23 ICdo 60/2022 – Nejvyšší soud

KSUL 45 INS 2199/2020 24 ICm 2607/2020 23 ICdo 60/2022-76 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce P. M., zastoupeného Mgr. Petrem Havrlíkem, advokátem se sídlem v Příbrami, T. G. Masaryka 153, proti žalované EF Insolvence, v. o. s., se sídlem v Praze 1, Staré Město, U Prašné brány 1078/1, PSČ 110 00, identifikační číslo 06344933, insolvenční správkyni dlužníka J. M., o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 ICm 2607/2020, jako incidenční spor v insolvenční věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 45 INS 2199/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2021, č. j. 24 ICm 2607/2020, 104 VSPH 664/2021-60 (KSUL 45 INS 2199/2020), takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2021, č. j. 24 ICm 2607/2020, 104 VSPH 664/2021-60 (KSUL 45 INS 2199/2020), a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 24 ICm 2607/2020-35, KSUL 45 INS 2199/2020, ve výrocích pod body II a III, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. V posuzované věci se žalobce domáhal vůči žalované jako insolvenční správkyni dlužníka J. M. určení pravosti pohledávky ve výši 1 180 969,40 Kč z titulu půjček a zápůjček poskytnutých dlužníkovi v letech 2012 - 2018, přihlášené v insolvenčním řízení dlužníka a popřené žalovanou co do pravosti z důvodu, že nebyl prokázán její vznik. Žalovaná namítala, že dohoda o uznání a splátkách dluhu, kterou žalobce předložil, je neurčitým a proto neplatným právním jednáním, a i kdyby žalobce poskytnutí půjček doložil, byly by pohledávky z větší části promlčeny. Ohledně zápůjček poskytnutých v době od 23. 4. 2016 do 3. 3. 2018 v úhrnné výši jistiny 140 000 Kč vzala žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně popření pohledávky zpět a žalobce vzal v tomto rozsahu zpět žalobu. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 24 ICm 2607/2020-35, KSUL 45 INS 2199/2020, ve výroku pod bodem I řízení v rozsahu částky 157 431,40 Kč zastavil, ve výroku pod bodem II žalobu v rozsahu částky 1 023 538 Kč zamítl a ve výroku pod bodem III rozhodl o nákladech řízení. 3. Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body II a III potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 4. Odvolací soud vyšel z následujících zjištění soudu prvního stupně. 5. Žalobce v insolvenčním řízení dlužníka přihláškou doručenou soudu dne 28. 2. 2020 přihlásil nevykonatelnou peněžitou pohledávku v částce 1 180 969,40 Kč, sestávající z jistiny ve výši 1 050 000 Kč a zákonného úroku z prodlení 9 % p. a. od 3. 10. 2018 do 20. 2. 2020 ve výši 130 696,40 Kč. Jako důvod vzniku pohledávky uvedl, že poskytl dlužníkovi postupně několik půjček k řešení jeho finanční situace a dne 5. 9. 2018 uzavřeli dohodu o uznání a splátkách dluhu, podle níž mu měl dlužník hradit dluh z půjček v měsíčních splátkách po 15 000 Kč pod ztrátou výhody splátek vždy každého 1. dne v měsíci, počínaje 1. 10. 2018; dluh se tak stal splatným dnem 2. 10. 2018, dlužník však nic neuhradil. 6. V dohodě o uznání a splátkách dluhu ze dne 5. 9. 2018 dlužník prohlásil, že uznává dluh vůči žalobci ve výši 1 050 000 Kč, vzniklý na základě v minulosti postupně poskytnutých půjček, a zavázal se uhradit tento dluh pod ztrátou výhody splátek ve splátkách 15 000 Kč vždy každého 1. dne v měsíci, počínaje dnem 1. 10. 2018. 7. V nedatovaném prohlášení dlužník potvrdil, že převzal půjčky specifikované v tomto prohlášení vždy částkou a datem (první půjčka mu byla poskytnuta dne 5. 12. 2012 ve výši 10 000 Kč a poslední dne 3. 3. 2018 ve stejné výši), a uvedl, že tyto dluhy uznává co do důvodu a výše a zavazuje se je všechny zaplatit do 30. 6. 2018. Identifikace věřitele je (až) na rubu této listiny (za podpisem dlužníka) a je dána prohlášením věřitele (žalobce), že přijímá uznání a souhlasí se splatností dluhu v částce 1 050 000 Kč do 30. 6. 2018. 8. Poskytnutí peněžitých půjček [dle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“)] a zápůjček [dle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)] bylo v řízení prokázáno. 9. Odvolací soud s odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že ani jedno z předložených uznávacích prohlášení není platným uznáním dluhu dle § 2053 o. z., neboť projev vůle dlužníka není ani u jednoho z nich určitý. Z uznání dluhu ze dne 5. 9. 2018 nevyplývá, které jednotlivé dluhy, jichž bylo více, dlužník co do důvodu a výše uznal. Nedatované uznání sice obsahuje konkrétní uznávané dluhy, avšak není v něm uvedeno, komu je adresováno, kdo je věřitelem, vůči němuž je dluh uznáván, listina není datována, tudíž ani toto uznání nesplňuje obligatorní náležitostí a není platným uznáním dle § 2053 o. z. 10. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně též v tom, že přísliby dlužníka k zaplacení dlužné částky je třeba důsledně odlišit od skutečné splatnosti jednotlivých půjček a zápůjček. Dovodil, že půjčky poskytnuté do 31. 12. 2013 neobsahovaly ve smlouvě stanovenou splatnost, proto se jednalo o půjčky na dobu neurčitou a dlužník byl povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Počátek běhu tříleté promlčecí doby je tudíž vázán na okamžik, kdy dluh vznikl, poslední půjčka poskytnutá dne 5. 11. 2013 se proto promlčela 6. 11. 2016, a obdobně počal a skončil běh promlčecí doby u ostatních poskytnutých půjček. Obdobně je tomu u zápůjček, z nichž první byla poskytnuta dne 2. 1. 2014 a promlčela se 3. 1. 2017, a z dalších zápůjček se jako poslední promlčela dne 29. 12. 2019 zápůjčka poskytnutá 29. 12. 2016. Právo z těchto půjček a zápůjček bylo u soudu uplatněno dne 28. 2. 2020, tedy po marném uplynutí promlčecí doby, a žalovaná promlčení namítla, proto je nebylo možno věřiteli přiznat. Zápůjčky poskytnuté v době od 23. 4. 2017 do 3. 3. 2018 nebyly předmětem odvolacího řízení, neboť ohledně nich byla žaloba vzata zpět. II. Dovolání a vyjádření k němu 11. Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, výslovně v celém rozsahu, podle obsahu však jen ve výroku o věci samé. 12. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda došlo k platnému uznání dluhu, odchýlil od závěru přijatého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), podle něhož k platnosti uznání dluhu ve smyslu § 558 obč. zák. je třeba písemná forma, vyjádření slibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Důvod dluhu sice nemusí být vždy v listině obsahující uznání práva uveden výslovně, ale musí být jednoznačně dovoditelný; stejně tak uznání dluhu co do jeho výše musí být vyjádřeno tak, aby výše byla objektivně určitelná. Veškeré tyto požadavky má dovolatel za splněné, obzvláště v nedatovaném uznání dluhu. Názor odvolacího soudu, podle něhož absence data podpisu a uvedení věřitele, jemuž je uznání dluhu určeno, má za následek neplatnost uznání, považuje za nesprávný. Argumentuje, že z logiky věci vyplývá, že uznání dluhu muselo být podepsáno v časovém období od 3. 3. 2018 do 30. 6. 2018, a že věřitel je uveden na zadní straně listiny. 13. Dovolatel vytýká napadenému rozhodnutí přepjatý formalismus a má je tudíž za rozporné se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 189/05. 14. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 15. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání 16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 17. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti. 18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovola