25 Cdo 199/2021 — Nejvyšší soud

25 Cdo 199/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2021 Spisová značka:25 Cdo 199/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.199.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Náhrada nákladů zdravotní pojišťovně Dotčené předpisy:odst. 101 písm. 5) předpisu č. 262/2006 Sb. § 237 předpisu č. 99/1963 Sb. § 55 odst. 1 předpisu č. 48/1997 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 1. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 199/2021-137 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, proti žalované: Hybernia, a. s., IČO 26133083, se sídlem náměstí Republiky 3/4, Praha 1, zastoupená JUDr. Ing. Bystríkem Buganem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 1037/3, Praha 1, o 170.539 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 187/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, č. j. 68 Co 246/2020-80, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení 9.970 Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Bystríka Bugana. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 2. 2020, č. j. 39 C 187/2018-47, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 170.539 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu nákladů na hrazené služby vynaložené zdravotní pojišťovnou na léčení pojištěnce podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Soud vyšel ze zjištění, že pojištěnec žalobkyně P. H. se dne 19. 3. 2016 zranil při výkonu práce jevištního technika tak, že při obsluhování kulis na technickém výtahu šlápl do prostoru nezabezpečeného požárního průduchu na podlaze výtahu a propadl jím na zem v zadní části jeviště. Mezi účastníky bylo nesporné, že P. H. utrpěl úraz v průběhu muzikálu pořádaného společností MUSICAL PRODUCTION s.r.o. (dále jen „muzikálová společnost“), oprávněnou k pořádání představení v prostorách Divadla Hybernia na základě smlouvy se žalovanou ze dne 22. 2. 2016. Zraněný nebyl v pracovním poměru k žalované, nebyla mezi nimi uzavřena pracovní smlouva a nejednalo se ani o faktický pracovní poměr, P. H. tedy v době úrazu nevykonával pro žalovanou závislou práci ve smyslu § 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále též jen „zák. práce“). Absence pracovněprávního vztahu mezi zraněným a žalovanou tak vylučuje její odpovědnost podle zákoníku práce, přičemž se neuplatní ani § 101 odst. 5 zák. práce, zakládající povinnost zajistit bezpečnost všech fyzických osob, které se s vědomím zaměstnavatele zdržují na pracovišti. V projednávané věci nešlo ani o újmu způsobenou závodem nebo jiným zařízením sloužícím k výdělečné činnosti ve smyslu § 2924 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a nejsou splněny ani předpoklady obecné odpovědnosti za škodu podle § 2910 o. z. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 9. 2020, č. j. 68 Co 246/2020-80, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalované, neboť pojištěnec žalobkyně v době úrazu nevykonával činnost na základě mandátní smlouvy se žalovanou. Žalovaná poskytla prostory Divadla Hybernia k užívání muzikálové společnosti, která zde provozovala své vlastní představení Sibyla a podle smlouvy se žalovanou si zajišťovala veškeré technické profese k realizaci svých muzikálových představení (včetně jevištních techniků) sama na své náklady, aniž bylo zjištěno, že by si služby jevištních techniků u žalované objednala ad hoc právě na toto představení. Z faktur vystavených zraněným pojištěncem vyplynulo, že v rozhodném období vykonával činnosti pro žalovanou i pro muzikálovou společnost, vyúčtování jim vystavoval podle toho, pro kterou společnost vykonával v příslušné dny práci jevištního technika; při muzikálu Sibyla pro žalovanou nepracoval. Odvolací soud dovodil, že odpovědnost žalované podle pracovněprávních předpisů není dána i proto, že odkaz na § 101 odst. 5 zák. práce byl do § 12 zákona č. 309/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), doplněn až s účinností novely č. 88/2016 Sb. od 1. 5. 2016 (tj. až v době po úrazu pojištěnce). Odvolací soud konstatoval, že nelze dovodit odpovědnost žalované podle § 2910 o. z. za porušení povinnosti plynoucí z § 101 odst. 5 zák. práce či za porušení obecné prevenční povinnosti, a souhlasil se závěry, jimiž soud prvního stupně vyloučil odpovědnost žalované podle § 2924 o. z. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá podle § 237 o. s. ř. na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Závěr, že zákoník práce lze aplikovat pouze na pracovněprávní vztahy, je podle dovolatelky v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 845/2000, sp. zn. 3 Tdo 502/2014, sp. zn. 7 Tdo 1446/2017, a s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 42/2014. Za doposud neřešenou pak pokládá dovolatelka otázku, zda povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci se začala vztahovat na jiné než pracovněprávní vztahy až s účinností novely č. 88/2016 Sb., která doplnila § 12 zákona č. 309/2006 Sb., nebo zda tato povinnost pro zaměstnavatele (definovaná v § 8 až 10 zák. práce) platila již předtím. Dovolatelka vznáší otázku, kdo odpovídá za zabezpečení proti pádu osob z výšky, respektive do volné hloubky u otvoru v požárním průduchu coby trvalé součásti stavby za situace, v níž stát jako vlastník budovy deleguje své povinnosti vlastníka (zejména povinnost zajistit provozuschopnost a bezpečnost jejího užívání) na nájemce, ten stavbu zrekonstruuje, provozuje jako divadlo a provádí její správu, přičemž užívání budovy částečně pro určité dny umožní užívat třetí osobě, pro niž zajišťuje doprovodné služby a technologie. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce procesního práva tím, že neprovedl navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru bezpečnosti práce, aniž by v odůvodnění rozhodnutí vyslovil, z jakého důvodu se tak stalo. Zdůraznila, že právní úprava bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je založena na principu, že zaměstnavatel musí přijmout stejná opatření k zajištění ochrany zdraví všech osob na pracovišti, a to nejen zaměstnanců, ale i subdodavatelů a jejich zaměstnanců. Tento požadavek byl v právní úpravě vyjádřen i před novelizací zákona č. 309/2016 Sb. zákonem č. 88/2016 Sb., jak je patrné z důvodové zprávy k § 101 zák. práce či směrnice Rady 89/391/EHS ze dne 12. 6. 1989, o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci. Pro danou věc je pak podstatné, že zraněný P. H. prováděl práci jevištního technika na základě mandátní smlouvy uzavřené se žalovanou, v prostorách žalované, na technických zařízeních žalované a podle pokynů žalované. Místo, kde se stal úraz, je pevnou a trvalou součástí technologie budovy, jejíž bezpečné provozování je trvalou povinností žalované jako provozovatelky objektu. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatněnost podaného dovolání, označila za správné závěry soudů nižších stupňů a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., není však podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřeš