24 Cdo 279/2024 — Nejvyšší soud

24 Cdo 279/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 3. 2024 Spisová značka:24 Cdo 279/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.279.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dobré mravy Škodové pojištění (o. z.) [ Odvážné smlouvy (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 7 o. z. § 8 o. z. § 2909 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 4. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 279/2024-131 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce F. S., zastoupeného JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 1294/52, proti žalované Generali Česká pojišťovna a.s., identifikační číslo osoby 45272956, sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 zastoupené Mgr. Jiřím Payerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Konopišťská 1153/6, o zaplacení 2 500 774,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 29/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023, č. j. 72 Co 124/2023-109, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2022, č. j. 64 C 29/2019-84, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 2 500,774,26 K č s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 91 117 Kč (výrok II rozsudku). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení zažalované částky s tím, že 17. 2. 2015 došlo k požáru jeho rodinného domu v obci XY. Věc šetřila policie a dne 21. 3. 2015 ji odložila. Na domě vznikla škoda, kterou žalovaná částečně reparovala pojistným plněním v částce odpovídající tzv. časové ceně ve výši 1 799 000 Kč, a to téměř rok po pojistné události. Žalobce vybudoval novou stavbu, takže má ve smyslu pojistné smlouvy nárok na doplatek v nové ceně nemovitosti 4 240 000 Kč, škodu na vedlejších stavbách odhadl na 20 000 Kč. O zahájení stavby žalobce žalovanou informoval dopisem ze dne 30. 5. 2017 a předložil pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o umístění stavby. Proces likvidace pojistné události probíhal od počátku ze strany žalované šikanózně, což mělo vliv na proces odstraňování staré stavby i na zahájení stavby nové a její průběh. Žalovaná spekulovala, že požár způsobil žalobce úmyslně a podala na něho trestní oznámení, které ale bylo policií odloženo. I když se žalobci nepodařilo ve smyslu pojistných podmínek vybudovat novou stavbu ve lhůtě 3 let, domáhá se (po upřesnění žaloby) doplatku pojistného plnění v nové ceně nemovitosti ve výši 2 440 000 Kč, za poškozené vedlejší stavby 19 245,43 Kč, a protože si musel vzít úročený úvěr na novou stavbu, požaduje do doby podání žaloby zaplacené úroky ve výši 41 528,83 Kč. Nebýt pochybení žalované, měl by nárok na výplatu pojistného plnění ve výši nové ceny pojištěné nemovitosti, mohl by stavbu včas dokončit a nemusel si brát úvěr. 4. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu jeho výroku I dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. Žalobce (dále též „dovolatel“) směřoval dovolání proti celému výroku I rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti té jeho části, jíž byl potvrzen nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně. Proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž tento rozhodl v otázce náhrady nákladů (zde nalézacího) řízení však dovolání objektivně přípustné není, jak plyne z § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 6. Nejvyšší soud předesílá, že pojistná smlouva, od níž se žalovaný nárok odvíjí, byla uzavřena dne 15. 11. 2012, tudíž platí obecné přechodné ustanovení § 3028 zákona č. 89/29012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 2). Následky porušení pojistné smlouvy (jež se proto řídí v poměrech projednávané věci zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě) je proto třeba posuzovat podle uvedeného zákona a podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), také proto Nejvyšší soud v další části používá jeho terminologii (kupř. pojem „nemovitost“). Současně ale platí, že i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I. (§ 3030 o. z.), mimo jiné i pravidlo, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (§ 6 odst. 1 a 2 o. z.). Dále základní zásady nového občanského zákoníku vycházejí z pravidla, že se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře (§ 7) a že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany (§ 8 o. z.). 7. Naproti tomu, pokud je nárok na náhradu škody žalobcem požadované nikoliv z titulu porušení smlouvy, ale jako důsledek porušení povinnosti jednat v souladu s dobrými mravy (jde o tzv. deliktní odpovědnost), pak je třeba vycházet ze znění § 3079 odst. 1 o. z., podle něhož právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. K pojistné události došlo 17. 2. 2015 a po upřesnění žaloby se žalobce domáhal náhrady škody z důvodu, že mu žalovaná 1) neposkytla (evidentně v rozporu se smlouvou) zálohu na výplatu pojistného plnění (kdy je třeba aplikovat tzv. „staré právo“) a současně 2) že žalovaná postupovala vůči žalobci šikanózně, resp. v rozporu s dobrými mravy, čímž ho zbavila možnosti včas dokončit na místě požárem poškozené nemovitosti stavbu nemovitosti nové (zde se již aplikuje výhradně nové právo). Škoda pak byla kvalifikována jako rozdíl mezi časovou a novou cenou pojištěné věci a jako náklady spojené s úročením úvěru, který byl žalobci na jeho žádost poskytnut. 8. Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelem předestřená otázka pod písmenem a) dovolání, v podobě existence tzv. odpovědnostního titulu na straně žalované. Žalobce dovozoval existenci porušení mimoprávní povinnosti žalované (nejednat šikanózně a contra bonos mores), jež měla vést k právním následkům v podobě vzniku (mimosmluvní) odpovědnosti za škodu. Soudy obou stupňů, vázány tím, jak žalobce svůj nárok (po jeho upřesnění) skutkově ukotvil, se v posouzení rozhodující otázky podle § 237 o. s. ř. od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlily. 9. Nejvyšší soud úvodem odkazuje na zmiňovaný § 7 o. z., podle kterého se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře, tedy jinými slovy, pokud právní předpis nerozděluje důkazní břemeno výslovně (k tomu srov. např. § 121 odst. 2, § 297 odst. 3, § 558, § 1095 a § 1111 o. z.), prokazuje skutkové předpoklady ustanovení, které jí je na prospěch, strana, která se takového ustanovení dovolává. Obrat „má se za to“ představuje legislativní vyjádření vyvratitelné domněnky, jejíž prostřednictvím má soud takto zákonem presumovanou skutečnost za prokázanou, není-li (tím, kdo tvrdí opak) prokázáno něco jiného (srov. též § 133 o. s. ř.). Tedy, že jednala žalovaná šikanózně nebo v rozporu s dobrými mravy (nikoliv jen pouze v rozporu se zákonem či smlouvou), byl povinen tvrdit a samozřejmě i prokazovat žalobce. 10. Ve sledovaných souvislostech je třeba dále zdůraznit, že aplikaci zákonných ustanovení o zákazu výkonu práva contra bonos mores (resp. o šikaně) je Nejvyšší soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím, popř. v odvolacím řízení. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší sou