25 Cdo 356/2003 — Nejvyšší soud

25 Cdo 356/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 5. 2004 Spisová značka:25 Cdo 356/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.356.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 18 předpisu č. 58/1964Sb. § 442 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 442 odst. 1 předpisu č. 308/1991Sb. § 442 odst. 1 předpisu č. 198/1993Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 25 Cdo 356/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci žalobkyně N. spol. S. J., zastoupené advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, o zaplacení částky 133.968,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 9 C 84/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2001, č. j. 25 Co 24/2001-42, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2001, č. j. 25 Co 24/2001-42, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. července 2000, č. j. 9 C 84/2000-10, s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 46.698,- Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 31. 7. 2000, č. j. 9 C 84/2000-10, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 87.270,- Kč, ohledně částky 46.698,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v roce 1986 bylo zahájeno trestní stíhání člena žalující náboženské společnosti J. Š., které bylo podle tehdy účinného ustanovení § 172 odst. 1 písm. d) tr. řádu zastaveno v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 27. 10. 1988. Při domovní prohlídce dne 24. 9. 1986 v bytě a garáži bylo obviněnému odňato větší množství potištěného i čistého papíru. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 31. 5. 1989, sp. zn. Nt 508/89, rozhodl, že 2.320 balíků kancelářského papíru formátu A4 a 52 balíků potištěného papíru se zabírá a že jejich vlastníkem se stává stát; stížnost J. Š. proti tomuto usnesení Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 6. 1989, sp. zn. 4 To 186/89, zamítl. Nejvyšší soud sice usnesením ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Tzn 26/97, stížnost pro porušení zákona ve prospěch J. Š. zamítl, nicméně s poukazem na ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, dovodil, že obě citovaná usnesení byla zrušena ze zákona. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. Nt 508/89, zamítl původní návrh tehdejšího prokurátora pro Prahu 10 ze dne 3. 4. 1989 na zabrání kancelářského papíru, čistého i potištěného, v hodnotě 61.538,46 Kč (usnesení nabylo právní moci dne 16. 12. 1999). Papír však nebyl vrácen, neboť byl v mezidobí při skladování zničen (nepoužitelnost papíru vlivem vlhka a působení myší byla konstatována ke dni 14. 10. 1991) a balíky byly vyvezeny na skládku. Soud dovodil objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem při nakládání s dočasně odňatým majetkem podle ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, neboť věci, které stát odňal J. Š. v roce 1986, měly být řádným uložením chráněny proti poškození tak, aby nebylo případně zmařeno některé z opatření podle § 80 odst. 1 tr. řádu, tj. možnost vrácení věci. V příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem orgánu státu vznikla škoda, jejíž výši určil soudní znalec již pro účely tehdejšího trestního řízení částkou 61.538,- Kč (v celkové přisouzené částce 87.270,- Kč je zahrnut i úrok z prodlení ve výši 16% z této částky za dobu od 1. 7. 1997 do 31. 5. 2000). Tato škoda vznikla podle soudu žalobkyni, která byla od 1. 9. 1993 registrována podle zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, jako státem uznaná společnost s právní subjektivitou. Již v trestním řízení J. Š. vypověděl, že papír nakupoval pro společnost, které byl a je členem, a protože i další členové společnosti poskytovali v její prospěch na náboženskou činnost dobrovolné příspěvky, které považovali za majetek společnosti v mravním i právním slova smyslu, šlo podle jejich vůle o vlastnictví žalobkyně s tím, že ke konvalidaci původní překážky darování ve prospěch právně neexistující společnosti došlo v okamžiku její registrace státem. Soud neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou s odůvodněním, že J. Š. se oficiálně o zničení věcí mohl dozvědět až v červnu 1998 ze sdělení státního zastupitelství, žaloba byla přitom podána dne 2. 6. 2000, tedy před uplynutím promlčecí doby. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 6. 2001, č. j. 25 Co 24/2001-42, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a připustil dovolání k otázce, „zda majetek právnické osoby státem zabraný v době, kdy tato nebyla platně registrována, je možno po opětovné registraci vydat, v případě nemožnosti vydání odškodnit podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebo zda je nutno postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb. (příp. zákona č. 58/1969 Sb.)“. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a k odvolacím námitkám doplnil, že žalobkyně byla státem uznanou náboženskou společností v době před druhou světovou válkou a v době po ní, pouze v průběhu války a po roce 1949 byla její činnost zakázána politickými režimy, které jsou označovány za protiprávní (zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu). Stát již 29. 12. 1989 vzal na vědomí, že žalobkyně obnovuje svou činnost, žádost o její registraci byla evidována u Ministerstva kultury ČSR od 19. 1. 1990, přičemž ze žádosti vyplývá právní kontinuita s předchozím obdobím, a podle odvolacího soudu k zaregistrování došlo až dne 1. 9. 1993 pouze proto, že registrační řízení mohlo být zahájeno až po přijetí zákona č. 308/1991 Sb. Soud prvního stupně tedy důvodně považoval předmětný papír za majetek náboženské společnosti a škoda v důsledku jeho zničení vznikla žalobkyni (v průběhu doby od 24. 9. 1986 do 29. 10. 1991) právě s ohledem na to, že jednotliví členové náboženské společnosti poskytovali dobrovolné příspěvky na náboženskou činnost a tedy i na zakoupení papíru, který měl k tomuto účelu sloužit. Odvolací soud konečně dovodil, že uplatněný nárok nelze posoudit podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, neboť jde o nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Dovolatelka především namítá nedostatek aktivní legitimace žalobkyně v řízení, neboť nebyla prokázána právní kontinuita současné žalobkyně se spojením osob, které poskytly finanční prostředky. V době, kdy došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nebyla žalobkyně platně registrována a nemohla být subjektem právních vztahů. Právní subjektivitu (včetně práva nabývat majetek) má společnost až od 1. 9. 1993 a pokud jí poskytovaly před tímto datem různé osoby dary, poskytovaly dary společnosti právně neexistující. Podle žalované proto trvá pochybnost, zda žalobkyně je tím subjektem, kterému vznikla škoda. Samotná skutečnost, že společnost se ke kontinuitě jednostranně přihlásila v žádosti Ministerstva kultury o registraci, není právním aktem, který by tento právní stav deklaroval. Dovolatelka tedy nepovažuje za prokázané, že v daném případě existuje právní kontinuita, která by zakládala aktivní legitimaci žalobkyně; domnívá se, že soudy nepostupovaly ve shodě s platnými právními předpisy, jestliže upřednostnily morální aspekt tohoto problému. Dále namítá, že soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, protože na tento případ odpovědnosti za škodu je třeba aplikovat ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Rozhodnutí o odnětí majetku i celé trestní stíhání bylo nepochybně politicky motivováno, šlo o klasický případ politické persekuce skupiny obyvatel. Na zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených úkony a postupy orgánů státu v období let 1948 - 1989 se vztahuje zákon o mimosoudních rehabilitacích, přičemž zákonodárce nezastírá, že v dnešní době již není v silách státu napravit veškeré křivdy způsobené minulým politickým režimem. V daném případě se podle dovolatelky nejednalo o pouhý nesprávný úřední postup o