24 Cdo 2468/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2468/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 9. 2024 Spisová značka:24 Cdo 2468/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.2468.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vydědění Závěť Dokazování Nepominutelný dědic (o. z.) Povinný díl z pozůstalosti (o. z.) Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1650 o. z. § 1642 o. z. § 1446 odst. 1 písm. c) o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 10. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2468/2024-594 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. L., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti žalované B. F., zastoupené JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem, se sídlem v Praze 1, ul. 28. října 1001/3, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 251/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2024, č. j. 29 Co 59/2024-571, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, č. j. 16 C 251/2021-509, zamítl žalobu na určení, že žalobce je dědicem zůstavitele Š. L., narozeného XY, zemřelého XY, [dále jen „zůstavitel“] (výrok I), a že žalovaná není dědičkou téhož zůstavitele (výrok II), a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) z podnětu odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil; ve výroku III, o nákladech řízení, jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 38 296,50 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení 7 804,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení, že je dědicem zůstavitele a že žalovaná jím naopak není, to vše na základě tvrzení, že zůstavitel sepsal dne 27. 5. 2019, formou notářského zápisu u JUDr. Aleše Březiny, notáře v Praze, svou poslední vůli a listinu o vydědění (dále jen „závěť“ a „listina o vydědění“), jíž k dědictví povolal žalovanou, kdežto žalobce, svého syna, vydědil. Žalobce popřel platnost a pravost závěti z důvodu, že byla sepsána pod nátlakem a zůstavitel byl lstivým jednáním žalované uveden v omyl. Dále napadl listinu o vydědění z důvodu, že žalobce o zůstavitele projevoval opravdový zájem a nikdy se nestalo, že by mu neposkytl pomoc v nouzi. K podání žaloby byl žalobce vyzván usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 6. 2021, č. j. 34 D 1161/2020-117, a to prostřednictvím pověřeného soudního komisaře. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Předně, předkládá-li žalobce „otázku v oblasti práva procesního“ [srov. bod II dovolání, poslední odstavec strany 4], u níž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pak v uvedeném rozsahu není pro vady podané dovolání projednatelné, neboť neobsahuje zákonné náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., když žalobce náležitě u dané procesní otázky nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod /pro každou otázku/ samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Dovolatel ovšem, ve vztahu k „procesní otázce“, žádné oponentní rozhodnutí Nejvyššího soudu (popř. Ústavního soudu), od nějž se měl odvolací soud odchýlit, neoznačil. Navíc v dovolání artikulovaná (procesní) námitka, že soudy „neúplně zjistily skutkový stav“ ve skutečnosti představuje kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně), jejich správnost či úplnost, přitom nevystihuje (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod v podobě nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a současně ani nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09). Proto ani pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností či měly být provedeny důkazy další, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Nadto soudy obou stupňů přehledně a logicky vysvětlily, proč nebylo třeba provádět další žalobcem navržené dokazování a dovolatel nebere náležitě na zřetel, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), pokud (jak se stalo i v poměrech projednávané věci) stručně vyloží, proč má další důkazní návrhy za nadbytečné či nerozhodné. Nejvyšší soud při současné koncepci dovolání není skutkovou instancí, nýbrž přezkoumává v zásadě jen otázky právní, jsa přitom vázán skutkovými závěry, jichž dosáhly nižší soudy. Skutkový závěr může být přitom zpochybněn především otázkou týkající se např. korektnosti způsobu provádění jednotlivých důkazů, musí se tak ovšem stát vždy prostřednictvím řádně odůvodněné dovolací námitky spojené s obligatorním vymezením její přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud může z úřední činnosti přihlédnout k tomu, že skutková zjištění nižších soudů jsou v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, avšak jen tehdy, je-li dovolání již jinak (podle § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ posuzované věci (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), jinak se může oním extrémním nesouladem zabývat jen na základě řádně odůvodněné a projednatelné námitky dovolatele, neboť je sám rozsahem i důvody podaného dovolání striktně vázán (srov. § 242 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Dovolatelem předestírané skutečnosti, že „zůstavitel se dopustil ve firmě E. podvodného jednání společně se svědkyní V. S. proti žalobci“, resp. „že žalobce skutečně navštěvoval v XY zůstavitele téměř vždy, když v XY byl“ ze skutkových zjištění soudů neplynou. Své odlišné právní posouzení věci tak žalobce konstruuje na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a takto uplatněná námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti opět o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami v zásadě zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Otázka nedostatku opravdového zájmu dovolatele o zůstavitele, byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s judikaturou soudu dovolacího. Platí, že zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k