23 Cdo 63/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 63/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 12. 2025 Spisová značka:23 Cdo 63/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.63.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nepřípustnost dovolání subjektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Dotčené předpisy:§ 218 písm. b) o. s. ř. § 243c odst. 3 o. s. ř. § 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 63/2025-600 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně PELA invest, s.r.o., se sídlem v Praze 10, Pražská 810/16, identifikační číslo osoby 28887077, zastoupené Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, proti žalované VALIZOL CZ s.r.o., se sídlem v Praze 8, Braunerova 563/7, identifikační číslo osoby 02939959, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o zaplacení 841 622,93 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8, pod sp. zn. 9 C 196/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2024, č. j. 21 Co 94/2024-566, 21 Co 95/2024, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 520 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení na žalované (po částečném zastavení řízení z důvodu zpětvzetí části žaloby) domáhala zaplacení částky 841 622,93 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty za prodlení žalované s provedením díla, a to na základě smlouvy o dílo ze dne 26. 2. 2018, jejímž předmětem bylo provedení kompletních střešních plášťů tří střech bytového domu v ulici XY (dále jen „smlouva o dílo“). 2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze 30. 11. 2023, č. j. 9 C 196/2021-523, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 1. 2024, č. j. 9 C 196/2021-529, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 380 694,87 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 460 928,06 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem II) a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalované (výrok pod bodem III). 3. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil opravné usnesení soudu prvního stupně (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku pod bodem I co do částky 334 595,75 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a co do částky 46 099,12 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení změnil tak, že žalobu v daném rozsahu zamítl (výrok II), ve výroku pod bodem II jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 240 523,81 Kč od 8. 5. 2019 do 14. 9. 2021, jinak jej potvrdil co do zamítnutí žaloby ohledně částky 460 928,06 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 64 997 Kč (výrok IV). 4. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu včasně podaným dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci a navrhla změnu napadeného rozhodnutí tak, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí „řeší otázky hmotného, jakož i procesního práva …, které v dosavadní judikatuře dovolacího soudu byly řešeny odlišně, popř. nebyly dosud řešeny“. 5. Za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou považovala žalovaná otázku, zda zhotovitel díla nese odpovědnost za prodlení s realizací díla v případě, kdy zjevně je potřeba k dokončení díla součinnost objednatele, objednatel si tohoto je prokazatelně vědom, avšak zhotovitel neurčí objednateli ve smyslu § 2591 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) lhůtu k poskytnutí součinnosti (dále jen „první otázka“). Žalovaná měla za to, že odvolací soud odmítl zohlednit neposkytnutí součinnosti žalobkyní, které podle žalované bylo v řízení provedenými důkazy postaveno najisto, výlučně z důvodu, že žalovaná žalobkyni formálně nevyzvala k poskytnutí nezbytné součinnosti podle § 2951 o. z. Argumentovala ve prospěch závěru, že absence stanovení lhůty k poskytnutí součinnosti podle § 2591 o. z. nevylučuje uplatnění § 1968 věty druhé o. z. a § 1975 o. z., podle kterých dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele, který neposkytl dlužníku součinnost potřebnou ke splnění dluhu. 6. Podle žalované nepostupoval odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu představovanou rozsudkem ze dne 13. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4967/2017 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), při posouzení otázky způsobilosti pohledávky k započtení a určení data účinku započtení (dále jen „druhá otázka“). Namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil způsobilost k započtení u pohledávky žalované na smluvní pokutu za prodlení žalobkyně s úhradou faktury č. 1801023 (dále jen „faktura č. 3“), v důsledku čehož nesprávně určil datum účinků započtení ke dni 7. 5. 2019, kdy nastala splatnost pohledávky žalobkyně uplatněné v řízení, vůči níž žalovaná započtení uskutečnila. Zdůraznila, že k zaplacení smluvní pokuty z titulu neuhrazení faktury č. 3 vyzvala žalobkyni až ve vyjádření k žalobě ze dne 2. 7. 2021 a splatnost této pohledávky tak nastala nejdříve v červenci 2021, tedy i účinky započtení mohly nastat až k datu, kdy bylo vyjádření k žalobě doručeno žalobkyni. 7. Žalovaná odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) dále vytýkala s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 3253/13 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), že překročil ústavně dané meze zásady volného hodnocení důkazů, dospěl-li ke skutkovým zjištěním, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (dále jen „třetí otázka“). S poukazem na části obsahu výpovědi svědka R. R. zpochybňovala zejména skutková zjištění, která soudy nižších stupňů učinily při posouzení absence součinnosti žalobkyně k provedení díla, faktického dokončení díla dle smlouvy o dílo žalovanou a nevykonávání prací na díle žalovanou. Podle žalované se existence tohoto tvrzeného rozporu promítla rovněž do nesprávného postupu soudů nižších stupňů při moderaci smluvní pokuty v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněným pod číslem 76/2023 Sb. rozh. obč., nezohlednili-li neposkytnutí součinnosti žalobkyní a faktické dokončení díla (dále jen „čtvrtá otázka“). 8. Podle žalované napadené rozhodnutí nemůže obstát též pro rozpor s § 1 občanského soudního řádu a pro rozpor se zásadou „justice must not only be done, it must also be seen to be done“. Odkazovala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 1012/07 Měla za to, že v řízení postupovala v legitimním očekávání, že prokáže-li (což se podle žalované stalo), že dílo bylo fakticky dokončeno a že její prodlení bylo způsobeno neposkytnutím součinnosti žalobkyní, pak tyto okolnosti budou soudem zohledněny, k čemuž však nedošlo a soudy rozhodly formalisticky a v rozporu s provedenými důkazy, tj. v rozporu s imperativem výchovy k dodržování zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob. 9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. Dovolání považovala za nepřípustné i nedůvodné. 10. Nejvyšší soud předně uvádí, že nemohl přihlédnout k doplnění dovolání vyjádřením žalované ze dne 25. 10. 2024 (učiněným k výzvě soudu prvního stupně) obsahujícímu výslovné sdělení o rozsahu podaného dovolání, neboť bylo podáno po lhůtě, ve které je dovolání možno doplnit o údaj, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá (srov. § 241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“). Rozsah, v jakém bylo rozhodnutí odvolacího soudu napadeno, dovolací soud posuzoval s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti výroku IV napadeného rozhodnutí (jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení) dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k němu postrádá jakékoli odůvodnění. Nadto by dovolání proti výroku o nákladech řízení nebylo přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Dovolání podle svého obsahu nesměřuje ani proti výroku I napadeného rozhodnutí, neboť ani vůči rozhodnutí odvolacího soudu