25 Cdo 2035/2000 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2035/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 6. 2002 Spisová značka:25 Cdo 2035/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:25.CDO.2035.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 21 předpisu č. 58/1969Sb. § 445 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 596/02 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2035/2000 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce F. H., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 813/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. května 2000, č. j. 8 Co 1009/2000-104, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 16. 12. 1998, č. j. 4 C 813/98-34, zamítl žalobu na zaplacení částky 78.234,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě podle § 5 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen \"zákon\"), spočívající v ušlém výdělku za dobu vazby. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl na základě usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 8. 1996, č. j. 7 Nt 255/96-9, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 1996, č. j. 4 To 682/96-13, vzat do vazby podle § 68 tr. řádu z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) a c) tr. řádu, v níž se nacházel od 28. 8. 1996 do 6. 8. 1997. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30. 6. 1997, č. j. 3 T 3/97-214, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 9. 1997, č. j. 3 To 667/97-240, byl žalobce podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby, jíž mu bylo kladeno za vinu spáchání trestného činu znásilnění, když nebylo prokázáno, že se uvedeného skutku dopustil. Soud dovodil, že ustanovení § 5 odst. 2 písm. a) zákona nárok žalobce nevylučuje, neboť nelze dospět k závěru, že by si vazbu způsobil sám, nicméně škoda žalobci nevznikla, protože v době vzetí do vazby nikde nepracoval. Jeho pracovní poměr u D. spol. s r. o. trval od 6. 8. 1996 do 27. 8. 1996 a svá předchozí příležitostná pracovní uplatnění žalobce nedoložil; prokázal pouze, že i po propuštění z vazby vystřídal několik zaměstnavatelů. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 23. 3. 1999, č. j. 8 Co 298/99-50, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Považoval za předčasný závěr soudu prvního stupně, že si žalobce vazbu sám nezavinil, neboť nebylo zkoumáno konkrétní jednání žalobce před vzetím do vazby, které mohlo dát příčinu k obavám, jež by byly důvodem vazby. Pro případ, že by soud prvního stupně učinil opětovný závěr o tom, že žalobce si vazbu nezavinil sám, uložil mu zabývat se tím, zda žalobci vznikla škoda a v jaké výši. S odkazem na ustanovení § 447 odst. 2 obč. zák. dovodil, že pouhá okolnost, že v době vzetí do vazby žalobce nepracoval, nemůže vyloučit jeho nárok na náhradu škody, která by mu vznikla například tím, že pro vzetí do vazby nemohl nastoupit do již sjednaného pracovního poměru. V tomto směru však zůstalo dokazování neúplné. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 28. 2. 2000, č. j. 4 C 813/98-82, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 78.234,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování dovodil, že jednání žalobce před vzetím do vazby nenaplňuje důvody vylučující odpovědnost státu za škodu podle § 5 odst. 2 písm. a) zákona. Zkoumal tedy, zda a v jaké výši žalobci vznikla škoda, a za rozhodné období podle pracovněprávních předpisů považoval dobu od 1. 4. 1996 do 30. 6. 1996, v níž žalobce vykonával ústavní sexuologickou léčbu (byl propuštěn dne 17. 6. 1996), od 21. 6. do 27. 7. 1996 pracoval jako řidič u cestovní kanceláře Š. na základě dohody o provedení práce s výdělkem 1.884,- Kč a 1.542,- Kč a od 6. 8. 1996 byl s pravděpodobným výdělkem 6.903,- Kč zaměstnán u firmy D., spol. s r.o., s níž rozvázal pracovní poměr dne 27. 8. 1996, tedy v den předcházející dni vzetí do vazby. Po propuštění z vazby dne 6. 8. 1997 žalobce pracoval od 26. 8. 1997 do 21. 1. 1998 u firmy JUDr. J. H., E., kde dosáhl hrubé mzdy v celkové výši 83.885,- Kč (průměrný měsíční výdělek tedy činil 17.450,25 Kč). Dne 16. 3. 1998 žalobce nastoupil u firmy T., s. r. o., kde s ním byl ke dni 9. 6. 1998 pracovní poměr zrušen ve zkušební době; v dubnu 1998 odpracoval celý měsíc a dosáhl hrubého příjmu 14.500,- Kč, v květnu 1998 pak 13.854,- Kč. Od 16. 7. 1998 žalobce pracuje u firmy F., s. r. o. P. a za období od 16. 7. 1998 do 31. 10. 1998 dosáhl čistého příjmu 34.606,- Kč. Žalobce sice neprokázal, že by v okamžiku vzetí do vazby měl s konkrétním zaměstnavatelem ujednáno navázání pracovního poměru, avšak před vzetím do vazby i po propuštění z vazby vykonával profesi řidiče a ačkoliv střídal zaměstnavatele, na trhu práce volná místa řidičů v posuzovaném období k dispozici byla. Tyto skutečnosti podle soudu postačují k prokázání tvrzení žalobce, že nebýt vazby, pracoval by. Výši náhrady škody soud určil jako pravděpodobný výdělek žalobce podle ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb., tedy z hrubé mzdy, které by žalobce zřejmě dosáhl. Žalobce se domáhal náhrady škody ve výši 6.903,- Kč hrubého měsíčně za dobu trvání vazby, takového průměrného měsíčního výdělku by totiž dosáhl u svého původního zaměstnavatele. Soud zjistil, že průměrná hrubá mzda v profesi řidiče v rámci ČR byla v roce 1996 9.649,- Kč měsíčně a v roce 1997 10.042,- Kč měsíčně; protože se žalobce domáhal částky nižší, bylo jeho žalobě plně vyhověno. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30. 5. 2000, č. j. 8 Co 1009/2000-104, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i řízení odvolacího. Podle odvolacího soudu učinil soud prvního stupně závěr o oprávněnosti nároku žalobce na základě úvahy, že žalobce by pracoval i v době výkonu vazby, neboť pracoval jak před vzetím do vazby, tak i po propuštění z vazby, avšak bez toho, že by nástup žalobce do pracovního poměru byl prokázán. Úvaha ve smyslu § 136 o.s.ř. je ale podle odvolacího soudu přípustná pouze tehdy, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže nebo nemožnost skutkových zjištění jsou spojeny jen s určením výše uplatněného nároku, není však na místě tam, kde se jedná o základ nároku, který musí být prokázán a nemůže být dovozován z domněnek a hypotéz. K odškodnitelné ztrátě na výdělku ve smyslu ustanovení § 455 a násl. obč. zák. může dojít i tehdy, nepracoval-li poškozený v době vzetí do vazby, avšak pouze za situace, měl-li prokazatelně do zaměstnání nastoupit a jen v důsledku vzetí do vazby se tak nestalo, jak vyslovil Nejvyššího soudu ČR v rozhodnutí publikovaném pod R 10/91 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Jestliže žalobce neprokázal, že by v okamžiku vzetí do vazby měl s konkrétním zaměstnavatelem ujednáno navázání pracovního poměru, je podle odvolacího soudu zřejmé, že není prokázán nárok žalobce na náhradu škody co do svého právního základu; žalobce neunesl důkazní břemeno a v řízení neprokázal, že mu vzetím do vazby vznikla požadovaná škoda. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud pochybil, hodnotil-li důkazy provedené soudem prvního stupně zcela odlišně, aniž sám provedl jakýkoli důkaz [§ 241 odst. 3 písm. b) o.s.ř.], přičemž formální přečtení důkazů před odvolacím soudem podle dovolatele nerespektuje základní zásadu občanskoprávního řízení – zásadu bezprostřednosti a ústnosti. Přehodnotil tak skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a navíc z nich vyvodil chybné právní závěry. Ke skutkovému zjištění, že pokud by žalobce nebyl vzat do vazby, pracoval by ve své profesi řidiče z povolání, jež je podle dovolatele klíčové pro rozhodnutí ve věci, dospěl soud prvního stupně na základě jím provedených důkazů, nikoli volnou úvahou podle § 136 o.s.ř., a dovodil-li odvolací sou