25 Cdo 334/2002 — Nejvyšší soud

25 Cdo 334/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:13. 5. 2003 Spisová značka:25 Cdo 334/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:25.CDO.334.2002.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 23 odst. 1 písm. c) předpisu č. 119/1990Sb. § 24 odst. 1 písm. c) předpisu č. 119/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 334/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 81.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 138/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. února 2001, č. j. 27 C 138/99-65, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2001, č. j. 55 Co 290/2001-87, takto : I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2001, č. j. 55 Co 290/2001-87, se odmítá. II. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 2. 2001, č. j. 27 C 138/99-65, se zastavuje. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 2. 2001, č. j. 27 C 138/99-65, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 81.000,- Kč se 17 % úrokem od 3. 12. 1997 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že žalobce byl v r. 1979 pravomocně odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Praze sp. zn. 3 T 87/79 pro trestné činy pobuřování a vyhýbání se výkonu vojenské služby, v době od 8. 2. 1979 do 11. 10. 1979 byl ve vazbě a od 12. 10. 1979 do 27. 3. 1980 ve výkonu trestu odnětí svobody. Usneseními Vojenského obvodového soudu v Praze sp. zn. Rtv 361/90, jež nabyla právní moci dne 25. 6. 1991 a 13. 4. 1993, byl žalobce zcela rehabilitován. Na jeho žádost mu bylo přiznáno odškodnění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve výši 39.998,- Kč. Nárok na náhradu škody na zdraví, který nebyl uspokojen, uplatnil žalobce v tomto řízení s tím, že v době vazby a výkonu trestu trpěl silnými pocity strachu, od roku 1993 má zdravotní potíže a od 18. 12. 1996 je v plném invalidním důchodu. Na základě dosavadních lékařských zpráv a znaleckého posouzení, z nichž vyplývá, že v r. 1979 byla u žalobce diagnostikována vada osobnosti (polymorfně psychopatická osobnost), žádné příznaky duševní choroby – psychózy zjištěny nebyly a jeho úzkostná a hypochondrická porucha je dána vrozenými faktory a výchovným prostředím v dětství, soud prvního stupně dovodil, že není dána příčinná souvislost mezi současným zdravotním stavem žalobce a jeho vězněním v době od 8. 2. 1979 do 27. 3. 1980. Nárok žalobce na náhradu škody proti státu posoudil podle zákona č. 119/1990 Sb. a zákona č. 58/1969 Sb., které jsou k občanskému zákoníku zákony speciálními, a dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody na zdraví zanikl uplynutím prekluzívní lhůty uvedené v ust. § 24 dost. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Právní moc rozhodnutí Obvodového vojenského soudu, kterým byl žalobce rehabilitován, nastala dne 13. 4. 1996, prekluzívní lhůta i v případě jejího stavení po dobu předběžného projednání nároku o 6 měsíců podle § 9 zákona č. 58/1969 Sb. uplynula nejpozději 13. 10. 1996 a žaloba byla podána až 3. 12. 1997. I když nelze nárok žalobce posoudit podle ustanovení občanského zákoníku, byl by jeho nárok promlčen v dvouleté subjektivní promlčecí době, neboť žalobce nejpozději od roku 1993 věděl o škodě a o tom, kdo ji způsobil. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2001, č. j. 55 Co 290/2001-87, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením podle zákona č. 119/1990 Sb. Žalobce byl účasten soudní rehabilitace a má proto nárok na odškodnění podle § 23 odst. 1 tohoto zákona, který zahrnuje též náhradu škody na zdraví, k níž došlo v souvislosti s vazbou nebo výkonem trestu odnětí svobody, přičemž podle § 24 odst. 1 cit. zákona se postupuje podle zákona č. 58/1969 Sb. Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobcův nárok na náhradu škody na zdraví byl uplatněn až po marném uplynutí prekluzívní lhůty podle ust. § 24 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. a pokud žalobce i nadále setrvává na svém stanovisku, že je třeba jeho nárok posoudit podle obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody, neboť tak jej uplatnil, odvolací soud uvedl, že právní posouzení žalobcem tvrzených skutečností je věcí soudu a za situace, kdy je obdobná problematika upravena předpisem jak obecným (občanský zákoník) tak speciálním (zákon č. 119/1990 Sb.), má vždy speciální úprava přednost. Proti rozsudkům soudů obou stupňů podal žalobce dovolání, v němž nesouhlasí s právními závěry, na základě kterých soudy posoudily jeho nárok na náhradu škody na zdraví jako nedůvodný. Zdůrazňuje, že svůj nárok na náhradu škody neopírá o zákon č. 119/1990 Sb., nýbrž o občanský zákoník. Uvádí, že zdravotní následky věznění se u něj projevily až v době, kdy lhůty k uplatnění nároku na náhradu škody podle speciálních předpisů již uplynuly, nikoliv však promlčecí doby podle občanského zákoníku. Proto navrhoval provést důkaz znaleckým posudkem o charakteru, způsobu a počátku těchto potíží, protože teprve na jeho základě by bylo možné posoudit počátek běhu promlčecích dob. Tomuto návrhu nebylo vyhověno, přestože se ve spise nachází lékařské dobrozdání MUDr. K., CSc., podle nějž je poškození zdraví žalobce v přímé souvislosti s jeho vězněním. Dovolatel se neztotožňuje s názorem, že jestliže byl již částečně odškodněn podle speciálních předpisů, nemůže být ve zbývající části odškodněn podle obecné úpravy, neboť tento závěr by vylučoval odškodnění osob, u nichž se následky věznění projevily až po delší době. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (srov. část dvanáctá, hlava I, zákona č. 30/2000 Sb.) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Protože nejde o žádný z případů přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř., zbývalo posoudit jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o. s. ř.]. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že uplatněný nárok se řídí zákonem č. 119/1990 Sb. (dále též: „zákon o soudní rehabilitaci“), který je zákonem speciálním k občanskému zákoníku, a podle kterého došlo k zániku nároku uplynutím prekluzívní lhůty. Zásada „zvláštní zákon má přednost před obecným zákonem“ znamená, že jsou-li naplněny podmínky pro použití zvláštní právní úpravy, musí se tato úprava aplikovat a nelze použít úpravu obecnou. Naopak nejsou-li naplněny podmínky aplikace zvláštní úpravy, nelze ji použít a musí se postupovat podle úpravy obecné. Toto pravidlo nepřipouští výjimky, které by vycházely z úvahy výhodnosti (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 331/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 1/1999 Usu. a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1807/99 a 25 Cdo 39/2002). Vzhledem k tomu, že zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, má ve vztahu k občanskému zákoníku povahu normy speciální k normě obecné, a toto platí i pro zákon č. 58/1969 Sb., mají tyto zákony ve vztahu k obecné právní úpravě povahu legis specialis. Proto pokud jde o vztahy jimi upravené, mají přednost před obecnými normami. Znamená to, že pro osoby, které podle uvedených zákonů jsou oso