádržích, které byly na základě smlouvy rovněž převáděny. Podle žalobkyně žalovaná tím, že ji na přítomnost nebezpečných látek v areálu dlužníka neupozornila, porušila svou povinnost. Žalobkyně po uzavření smlouvy opakovaně vyzývala žalovanou, aby sudy a chemické látky odstranila, což však žalovaná učinila jen zčásti. Žalovaná tak byla nucena je odvézt a zlikvidovat sama na vlastní náklady, čímž jí vznikla škoda, kterou požaduje uhradit „ve formě slevy z kupní ceny“.
2. Okresní soud v Děčíně jako soud prvního stupně mezitímním rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 15 C 100/2014-99, rozhodl, že základ žalobního nároku je opodstatněn.
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že předmětem kupní smlouvy ze dne 23. 9. 2011 byly movité věci a nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka EK OIL s.r.o. v konkursu s tím, že kupující ve smlouvě výslovně prohlásil, že se s předmětem prodeje řádně seznámil a že tento zcela vyhovuje jím sledovaným účelům. Z předávacího protokolu ze dne 13. 10. 2011 však soud prvního stupně zjistil, že obsahuje rukou připsanou poznámku „na pozemcích jsou umístěny sudy s ropnými látkami, resp. neznámého původu“ a dále poznámku „ocelové nádrže obsahují ropné látky, resp. látky neznámého původu v různém objemu“. Žalobkyně následně opakovaně písemně vyzývala žalovanou k odvozu uvedených ropných a jiných látek. Soud prvního stupně měl rovněž za prokázané, že státní odborný dohled již dne 10. 8. 2012 konstatoval, že pozemky v areálu dlužníka jsou postiženy ekologickou zátěží. V řízení bylo taktéž zjištěno, že žalobkyni byla vyúčtována třetí stranou v souvislosti s odstraněním uvedených látek částka 7 441 375 Kč; z provedených důkazů však nevyplynulo, že by byla žalobkyní zaplacena.
4. Po právní stránce soud prvního stupně konstatoval, že movité věci a nemovitosti, jež byly předmětem prodeje, nebyly převáděny „jak stojí a leží“, a práva žalobkyně z odpovědnosti za vady jsou tedy zachována. Žalobou uplatněný nárok není ani promlčen. V řízení však nebylo spolehlivě prokázáno, že by žalobkyně částku 7 441 375 Kč na odvoz a likvidaci předmětných látek skutečně vynaložila. Soud prvního stupně proto rozhodl pouze o opodstatněnosti základu jejího nároku.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem jako odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 12. 2016, č. j. 15 C 100/2014-99, tak, že žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 7 441 375 Kč, zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil, aby žalované nahradila náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně o závěr, že ani sudy na pozemcích, ani látky nacházející se v ocelových nádržích nebyly v kupní smlouvě uvedeny mezi převáděnými movitými věcmi.
7. Z hlediska právního posouzení měl odvolací soud za to, že jak sudy s chemickými látkami, tak chemické látky v nádržích nebyly ani předmětem prodeje, ani netvořily příslušenství převáděných věcí; vlastnické právo k nim tak na žalobkyni nepřešlo. Podle odvolacího soudu nepředstavuje přítomnost sudů s chemickými látkami, resp. přítomnost chemických látek v ocelových nádržích vadu převáděných věcí. Je tomu tak podle odvolacího soudu z důvodu, že jejich přítomnost nemá sama o sobě vliv na vlastnosti nebo užitnou hodnotu převáděných věcí: žalobkyně sice byla omezena v užívání převáděných věcí, avšak nikoliv v důsledku jejich vady, nýbrž v důsledku jejich užívání jinou osobou, jež spočívalo v umístění sudů s chemickými látkami na nemovitostech a chemických látek v nádržích. Z uvedeného důvodu tak podle názoru odvolacího soudu nemohou být naplněny předpoklady odpovědnosti žalované za vady převáděných věcí. Nárok na slevu z kupní ceny ve smyslu § 597 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále také „obč. zák.“, proto nelze žalobkyni přiznat.
8. S ohledem na to, že žalobkyně se domáhala „slevy z kupní ceny“ v částce vyšší, než činila samotná kupní cena, zabýval se odvolací soud též tím, zda žalovanou částku nelze žalobkyni přiznat z jiného právního důvodu, konkrétně z titulu odpovědnosti za škodu. Podle odvolacího soudu jsou však nárok na slevu z kupní ceny na straně jedné a nárok na náhradu škody na straně druhé založeny na jiných skutkových okolnostech. Uplatnění nároku na náhradu škody namísto nároku na slevu z kupní ceny by představovalo změnu žaloby; takový procesní úkon ze strany žalobkyně však učiněn nebyl. Z uvedeného důvodu odvolací soud uzavřel, že se žalobkyně domáhá žalované částky „neoprávněně“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním. V něm namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence vad převáděných věcí, když uzavřel, že přítomnost sudů s chemickými látkami, resp. přítomnost chemických látek v ocelových nádržích nepředstavuje vadu převáděných věcí. Žalobkyně má za to, že uvedený názor je v rozporu s právním závěrem uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1430/2010, od kterého se odvolací soud podle názoru žalobkyně zcela bezdůvodně odchýlil. Dále žalobkyně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil rovněž otázku vázanosti soudu právní kvalifikací nároku provedenou žalobcem. Podle žalobkyně není právní kvalifikace uplatněného nároku žalobcem pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle hmotného práva náleží vždy soudu. Žalobce v žalobě pouze vylíčí rozhodné skutkové okolnosti a uvede žalobní petit; právní kvalifikace takto uplatněného nároku je vždy na soudu, přičemž soud je oprávněn posoudit uplatněný nárok i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno. Jestliže odvolací soud takto nepostupoval a žalobu zamítl s tím, že žalobkyně měla změnit žalobu tak, že se uplatněné částky domáhá z titulu náhrady škody, odchyluje se jeho hodnocení od závěru vyjádřeného v judikatuře dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 642/2000 (správně sp. zn. 25 Cdo 643/2000). Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
10. Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že se odvolací soud nemohl odchýlit od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012,
sp. zn. 33 Cdo 1430/2010, neboť se jednalo o případ skutkově odlišný. Podle žalované bylo navíc v řízení prokázáno, že žalobkyně předmět koupě převzala bez výhrad, byť o existenci sudů s chemikáliemi v areálu dlužníka prokazatelně věděla. K námitce ohledně právní kvalifikace uplatně