25 Cdo 1409/2001 – Nejvyšší soud

25 Cdo 1409/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. M., s. p., zastoupenému advokátkou, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 381/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2000, č. j. 13 Co 338/99-91, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 1. 1999, č. j. 35 C 381/95-68, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 1. 1999, č. j. 35 C 381/95-73, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 13.510,60 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 20. 1. 1994 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně částky 1.986.489,40 Kč s 3 % úrokem od 28. 12. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení a ohledně 3 % úroku z prodlení z částky 13.510,60 Kč od 28. 12. 1993 do 19. 1. 1994 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že nezletilý syn žalobce F. M. (nar. 22. 6. 1979) dne 27. 12. 1993 utonul poté, co při rybaření na pravém břehu řeky S., v prostoru frekventované rekreační oblasti R., katastrální území P., km 48,170, sklouzl na betonovém zpevnění břehu s hladkým povrchem a strmými stěnami do nechráněného prostoru pod jezem. Přestože byl dobrým plavcem a v místě byla hloubka vody pouze jeden metr, byl uchopen silným proudem a zatažen do prudkého víru pod splavem, který je zde způsoben atypicky krátkou dopadovou deskou pod jezem, nevyhovující průtokům vody až 50 m3/sec., a v rozporu se státní normou ČSN. Soud dovodil, že žalovaný porušil právní povinnost, vyplývající pro něj z ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, a z ustanovení § 1 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 19/1978 Sb., kterou se stanoví povinnosti správců vodních toků a upravují se některé otázky týkající se vodních toků, neboť nedostatečnou výstrahou a zabezpečením vodního díla ohrozil bezpečnost osob. Zabezpečení poškozeným plotem, který chránil pouze těleso jezu, bylo zcela nedostatečné a cedule s textem „vstup zakázán“ neupozorňovala na nebezpečí utonutí v jezu, to vše za situace, kdy na daném úseku byl povolen rybolov a kdy v zimním období hrozila možnost uklouznutí ze strmého betonového břehu. Soud dovodil, že v řízení byla prokázána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovaného a vznikem škody žalobce, když hlavní příčinou vzniku škody bylo protiprávní jednání žalovaného, spočívající v nedostatečném zabezpečení vodního díla tak, aby nedocházelo k ohrožování bezpečnosti osob. Žalovaný v řízení neprokázal, že škodu nezavinil, soud neshledal spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.) ani žádné důvody ke snížení náhrady škody podle ustanovení § 450 obč. zák. Dospěl proto k závěru, že žalobce má nárok na náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem zemřelého syna (§ 449 odst. 2 obč. zák.), které vynaložil a jejichž výši prokázal, v částce 13.510,60 Kč. Za opodstatněný však soud nepovažoval nárok na náhradu škody ve výši 1.986.489,40 Kč požadovaný za ztrátu pomoci v podnikání i v péči o osobu žalobce, kterou mohl zemřelý v budoucnu poskytnout. Z ustanovení § 448 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že aktivně legitimován k náhradě za ztrátu na výživném je ten, komu zemřelý dříve výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Nárok na odškodnění případné pomoci v podnikání či vyživovací povinnosti, kterou by syn v budoucnu mohl vůči žalobci plnit, a také náhrada za citovou újmu však z tohoto ustanovení nevyplývá a bez výslovné úpravy v zákoně, pouze s ohledem na dobré mravy, či úvahu soudu nelze nárok na náhradu škody přiznat. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 10. 2000, č. j. 13 Co 338/99-91, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 10.000,- Kč se 16 % úrokem od 8. 12. 1997 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 1.986.489,40 Kč s 3 % úrokem od 28. 12. 1993 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení a ohledně částky 3.510,60 Kč s příslušenstvím, dále 3 % úroku z prodlení od 28. 12. 1993 do 14. 7. 1994 a 16 % úroku od 15. 7. 1994 do 7. 12. 1997 z částky 10.000,- Kč a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení a připustil proti rozsudku dovolání k otázce přípustnosti odškodnění jiných než v platné právní úpravě zakotvených nároků, tj. nemateriální újmy pozůstalých osob při úmrtí osoby blízké a její budoucí vyživovací povinnosti vůči pozůstalým osobám. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a věc posoudil shodným způsobem i po právní stránce. Dospěl tedy k závěru, že žalovaný jako správce vodního díla porušil povinnost (§ 420 obč. zák.) počínat si při údržbě vodního díla tak, aby nedocházelo k ohrožování bezpečnosti osob, majetku, vodohospodářských a jiných chráněných zájmů, kterou mu ukládá ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zákona o vodách, ostatně korespondující s ustanovením § 415 obč. zák., stanovícím obecnou prevenční povinnost. V příčinné souvislosti s tím došlo k utonutí syna žalobce, aniž bylo prokázáno, že by si syn žalobce počínal zjevně nezodpovědně a aniž bylo možno na jeho straně shledat spoluzavinění. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobci lze přiznat pouze ty z uplatněných nároků, které mají oporu v platné občanskoprávní úpravě, a to i kdyby byl soud toho názoru, že takové řešení neodpovídá duchu Listiny základních práv a svobod a morálnímu cítění. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že přehlédl námitku promlčení ohledně náhrady nákladů spojených s pohřbem syna žalobce přesahujících částku 10.000,- Kč, kterou vznesl žalovaný; v odvolacím řízení se otázkou promlčení nezabýval, aby účastníkům zachoval právo dvojinstančního postupu v řízení. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítá, že současně platná právní úprava náhrady škody v případě usmrcení sice v ustanovení § 448 a § 449 obč. zák. neumožňuje poskytnutí jiné náhrady, než peněžitého důchodu na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a na přiměřené náklady pohřbu; má však za to, že tato právní úprava je v zásadním rozporu s Listinou základních práv a svobod, zejména s čl. 6 větou první a čl. 30 odst. 1. Dovolatel se domnívá, že současná úprava náhrady škody v občanském zákoníku v případě úmrtí je pohrdáním hodnotou lidského života, pochází ještě z dob tvorby socialistického právního řádu a preferuje především fiskální zájmy státu. Naprosto nezohledňuje a nepřipouští možnost náhrady nemajetkové újmy způsobené pozůstalým úmrtím, např. nejbližšího rodinného příslušníka, nárok na náhradu škody omezuje pouze na osoby, ke kterým měl zemřelý v době smrti vyživovací povinnost. Podle dovolatele tento nelidský princip naprosto opomíjí skutečnost, že zemřelému, pokud by zůstal naživu, mohly v budoucnu vzniknout další vyživovací povinnosti, což je typické právě v případě žalobce, kterému nedbalostí žalovaného tragicky zahynul mladší syn, jenž by v současné době byl schopen pomáhat mu v jeho podnikání a v případě nemoci nebo bezmoci mu poskytnout potřebnou péči a výživu. Dovolatel se proto domnívá, že ustanovení § 448 odst. 1 a § 449 odst. 2 obč. zák. je v rozporu s čl. 6 větou první, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a mělo by být zrušeno, a to i v zájmu přizpůsobení právních předpisů normám Evropského společenství, kde je v občanských zákonících členských zemí pamatováno na budoucí vznik vyživovací povinnosti zemřelého s možností kapitalizace tohoto nároku. Novelizací ustanovení § 13 obč. zák. došlo v ČR k vytvoření disproporce mezi nároky osob žijících, které na základě tohoto ustanovení mají právo na poskytnutí majetkové náhrady za zásah do svých osobnostních práv, zatímco pozůstalým po osobách usmrcených z nedbalosti nebo úmyslu jiného nenáleží za jejich citové strádání žádná náhrada. Podle dovolatele je přitom tato citová újma podstatně citlivější, než snížení osobní důstojnosti např. uvedením nepravdivé skutečnosti. Dovolatel je přesvědčen, že v případě, kdy zákonodárce vytvořil takovou disproporci mezi nároky osob žijících a mezi nároky pozůstalých po zaviněně usmrcených osobách, a nejsou známy legislativní tendence k nápravě tohoto stavu, mohou soudy výkladovou praxí takový nedostatek zákona zhojit. Dovolatel navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl v zamítavém výroku zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně. Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)