25 Cdo 2269/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 2269/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 6. 2025 Spisová značka:25 Cdo 2269/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:25.CDO.2269.2024.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pojištění Výklad projevu vůle Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 132 o. s. ř. § 35 odst. 2 obč. zák. § 451 obč. zák. § 456 obč. zák. § 458 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 7. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 07.09.2025I.ÚS 2606/25 Dita Řepková odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost24. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 2269/2024-745 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: Hasičská vzájemná pojišťovna, a. s., IČO 46973451, se sídlem Římská 2135/45, Praha 2, zastoupená Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem Novotného lávka 200/5, Praha 1, proti žalované: ADV Libštát a. s., IČO 00128911, se sídlem Libštát 114, zastoupená JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem se sídlem Kamlerova 795/9, Říčany, o zaplacení 3.213.435 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 35 Cm 104/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2024, č. j. 4 Cmo 189/2023-705, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 25.991 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Petra Mikeštíka. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se po žalované původně domáhala zaplacení 3.323.135 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Svůj nárok odůvodnila tím, že v roce 2006 nynější žalovaná (tehdy jako žalobkyně) požadovala po nynější žalobkyni (tehdy jako žalované) zaplacení dlužného plnění z pojistné smlouvy uzavřené v roce 2001, v níž bylo sjednáno pojištění souboru zvířat, neboť rozhodnutím Krajské veterinární správy pro Liberecký kraj ze dne 14. 11. 2003 (dále jen „rozhodnutí KVS“) bylo žalované pro výskyt nebezpečné nákazy – bovinní spongiformní encefalopatie (dále jen „BSE“) nařízeno utracení, vyšetření a neškodná likvidace skotu uvedeného v soupisu rizikových zvířat. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 6. 2009, č. j. 12 C 176/2006-173, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2010, č. j. 12 Co 34/2010-211, byla žalobkyni (tehdy v pozici žalované) uložena povinnost zaplatit žalované (tehdy v pozici žalobkyně) částku 2.674.000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Oba rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2013, č. j. 23 Cdo 2255/2011-269, a věc byla postoupena Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušenému. Žalovaná vzala následně žalobu zpět, neboť ze strany žalobkyně bylo již na žalovanou částku plněno. Bylo prokázáno, že žalobkyně žalované vyplatila celkem částku 3.323.135 Kč. Dle žalobkyně důvod pro plnění dán nebyl, neboť spočíval pouze ve vykonatelném soudním rozhodnutí, jehož zrušením do té doby existující právní důvod odpadl, a dříve zaplacené plnění ve výši 3.323.135 Kč se tak stalo bezdůvodným obohacením. 2. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 35 Cm 104/2013 -396, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 109.700 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 3.213.435 Kč s příslušenstvím (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi (výrok III), o vrácení zálohy na náklady řízení státu žalované (výrok IV) a o náhradě nákladů řízení vůči státu (výrok V). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastnicemi byla 23. 3. 2001 uzavřena smlouva zahrnující smluvní ujednání o majetkovém pojištění hospodářských zvířat, dle níž se základní pojištění vztahovalo na uhynutí, utracení nebo poražení pojištěného zvířete (zvířat) nařízené orgánem státní veterinární péče ve vyhlášeném ohnisku nákazy z důvodu onemocnění velmi nebezpečnou nebo nebezpečnou nákazou vyjmenovanou v této pojistné smlouvě (čl. II bod 1). Za nákazu se považovalo mj. BSE (čl. II bod 2.1). Za utracení se pak nepovažovalo mj. utracení zvířete s negativním patologicko-anatomickým nálezem (čl. XVI body 3 a 4). Soud vzal za prokázané, že rozhodnutím KVS bylo žalované uloženo mimořádné veterinární opatření při výskytu nebezpečné nákazy BSE, jímž bylo nařízeno utracení, vyšetření a neškodná likvidace skotu uvedeného v soupisu rizikových zvířat. Žalovaná povinnosti uložené tímto rozhodnutím splnila. Utracená zvířata byla bez pozitivního patologicko-anatomického nálezu, tzn. že laboratorním vyšetřením utracených zvířat nebyl prokázán výskyt původce BSE. Ze znaleckého posudku znaleckého ústavu Veterinární a farmaceutické univerzity Brno ze dne 18. 8. 2015 soud vzal za zjištěné, že v předmětném období listopadu 2003 až ledna 2004 po utracení zvířat bylo možno laboratorním vyšetřením prokázat infikované jedince. Ani v této době, ani v současnosti neexistují žádné validované diagnostické testy, kterými by bylo možné prokázat onemocnění BSE na živých zvířatech. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 451, § 456 a § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“. V rozsahu žalobou uplatněné částky 109.700 Kč s příslušenstvím žalobě vyhověl, jelikož tato částka představuje soudní poplatek jakožto část žalobkyní vyplacené náhrady nákladů řízení žalované, který ale byl žalované na základě usnesení Městského soudu v Praze vrácen. Ke zbylé části žalobního nároku však soud uvedl, že na žalované nelze spravedlivě požadovat, pokud je řádně na uvedená rizika pojištěna, aby nesla ze svého takovou odpovědnost v případě, že z důvodu výskytu ohniska nákazy byla její zvířata označena k utracení, na živých zvířatech nelze onemocnění zjistit, avšak po jejich utracení nebyl zjištěn pozitivní patologicko-anatomický nález. Dospěl k závěru, že pojistná smlouva uzavřená mezi účastnicemi řízení se na utracená zvířata vztahuje, neboť byly splněny veškeré podmínky uvedené ve smluvních ujednáních, s tím, že dle soudu prvního stupně vzhledem k dlouhé inkubační době nelze uzavřít, že by byl jednoznačně zjištěn negativní patologicko-anatomický nález. Soud prvního stupně tak uzavřel, že k pojistné události došlo, žalovaná je oprávněným příjemcem vyplaceného pojistného plnění, a není tedy povinna je vracet jako bezdůvodné obohacení. 3. K odvolání žalobkyně a žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2018, č. j. 6 Cmo 162/2016-456, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II až V (výrok I), zastavil řízení o odvolání žalované proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že pojistná událost v předmětné věci nastala a žalovaná měla právo na pojistné plnění. Nejvyšší soud ve svém zrušovacím rozhodnutí vycházel z jiných skutkových zjištění, neboť neměl k dispozici zásadní důkaz, tj. znalecký posudek, podle něhož nelze nákazu zjistit na živých zvířatech, přičemž vzhledem k inkubační době 36 měsíců nelze vyloučit nákazu celého stáda zvířat. 4. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2020, č. j. 23 Cdo 1038/2019-515, zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků I a III a rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroků II až V a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud se při výkladu sjednaného rozsahu pojištění v pojistné smlouvě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkázal na rozsudek sp. zn. 23 Cdo 2255/2011, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že při výkladu příslušných ujednání pojistné smlouvy je třeba čl. II vykládat ve spojení s čl. XVI, v němž jsou vymezeny použité pojmy. Podle čl. XVI se za utracení (nutnou porážku) nepovažuje porážka zvířete s negativním patologicko-anatomickým nálezem, proto je nutné vycházet z toho, že pojištění bylo sjednáno pouze na případy porážky nebo utracení nemocných zvířat, tedy zvířat s pozitivním patologicko-anatomickým nálezem. Uvedl, že tento závěr srozumitelně vyplývá z jeho jazykového vyjádření (§ 35 odst. 2 obč. zák.), a uzavřel, že pokud tedy odvolací soud dovodil, že se pojištění vztahovalo i na nutnou porážku či utracení zdravých zvířat, tj. zvířat, u nichž nebyla po porážce zjištěna nákaza BSE, je tento jeho závěr v rozporu s příslušným smluvním ujednáním a s výkladovými pravidly. Obdobné závěry vyplývají též z rozsudku Nejvy