23 Cdo 3933/2019 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3933/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 4. 2020 Spisová značka:23 Cdo 3933/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3933.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dobré mravy Zásady poctivého obchodního styku Znalecký posudek Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 3 odst. 1 obč. zák. § 265 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 7. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3933/2019-661USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MICHAEL Development - ŠPINDLERŮV MLÝN s. r. o., se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 383/58, identifikační číslo osoby 26742900, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalované BAK stavební společnost, a. s., se sídlem v Praze 9, Žitenická 871/1, identifikační číslo osoby 28402758, zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, o zaplacení 4.216.145,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 44/2013, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019, č. j. 4 Cmo 68/2019-578, 4 Cmo 69/2019, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Dovolání žalované se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Krajský soud v Hradci Králové v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 33 Cm 44/2013-534, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 4.216.145,60 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Doplňujícím a opravným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2019, č. j. 33 Cm 44/2013-545, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 17. 1. 2019, č. j. 33 Cm 44/2013-547, byla žalované uložena povinnost zaplatit státu náklady řízení (výrok I. doplňujícího a opravného usnesení ve znění výroku I. opravného usnesení), výrok II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové byl opraven co do výše náhrady nákladů řízení (výrok II. doplňujícího a opravného usnesení) a doplňující a opravné usnesení bylo v prvém odstavci odůvodnění (v části týkající se náhrady nákladů řízení) opravným usnesením opraveno tak, že slovo „žalovanému“ se nahrazuje správným slovem „žalobci“ (výrok II. opravného usnesení). K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 12. 2018, č. j. 33 Cm 44/2013-534, doplněný a opravený usnesením téhož soudu ze dne 14. 1. 2019, č. j. 33 Cm 44/2013-545, a opravený usnesením téhož soudu ze dne 17. 1. 2019, č. j. 33 Cm 44/2013-547, v části výroku I., kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 2.956.527 Kč s příslušenstvím, potvrdil (první výrok), ve zbývající části výroku I., kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 1.259.618,60 Kč s příslušenstvím, jej změnil tak, že se žaloba v uvedeném rozsahu zamítá (druhý výrok). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (třetí výrok) a vůči státu (čtvrtý a pátý výrok). Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroků II., III. a IV., napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání považuje též za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Podáním ze dne 19. 11. 2019 žalobkyně doplnila dovolání tak, že jej považuje za přípustné s ohledem na to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce posouzení dobrých mravů, a s ohledem na další v dovolání uvedené právní otázky, jež nebyly judikaturou Nejvyššího soudu doposud řešeny. K dovolání žalobkyně a k jejímu doplnění se žalovaná vyjádřila tak, že jej i po jeho doplnění považuje za nedůvodné a je namístě ho zcela odmítnout, či zamítnout. Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroků I., III. a V., napadla dovoláním také žalovaná, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že jej navrhuje jako nepřípustné odmítnout. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahují zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda jsou přípustná. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalobkyně. Dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné. Žalobkyně v dovolání nejprve cituje ustanovení § 237 o. s. ř. Po doplnění dovolání uvedla, že dovolání považuje za přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posouzení dobrých mravů bez toho, aby řádně posoudil rozhodné právní otázky. Dále pak uvedla, že dovolání považuje za přípustné i s ohledem na další v dovolání (i v doplnění dovolání) uvedené rozhodné právní otázky, jež nebyly judikaturou Nejvyššího soudu doposud řešeny. Žalobkyně v dovolání uvádí, že „má za to, že pokud si ve smlouvě o dílo dohodnou strany zádržné z ceny díla na dobu záruční doby …, které lze nahradit bankovní garancí (objednatel v takovém případě uhradil zhotoviteli celou cenu díla), jejíž čerpání není ničím podmíněno, pak je z povahy věci zřejmé, že objednatel má kdykoli právo vyčerpáním bankovní záruky získat zpět do svého držení dohodnutou část ceny díla odpovídající sjednanému zádržnému. Čerpáním bankovní záruky tak nemůže dojít k bezdůvodnému obohacení objednatele a objednatel zároveň nemůže čerpat bankovní záruku neoprávněně, když je toto jeho právo inkorporováno přímo v textu bankovní záruky, a to ani v případě, že by neprokázal svůj nárok z vad díla. Eventuálně by mohl být pouze v prodlení s výplatou zádržného, pokud by zádržnému odpovídající část ceny díla po skončení záruky (resp. sjednaného odkladu splatnosti) nevyplatil. Soudy nižších instancí však o této právní otázce, jak uvedeno níže, rozhodují každý zcela odchylně a libovolně, z čehož plyne potřeba sjednocení jejich rozhodovací praxe.“. V doplnění dovolání žalobkyně také uvedla, že výklad možnosti vzniku bezdůvodného obohacení žalobkyně (objednatele) při jejím jednání v souladu se smlouvou (při obnovení zádržného oprávněným čerpáním bankovní záruky na řádné provedení díla) použitý odvolacím soudem v uvedené věci považuje za nesprávný a judikaturou dovolacího soudu dosud neřešený. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešen