25 Cdo 1409/2001 — Nejvyšší soud

25 Cdo 1409/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 4. 2003 Spisová značka:25 Cdo 1409/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.1409.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 448 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 402/03 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 1409/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. M., s. p., zastoupenému advokátkou, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 381/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2000, č. j. 13 Co 338/99-91, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 1. 1999, č. j. 35 C 381/95-68, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 1. 1999, č. j. 35 C 381/95-73, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 13.510,60 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 20. 1. 1994 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně částky 1.986.489,40 Kč s 3 % úrokem od 28. 12. 1993 do 14. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení a ohledně 3 % úroku z prodlení z částky 13.510,60 Kč od 28. 12. 1993 do 19. 1. 1994 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že nezletilý syn žalobce F. M. (nar. 22. 6. 1979) dne 27. 12. 1993 utonul poté, co při rybaření na pravém břehu řeky S., v prostoru frekventované rekreační oblasti R., katastrální území P., km 48,170, sklouzl na betonovém zpevnění břehu s hladkým povrchem a strmými stěnami do nechráněného prostoru pod jezem. Přestože byl dobrým plavcem a v místě byla hloubka vody pouze jeden metr, byl uchopen silným proudem a zatažen do prudkého víru pod splavem, který je zde způsoben atypicky krátkou dopadovou deskou pod jezem, nevyhovující průtokům vody až 50 m3/sec., a v rozporu se státní normou ČSN. Soud dovodil, že žalovaný porušil právní povinnost, vyplývající pro něj z ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zákona č. 138/1973 Sb., o vodách, a z ustanovení § 1 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 19/1978 Sb., kterou se stanoví povinnosti správců vodních toků a upravují se některé otázky týkající se vodních toků, neboť nedostatečnou výstrahou a zabezpečením vodního díla ohrozil bezpečnost osob. Zabezpečení poškozeným plotem, který chránil pouze těleso jezu, bylo zcela nedostatečné a cedule s textem „vstup zakázán“ neupozorňovala na nebezpečí utonutí v jezu, to vše za situace, kdy na daném úseku byl povolen rybolov a kdy v zimním období hrozila možnost uklouznutí ze strmého betonového břehu. Soud dovodil, že v řízení byla prokázána příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti žalovaného a vznikem škody žalobce, když hlavní příčinou vzniku škody bylo protiprávní jednání žalovaného, spočívající v nedostatečném zabezpečení vodního díla tak, aby nedocházelo k ohrožování bezpečnosti osob. Žalovaný v řízení neprokázal, že škodu nezavinil, soud neshledal spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.) ani žádné důvody ke snížení náhrady škody podle ustanovení § 450 obč. zák. Dospěl proto k závěru, že žalobce má nárok na náhradu přiměřených nákladů spojených s pohřbem zemřelého syna (§ 449 odst. 2 obč. zák.), které vynaložil a jejichž výši prokázal, v částce 13.510,60 Kč. Za opodstatněný však soud nepovažoval nárok na náhradu škody ve výši 1.986.489,40 Kč požadovaný za ztrátu pomoci v podnikání i v péči o osobu žalobce, kterou mohl zemřelý v budoucnu poskytnout. Z ustanovení § 448 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že aktivně legitimován k náhradě za ztrátu na výživném je ten, komu zemřelý dříve výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Nárok na odškodnění případné pomoci v podnikání či vyživovací povinnosti, kterou by syn v budoucnu mohl vůči žalobci plnit, a také náhrada za citovou újmu však z tohoto ustanovení nevyplývá a bez výslovné úpravy v zákoně, pouze s ohledem na dobré mravy, či úvahu soudu nelze nárok na náhradu škody přiznat. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 10. 2000, č. j. 13 Co 338/99-91, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 10.000,- Kč se 16 % úrokem od 8. 12. 1997 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně zaplacení částky 1.986.489,40 Kč s 3 % úrokem od 28. 12. 1993 do 14. 7. 1994 a se 16 % úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení a ohledně částky 3.510,60 Kč s příslušenstvím, dále 3 % úroku z prodlení od 28. 12. 1993 do 14. 7. 1994 a 16 % úroku od 15. 7. 1994 do 7. 12. 1997 z částky 10.000,- Kč a ve výroku o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení a připustil proti rozsudku dovolání k otázce přípustnosti odškodnění jiných než v platné právní úpravě zakotvených nároků, tj. nemateriální újmy pozůstalých osob při úmrtí osoby blízké a její budoucí vyživovací povinnosti vůči pozůstalým osobám. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a věc posoudil shodným způsobem i po právní stránce. Dospěl tedy k závěru, že žalovaný jako správce vodního díla porušil povinnost (§ 420 obč. zák.) počínat si při údržbě vodního díla tak, aby nedocházelo k ohrožování bezpečnosti osob, majetku, vodohospodářských a jiných chráněných zájmů, kterou mu ukládá ustanovení § 41 odst. 1 písm. b) zákona o vodách, ostatně korespondující s ustanovením § 415 obč. zák., stanovícím obecnou prevenční povinnost. V příčinné souvislosti s tím došlo k utonutí syna žalobce, aniž bylo prokázáno, že by si syn žalobce počínal zjevně nezodpovědně a aniž bylo možno na jeho straně shledat spoluzavinění. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dovodil, že žalobci lze přiznat pouze ty z uplatněných nároků, které mají oporu v platné občanskoprávní úpravě, a to i kdyby byl soud toho názoru, že takové řešení neodpovídá duchu Listiny základních práv a svobod a morálnímu cítění. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že přehlédl námitku promlčení ohledně náhrady nákladů spojených s pohřbem syna žalobce přesahujících částku 10.000,- Kč, kterou vznesl žalovaný; v odvolacím řízení se otázkou promlčení nezabýval, aby účastníkům zachoval právo dvojinstančního postupu v řízení. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítá, že současně platná právní úprava náhrady škody v případě usmrcení sice v ustanovení § 448 a § 449 obč. zák. neumožňuje poskytnutí jiné náhrady, než peněžitého důchodu na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat, a na přiměřené náklady pohřbu; má však za to, že tato právní úprava je v zásadním rozporu s Listinou základních práv a svobod, zejména s čl. 6 větou první a čl. 30 odst. 1. Dovolatel se domnívá, že současná úprava náhrady škody v občanském zákoníku v případě úmrtí je pohrdáním hodnotou lidského života, pochází ještě z dob tvorby socialistického právního řádu a preferuje především fiskální zájmy státu. Naprosto nezohledňuje a nepřipouští možnost náhrady nemajetkové újmy způsobené pozůstalým úmrtím, např. nejbližšího rodinného příslušníka, nárok na náhradu škody omezuje pouze na osoby, ke kterým měl zemřelý v době smrti vyživovací povinnost. Podle dovolatele tento nelidský princip naprosto opomíjí skutečnost, že zemřelému, pokud by zůstal naživu, mohly v budoucnu vzniknout další vyživovací povinnosti, což je typické právě v případě žalobce, kterému nedbalostí žalovaného tragicky zahynul mladší syn, jenž by v současné době byl schopen pomáhat mu v jeho podnikání a v případě nemoci nebo bezmoci mu poskytnout potřebnou péči a výživu. Dovolatel se proto domnívá, že ustanovení § 448 odst. 1 a § 449 odst. 2 obč. zák. je v rozporu s čl. 6 větou první, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a mělo by být zrušeno, a to i v zájmu přizpůsobení právních předpisů normám Evropského společenství, kde je v občanských zákonících členských zemí pamatováno na budoucí vznik vyživovací povinnosti zemřelého s možností kapitalizace tohoto nároku. Novelizací ustanovení § 13 obč. zák. došlo v ČR k vytvoření disproporce mezi nároky osob žijících, které na základě tohoto ustanovení mají právo na poskytnutí majetkové náhrady za zásah do svých osobnostních práv, zatímco pozůstalým po osobách usmrcených z nedbalosti nebo úmyslu jiného nenáleží za jejich citové strádání žádná náhrada. Podle