25 Cdo 3053/2021 — Nejvyšší soud

25 Cdo 3053/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2022 Spisová značka:25 Cdo 3053/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:25.CDO.3053.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 2962 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:27. 2. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 598/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 3053/2021-307 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) J. N., narozený XY, a b) L. H., narozená XY, oba bytem XY, oba zastoupeni JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou se sídlem Zelený pruh 1294/52, Praha 4, proti žalovanému: D. Š., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Národní 416/37, Praha 1, o 1 005 934 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 48 C 21/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021, č. j. 39 Co 192/2020-218, takto: I. Dovolání žalovaného proti části potvrzujícího výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2021, č. j. 39 Co 192/2020-218, o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci a) 290 060 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení z této částky od 20. 9. 2017 do zaplacení, se zamítá, ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) náhradu nákladů dovolacího řízení 10 566 Kč k rukám advokátky JUDr. Vlasty Miklušákové do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b) náhradu nákladů dovolacího řízení 7 429 Kč k rukám advokátky JUDr. Vlasty Miklušákové do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 12. 2019, č. j. 48 C 21/2017-165, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci a) 557 343 Kč s příslušenstvím a žalobkyni b) 154 830 Kč s příslušenstvím, žalobu o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím a části úroku z prodlení z částky 526 443 Kč žalobci a) zamítl, řízení částečně zastavil ohledně 69 100 Kč s příslušenstvím a 24 661 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o poplatkové povinnosti žalovaného. Rozhodl tak o žalobě na náhradu újmy na zdraví žalobce a), jemuž přiznal právo na náhradu za ztrátu na výdělku 290 060 Kč za dobu pracovní neschopnosti, na náhradu za bolest 150 713 Kč, náhradu za duševní útrapy při komplikované a bolestivé léčbě 100 000 Kč a náhradu nákladů na znalecké posudky 16 570 Kč. Žalobkyni b), manželce žalobce a), soud přiznal právo na náhradu nákladů na péči o žalobce a) v částce 154 830 Kč. Soudy vyšly ze zjištění, že dne 28. 6. 2015 žalovaný jako řidič automobilu při konfliktu strčil do žalobce a), který se právě rozjížděl na kole, tak, že upadl a utrpěl komplikované zranění klíční kosti vlevo, přičemž levá ruka je jeho dominantní končetinou. Žalovaný byl za toto jednání trestním soudem shledán vinným zločinem ublížení na zdraví a potrestán podmíněným trestem odnětí svobody v trvání tří let. Podle vyjádření Expertní a poradenské kanceláře, s. r. o., za dobu od 28. 6. 2015 do 29. 2. 2016, po kterou byl žalobce a) v důsledku zranění vyřazen z dosavadní pracovní činnosti, mu jako osobě samostatně výdělečně činné (v oboru vodoinstalatérství, provádění staveb, výkon stavebního dozoru) ušel výdělek 290 060 Kč. Dávky nemocenské mu nebyly vypláceny. Soud uložil žalovanému, aby žalobci a) nahradil ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podle § 2962 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) v prokázané výši, aniž shledal zákonný důvod pro krácení náhrady o nemocenské dávky, které žalobce a) nepobíral, protože si neplatil nemocenské pojištění. Jednak nebyl povinen tak činit, a i kdyby pojišťovna vyplatila poškozenému nemocenské dávky, měla by proti škůdci právo na jejich regresní náhradu. Žalobce a) utrpěl v souvislosti s úrazem a jeho léčením nejen bolest, ale i jiné duševní útrapy v důsledku mimořádně dlouhé a bolestivé léčby, jejíž příčinou nebylo pochybení nemocnice při léčbě, ale komplikovanost zlomeniny, která si vyžádala postupně pět operací, nezbytnost pomoci s běžnými úkony osobního života včetně osobní hygieny a vyvolala v žalobci a) obavy o jeho zdravotní i ekonomickou budoucnost. Zranění a léčba omezovaly po dlouhou dobu život žalobce a) i celé jeho rodiny a vyřadily jej z běžného života. Nepříjemná byla pro žalobce a) situace zejména při horkém počasí v létě s ohledem na nutnou fixaci ruky. Soud nárok na náhradu za bolest a jinou nemajetkovou újmu posoudil podle § 2958 o. z. a podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, uveřejněné pod číslem 63/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, (dále jen „Metodika“). Vyšel z posudku zpracovaného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví hodnocení míry bolesti a funkčních schopností při újmách na zdraví, podle něhož žalobci a) vznikl nárok na bolestné v celkové výši 230 713 Kč, z čehož 80 000 Kč mu již bylo vyplaceno na základě výroku soudu v adhezním řízení. Přiměřenou náhradou za jinou nemajetkovou újmu – nejistotu při prognóze léčby, obavy o budoucnost, stud při dlouhotrvající nesamostatnosti a přijímání pomoci při nejintimnější hygieně – je podle soudu částka 100 000 Kč. Soud dále vzal za prokázané, že žalobkyně b) musela pečovat o žalobce a), který se o sebe nemohl po dobu od 28. 6. 2015 do ustálení bolesti dne 6. 6. 2017 plně postarat, a to v rozsahu jedné až tří hodin denně. Nárok na náhradu za tuto péči soud posoudil podle § 2960 o. z., výši náhrady za péči stanovil za použití analogie podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, a přiznal žalobkyni b) celkem 154 830 Kč. Konečně žalobci a) podle § 2952 o. z. náleží právo na náhradu hotových výdajů za posudky pro účely vyčíslení škody na zdraví celkem ve výši 16 570 Kč. Ke snížení náhrad podle § 2953 odst. 1 o. z., jehož se žalovaný domáhal, neshledal soud důvody vzhledem k tomu, že škoda byla způsobena úmyslným zločinem. Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. 2. 2021, č. j. 39 Co 192/2020-218, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o platební povinnosti vůči oběma žalobcům a v nákladových a poplatkových výrocích a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Neshledal vady v procesním postupu obvodního soudu, který svůj závěr o protiprávním jednání žalovaného jako jediné příčině škody opřel o zdravotnickou dokumentaci i vyšetřením pacienta podložený a ústně obhájený posudek soudem ustanoveného znalce MUDr. Kubičeho, aniž vyslechl znalce MUDr. Havla, jehož posudek předložili žalobci a který vyjádřil pochybnost o správnosti postupu lékařů při první z pěti operací žalobce a). MUDr. Kubiče se s pochybnostmi MUDr. Havla přesvědčivě vypořádal a konstatoval, že léčba žalobce a) proběhla lege artis a její délka a náročnost nebyla zapříčiněna žádným pochybením lékařského personálu, ale typem a umístěním zlomeniny s posunem úlomků, jež předurčovaly komplikovaný průběh léčby. Shodně s obvodním soudem měl odvolací soud za prokázané, že žalobce a) nemohl po dobu pracovní neschopnosti skutečně vykonávat žádnou z pracovních činností, v nichž podniká, a především prokazatelně nemohl dosahovat žádných příjmů. Odvolací soud nesouhlasil s úvahou žalovaného, že z náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti je třeba odčítat dávky nemocenského pojištění, které by žalobce a) pobíral, kdyby byl pojištěn. V prvé řadě žalobce a) nemá povinnost platit nemocenské pojištění, jak uvedl soud prvního stupně, ale navíc jde o stav objektivní, protože kdyby žalovaný ublížil na zdraví člověku dosahujícímu vyšších příjmů, hradil by vyšší náhradu, a naopak. Podle § 2962 odst. 1 o. z. se náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného hradí peněžitým důchodem ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před vznikem újmy a náhradou toho, co poškozenému bylo vyplaceno v důsledku nemoci či úrazu podle jiného právního předpisu. Za situace, kdy fyzická osoba nemá povinnost hradit toto pojištění, a ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které poukazoval žalovaný, ani ze zákonného ustanovení taková povinnost nevyplývá, není důvodná odvolací námitka žalovaného, podle níž by náhrada za ztrátu na výdělku měla zohledňovat i hypotetické dávky nemocenského pojištění. Žalobce a) neplacením nemocenského pojištění