25 Cdo 4127/2011 — Nejvyšší soud

25 Cdo 4127/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 4. 2014 Spisová značka:25 Cdo 4127/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.4127.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 447 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:19. 1. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 4127/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Mgr. Y. Z., zastoupené JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, V Sedlci 15, proti žalovanému W. S., zastoupenému Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, za účasti České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 68/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2011, č. j. 19 Co 220/2011-436, takto: I. Dovolání proti částem výroků rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2011, č. j. 19 Co 220/2011-436, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 548.701,- Kč s příslušenstvím a změněn ohledně částky 34.224,- Kč, se odmítá. II. Dovolání proti části výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2011, č. j. 19 Co 220/2011-436, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 1.223.188,- Kč s příslušenstvím, se zamítá. III. Řízení o dovolání proti částem výroků rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2011, č. j. 19 Co 220/2011-436, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 93.325,- Kč a změněn ohledně částky 168.000,- Kč, se vylučuje k samostatnému řízení, které bude vedeno pod sp. zn. 31 Cdo 1778/2014. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví spočívající (po opakovaných úpravách žalobního petitu) v náhradě za ztížení společenského uplatnění ve výši 1.000.000,- Kč, v náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení (od 1. 7. 1990 do 31. 12. 2002) ve výši 1.746.789,- Kč s tím, že do konce roku 1994 je její ztrátou na výdělku rozdíl mezi očekávaným příjmem ze sjednaného zaměstnání a invalidním důchodem, resp. později skutečným příjmem, od 1. 1. 1995 do 31. 12. 2002 je potom ztrátou na výdělku 25 % z dosahovaných příjmů z důvodu zvýšené námahy. Dále požadovala náhradu nákladů spojených s léčením, na přilepšení ke stravě za dobu od 6. 4. 1990 do 31. 12. 2002 ve výši 34.224,- Kč, za pomoc v domácnosti za dobu od 1. 1. 1996 do 31. 12. 2002 ve výši 261.325,- Kč a náhradu za vyhotovení znaleckého posudku ve výši 4.000,- Kč. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 7. 2004, č. j. 15 C 68/99-151, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.559.938,- Kč s příslušenstvím, ohledně 346.380,50 Kč žalobu zamítl, zastavil řízení o návrhu na přiznání renty a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2007, č. j. 19 Co 224/2007-178, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o náhradě nákladů řízení zrušil pro celkovou nesprávnost a nepřezkoumatelnost, v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; věc přikázal k rozhodnutí jinému soudci. Po doplnění skutkových tvrzení u jednotlivých dílčích nároků a důkazů k nim Obvodní soud pro Prahu 1 částečným rozsudkem ze dne 26. 2. 2009, č. j. 15 C 68/99-237, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 978.900,- Kč na náhradě za ztížení společenského uplatnění s tím, že žalovaný jako řidič vozidla odpovídá za škodu způsobenou žalobkyni v souvislosti s dopravní nehodou z 6. 4. 1990, při níž čelně narazil do osobního vozidla Škoda 1000 MB, v němž cestovala žalobkyně s tehdejším manželem; žalovaný byl pod vlivem alkoholu a od nehody bez poskytnutí pomoci ujel. Žalobkyně utrpěla rozsáhlá poranění a následky úrazu zásadním způsobem zasáhly do jejího života. Shledal proto důvodným nárok žalobkyně na zvýšení základní sazby náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. na dvacetinásobek. Rozsudkem ze dne 18. 11. 2010, č. j. 15 C 68/99-395, uložil Obvodní soud pro Prahu 1 žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1.425.412,- Kč, ohledně částky 642.026,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla v době dopravní nehody nevýdělečnou vysokoškolskou studentkou a měla zajištěno pracovní místo s nástupní hrubou měsíční mzdou ve výši 6.000,- Kč, kam však v důsledku dopravní nehody nemohla nastoupit a utrpěla tak ztrátu na výdělku nejen po dobu pracovní neschopnosti (tehdy jí nenáležely ani nemocenské dávky), ale i po jejím skončení v důsledku přiznané plné a později částečné invalidity. V souvislosti s úrazem měla žalobkyně zvýšené náklady na potraviny obsahující vyšší míru vitamínů, minerálů a živin nezbytných pro její léčbu. Byla rovněž nucena zajišťovat výkon některých domácích prací prostřednictvím placené výpomoci. Od 6. 4. 1991 byl žalobkyni přiznán plný invalidní důchod, který byl od 6. 10. 1992 změněn na invalidní důchod částečný; žalobkyně se jej však v roce 1993 v souvislosti s nástupem do práce vzdala. Žalobkyně nastoupila do zaměstnání k 6. 1. 1992, od 1. 9. 1994 podniká jako tlumočnice. Znaleckým posudkem bylo zjištěno, že žalobkyně nebyla schopna vykonávat po dobu plné invalidity zhruba 80 % domácích prací, posléze jako částečně invalidní přibližně 40 % těchto prací, což s přihlédnutím k cenám komerčně poskytovaných služeb v oboru domácích prací představovalo částky 4.000,- Kč, resp. 2.000,- Kč měsíčně. Uvedené práce byly zajišťovány přítelkyněmi žalobkyně či jejími rodinnými příslušníky. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně nárok žalobkyně na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení podle § 445 a násl. obč. zák., s tím, že při výpočtu kromě výdělku žalobkyně zohledňoval i nárok na vyplácení částečného invalidního důchodu, kterého se žalobkyně dobrovolně vzdala; tato ztráta na výdělku není v příčinné souvislosti s dopravní nehodou. Náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti vypočetl z výdělku, jehož měla žalobkyně dosahovat ve sjednaném pracovním poměru, do nějž v důsledku dopravní nehody nenastoupila, po jejím skončení vycházel z výdělků obvyklých, kterých mohla žalobkyně dosahovat. Při výpočtu částek respektoval soud prvního stupně jak změny v právní úpravě, tak i valorizační předpisy, zákonnou redukci i částky již uhrazené vedlejší účastnicí; dále dovodil, že v řešeném případě nejsou splněny podmínky pro omezení náhrady stanovené pracovněprávními předpisy ve smyslu § 447 odst. 2 obč. zák.; žalobkyni tak náleží 1.223.188,- Kč. Náhrada za přilepšení ke stravě ve výši 34.224,- Kč představuje účelně vynaložené náklady podle § 449 odst. 1 obč. zák. stejně jako náhrada za pomoc v domácnosti podle § 442 odst. 1 obč. zák., ta však pouze ve výši 168.000,- Kč. Žaloba není důvodná v částce 642.026,- Kč, která je tvořena rozdílem mezi přiznanou a požadovanou náhradou za ztrátu na výdělku, náhradou za pomoc v domácnosti, částkou 21.000,- Kč za neodůvodněný požadavek na náhradu za ztížení společenského uplatnění, částkou 4.000,- Kč za náklady na vyhotovení znaleckého posudku a příslušenstvím. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2011, č. j. 19 Co 220/2011-436, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, v zamítavém výroku o věci samé jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyložil, že za situace, kdy žalobkyně před postižením na zdraví nepracovala, ale měla do zaměstnání teprve nastoupit a jen v důsledku nehody se tak nestalo, je nutno při posouzení ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a plné invalidity vycházet z výdělku, jehož měla dosahovat; v řešeném případě šlo v období po 6. 10. 1992 ve smyslu § 447 odst. 1 obč. zák. o částku 6.000,- Kč měsíčně hrubého, nikoli o částku 10.000,- Kč obvykle dosahovanou tlumočníky. Jestliže platí, že náhrada za ztrátu na výdělku jak po dobu pracovní neschopnosti, tak i po jejím skončení, je vždy rozdílem mezi výdělkem dosahovaným před poškozením a příjmem (nemocenskou, výdělkem, invalidním důchodem aj.) po poškození a žalobkyně (podle vlastních tvrzení) od konce roku 1994 do roku 2002 vydělávala více jak 20.000,- Kč měsíčně, p