24 Cdo 1302/2019 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1302/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 8. 2019 Spisová značka:24 Cdo 1302/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.1302.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vyvlastnění Lhůty Dotčené předpisy:§ 24 předpisu č. 184/2006Sb. § 28 předpisu č. 184/2006Sb. § 2 odst. 2 předpisu č. 416/2009Sb. § 68 předpisu č. 500/2004Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 11. 2019 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 3645/19 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1302/2019-68 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce M. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radovanem Rumlerem, advokátem se sídlem v Boskovicích, nám. 9. května č. 2136/10, za účasti Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizace se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci č. 546/56, IČO 65993390, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 33/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2019, č. j. 5 Co 2/2019-49, takto: I. Dovolání žalobce proti výroku I. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. ledna 2019, č. j. 5 Co 2/2019-49, se zamítá; jinak se dovolání žalobce odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce podal dne 29.11.2018 žalobu proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 29.10.2018, č. j. KUZL 72352/2018, sp. zn. KUSP 66207/2018 ÚP-IS, kterým bylo částečně změněno a jinak potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Uherské Hradiště, odboru stavebního úřadu a životního prostředí ze dne 17.7.2018, č.j. MUUH-SŽP/12983/2017/Ču, sp. zn. spis/5217/2017 (dále jen „rozhodnutí městského úřadu“), o vyvlastnění pozemků žalobce potřebných pro uskutečnění veřejně prospěšné stavby „D55 5507 XY“ podle zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací (dále jen „zákon o urychlení výstavby“), a o náhradě za odnětí vlastnického práva podle § 24 odst. 4 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen „zákon o vyvlastnění“). Žalobce se domáhal určení výše náhrady za vyvlastnění pozemků rozhodnutím soudu, neboť nesouhlasil s výší náhrady stanovenou uvedenými rozhodnutími. Krajský soud v Brně (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5.12.2018, č.j. 35 C 33/2018-40, žalobu podle ustanovení § 250g odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně, protože vzhledem k ustanovení § 28 odst. 2 zákona o vyvlastnění a ustanovení § 2 odst. 2 zákona o urychlení výstavby činila lhůta pro podání žaloby 15 dní od právní moci rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu. Za situace, kdy rozhodnutí krajského úřadu nabylo právní moci dne 30. října 2018, připadl poslední den lhůty k podání žaloby na středu 14. listopadu 2018. Byla-li žaloba žalobcem podána dne 29. listopadu 2018, byla podána opožděně. Soud prvního stupně v této souvislosti konstatoval, že žalobce byl již v rozhodnutí městského úřadu řádně poučen o lhůtě pro podání žaloby proti výroku o náhradě za vyvlastnění. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 15.1.2019, č.j. 5 Co 2/2019-49, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků na ně nemá právo (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl správně o odmítnutí žaloby žalobce, neboť žalobce žalobu nepodal včas ve lhůtě dle § 28 odst. 2 zákona o vyvlastnění ve spojení s ustanovením § 2 odst. 2 zákona o urychlení výstavby, což ostatně žalobce ani nezpochybňuje. K námitce žalobce, že nebyl v rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje řádně poučen o lhůtě pro podání žaloby, odvolací soud uvedl, že zákon o vyvlastnění byl s účinností od 1. února 2013 novelizován zákonem č. 405/2012 Sb., přičemž nová právní úprava ještě zřetelněji odlišuje v rozhodnutí o vyvlastnění výrok o tom, jakým způsobem dochází k omezení nebo zrušení práv k pozemku nebo stavbě, a výrok o náhradě za vyvlastnění. Na to navazuje odlišný procesní režim případného následného soudního přezkumu jednotlivých výroků rozhodnutí o vyvlastnění. Podstatnou odlišností původní a novelizované právní úpravy je i to, že zákon o vyvlastnění, který před novelou v ustanovení § 24 odst. 3 písm. d) jako jednu ze základních náležitostí rozhodnutí o vyvlastnění stanovil též výslovně poučení, za jakých podmínek a v jaké lhůtě se účastníci mohou domáhat, aby vyvlastnění bylo projednáno v občanském soudním řízení, po citované novele již nevyžaduje, aby náležitostí rozhodnutí o vyvlastnění bylo též uvedené poučení. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud poukázal na skutečnost, že poučení o lhůtě, v níž je možno se domáhat soudního přezkumu rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění, bylo žalobci poskytnuto již v rozhodnutí městského úřadu. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu, a to výslovně proti oběma jeho výrokům, podal žalobce (dále též jen „dovolatel“) dovolání. Dovolání podává z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a o.s.ř., tj. z důvodu nesprávného právního posouzení věci, a jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., když je přesvědčen, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, příp. by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel polemizuje s názorem odvolacího soudu, že součástí rozhodnutí o vyvlastnění nemuselo být poučení o lhůtě, v níž je možno domáhat se soudního přezkumu rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění, a na rozdíl od odvolacího soudu se domnívá, že každé soudní, resp. správní rozhodnutí by mělo obsahovat povinné náležitosti, mezi které patří jak označení soudu či orgánu, který rozhodnutí vydal, označení účastníků a projednávané věci, dále pak zejména výrok rozhodnutí, jeho odůvodnění a poučení o opravném prostředku, prostředcích. Poukazuje na skutečnost, že v rozhodnutí krajského úřadu je uvedeno pouze, že proti rozhodnutí správního orgánu se nelze dále odvolat, což představuje zásadní procesní vadu, která by neměla jít k tíži žalobce. Za zavádějící považuje i poukaz odvolacího soudu na to, že o možnosti podat žalobu k soudu a o lhůtě k jejímu podání byl poučen již v předchozím řízení. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Účastník řízení se k podanému dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné řešení právní otázky, zda rozhodnutí správního orgánu o náhradě za vyvlastnění podle právní úpravy po novelizaci zákona o vyvlastnění provedené zákonem č. 405/2012 Sb. musí obsahovat i poučení o tom, jakým způsobem a v jakých lhůtách se lze domáhat přezkoumání, respektive projednání věci v soudním řízení, a zda lze v případě absence tohoto poučení zmeškání lhůty pro podání žaloby u soudu prominout. Nejvyšší soud České republiky shledal dovolání žalobce přípustným podle ustanovení § 237 o.s.ř., protože tato právní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Po přezkoumání