25 Cdo 2060/2001 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2060/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 4. 2003 Spisová značka:25 Cdo 2060/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.2060.2001.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 5 předpisu č. 82/1998Sb. § 7 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 31 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 31 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2060/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobce JUDr. P. J. proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 20.475,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 172/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2001, č. j. 22 Co 236/2001-38, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2001, č. j. 22 Co 236/2001-38, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2001, č. j. 14 C 172/2000-16, s výjimkou výroků, jimiž bylo rozhodnuto o platební povinnosti žalované v částce 20.475,- Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; jinak se dovolání zamítá. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. 2. 2001, č. j. 14 C 172/2000-16, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 20.475,- Kč s 12 % úrokem z prodlení z částky 20.475,- Kč od 1. 6. 1999 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci bylo dne 5. 8. 1998 vyšetřovatelem policie ČR sděleno obvinění ze spáchání trestného činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1 a odst. 2 písm. a), b) tr. zák. a že usnesením ze dne 8. 3. 1999, č. j. ČVS : OVV-911/10-98, bylo trestní stíhání zastaveno, neboť skutek není trestným činem a není důvod k postoupení věci; podle odůvodnění usnesení navíc nebylo prokázáno, že skutek spáchal žalobce. Žalobce byl v průběhu trestního stíhání zastupován advokátem, kterému za převzetí zastoupení, účast u výslechu obviněného, deset účastí u výslechu svědků a za sepis stížnosti na postup vyšetřovatele zaplatil dohodnutou smluvní odměnu ve výši 55.650,- Kč. Soud dospěl k závěru, že žalobci byla způsobena škoda nesprávným úředním postupem státu, spočívajícím ve sdělení obvinění ze spáchání trestného činu a v následném vedení trestního stíhání, které bylo později zastaveno z důvodu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, není trestným činem. Vyšetřovatel policie ČR se tak zjevně dopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu § 5 písm. b) a § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „zákon“, a v příčinné souvislosti s tím vznikla žalobci škoda, neboť využil svého práva zvolit si obhájce, kterému zaplatil smluvní odměnu za právní služby. Výše náhrady škody je omezena podle § 31 odst. 4 zákona mimosmluvní odměnou podle zvláštního předpisu a žalovaná částka odpovídá sazbě mimosmluvní odměny i náhradě hotových výdajů stanovených vyhláškou č. 177/1996 Sb. (13 úkonů po 1.500,- Kč a 13 režijních paušálů po 75,- Kč). K námitce žalované, že nárok na náhradu škody je podle § 31 odst. 1 zákona vyloučen okolností, že žalobci nevznikla jiná škoda, soud dovodil, že výklad citovaného ustanovení opírající se o důvodovou zprávu k zákonu, zpracovanou samotnou žalovanou, není správný a že toto ustanovení ostatně na případy nesprávného úředního postupu nedopadá. Požadovaný úrok z prodlení je v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a nařízení vlády č. 142/1994 Sb. a náleží žalobci od 1. 6. 1999, kdy uplynula lhůta, kterou žalobce určil k zaplacení v dopisu ze dne 20. 4. 1999. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2001, č. j. 22 Co 236/2001-38, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru o věcné správnosti jeho rozhodnutí, byť se neztotožnil s právním závěrem, že žalovaná odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem; odvolací soud s odkazem na judikaturu (např. I. ÚS 367/99 nebo Rc 29/2000) dovodil odpovědnost žalované za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. totiž sice nelze považovat za rozhodnutí s formálními náležitostmi podle trestního řádu, lze však dovodit, že nárok na náhradu škody vzniklé sdělením obvinění se řídil ustanovením § 1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Sdělením obvinění se začíná vést trestní stíhání (jde o realizaci zásady stíhání jen ze zákonných důvodů, která má zásadní význam i pro další průběh trestního řízení) proti určité osobě a ta může uplatňovat práva, která dává trestní řád obviněnému, např. právo zvolit si obhájce a radit se s ním i během úkonů prováděných orgány činnými v trestním řízení. Dojde-li k zahájení trestního stíhání sdělením obvinění a řízení neskončí odsuzujícím rozsudkem, je dána odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí, přestože proti sdělení obvinění není možné podat opravný prostředek; podmínka zrušení nezákonného rozhodnutí je splněna zproštěním obžaloby nebo zastavením trestního stíhání. Tento závěr lze podle odvolacího soudu vztáhnout i na výklad odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., jímž byl zákon č. 58/1969 Sb. nahrazen. Ohledně způsobu a rozsahu náhrady škody se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s tím, že ustanovení § 31 zákona č. 82/1998 Sb. zahrnuje do náhrady škody náhradu nákladů řízení, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí (odst. 1 tohoto ustanovení), a škoda je v daném případě představována právě náklady na obhajobu, které by žalobce nebyl nucen vynaložit, nebýt nezákonného rozhodnutí spočívajícího ve sdělení obvinění a trestním stíhání, v jehož rámci realizoval svá ústavou zaručená práva. Důvodnými neshledal odvolací soud ani odvolací námitky proti výroku o úroku z prodlení a odkázal přitom na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka má za to, že podle zákona č. 82/1998 Sb. nevzniká právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, které je spatřováno ve sdělení obvinění v trestním řízení v případech, kdy došlo ke skončení trestního stíhání z důvodů uvedených v § 172 nebo § 226 tr. ř., aniž je doloženo (v soudním řízení prokázáno), v čem spočívala konkrétní nezákonnost postupu orgánů činných v trestním řízení, tedy aniž je prokázáno, že bylo předmětné rozhodnutí pro nezákonnost příslušným orgánem na základě iniciativy žalobce zrušeno. Meritorní rozhodnutí trestního soudu, učiněné ve prospěch obviněného, bez dalšího ještě neznamená nezákonnost vedeného trestního stíhání (jeho zahájení) a není důkazem o tom, že trestní stíhání bylo nesprávným úředním postupem a nemělo být vůbec zahajováno. Zatímco pro sdělení obvinění podle zákona postačuje pouhé důvodné podezření, že byl spáchán skutek mající znaky trestného činu a kdo je jeho pachatelem, jistota beze všech pochybností je podmínkou až pro vynesení rozsudku. Namítá dále, že se nelze domáhat uložení sankce ve formě náhrady škody za jednání orgánu státu v souladu s platným právem, které mu dokonce zákon přikazuje. V konkrétním řízení o náhradu škody by tak muselo být prokázáno, že pro jednání orgánu činného v trestním řízení v době, kdy k němu došlo, nebyly dány zákonem stanovené podmínky. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1293/99, chování směřující k zákonem předpokládanému výsledku lze považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho vedlejším následkem vznik majetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Dovolatelka dále tvrdí, že žalobci v souvislosti s jeho trestním stíháním nevznikla škoda, neboť vydání způsobená zvolením obhájce zásadně nese v trestním řízení obviněný (§ 151 odst. 1 tr. ř.). Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně vyložil znění § 31 zákona č. 82/1998 Sb., protože logickým výkladem tohoto ustanovení lze dospět jedině k závěru, že náhradu nákladů řízení, jejichž součástí jsou i požadované náklady právního zastoupení, lze přiznat pouze tehdy, pokud součástí uplatněného nároku j