25 Cdo 4920/2008 — Nejvyšší soud

25 Cdo 4920/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 4. 2010 Spisová značka:25 Cdo 4920/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:25.CDO.4920.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Jednatelství bez příkazu Krajní nouze Náhrada škody Právnická osoba Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 88 odst. 1 předpisu č. 50/1976Sb. § 417 odst. 1 obč. zák. § 419 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 5. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 4920/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně obce Zádub - Závišín, IČ 00572772, se sídlem úřadu Mariánské Lázně, Zádub – Závišín 91, zastoupené JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem Mariánské Lázně, Mírové náměstí 136, proti žalovanému Ing. B. M., zastoupenému Mgr. Ivanem Nezvalem, advokátem se sídlem Brno, Rooseveltova 6/8, o 63.022 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 48 C 117/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2008, č.j. 19 Co 173/2008-85, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.172 Kč k rukám JUDr. Ladislava Jiráska, advokáta se sídlem Mariánské Lázně, Mírové náměstí 136, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalující obec se na žalovaném domáhala zaplacení částky 63.022 Kč s příslušenstvím představujících polovinu nákladů, které vynaložila na zajištění nezbytných demoličních prací a úprav pozemků sousedících s nemovitostí - stavbou, jejímž spoluvlastníkem byl žalovaný a kterou nechala žalobkyně z důvodu havarijního stavu zbourat. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 11. 2007, č.j. 48 C 117/2003-70, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 63.022 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný byl polovičním podílovým spoluvlastníkem předmětné nemovitosti, jež byla v havarijním stavu a ohrožovala bezpečnost na přilehlé veřejné komunikaci, a stavební úřad po marných výzvách k nápravě adresovaných spoluvlastníkům dne 13. 8. 2002 nařídil odstranění stavby. Již dne 10. 8. 2002 však žalobkyně zjistila, že část stavby se zřítila, a za účelem odstranění stavu ohrožujícího život, zdraví a majetek nechala stavbu zbourat, neboť vlastníci, ač jim byl stav nemovitosti znám, nic neučinili k odstranění tohoto závadného stavu. Žalobkyně prokázala náklady vynaložené za demoliční práce a úpravy okolního terénu, z nichž polovinu uhradil druhý spoluvlastník. Soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 88 odst. 1 písm. a) a § 89 zákona č. 50/1976 Sb. ve znění účinném do 26. 9. 2002 (dále jen „stavební zákon“) dovodil, že žalovaný je povinen nést náklady na odstranění stavby. Neakceptoval námitky žalovaného, že žalobkyně jednala svévolně, ani že náklady na odstranění stavby jsou příliš vysoké. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 8. 2008, č.j. 19 Co 173/2008-85, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že žalovaný přes výzvy k nápravě a oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby žádná opatření k zajištění či odstranění stavby neučinil, proto byla žalobkyně nucena ve chvíli, kdy se dům začal hroutit, havarijní stav neprodleně řešit. Náklady, které vynaložila na odstranění stavby, pak požadovala důvodně podle § 419 obč. zák. na spoluvlastnících.Vyjádřil přesvědčení, že rozsah hrozící škody nemohl být zjišťován, neboť nebylo možné předjímat, jaká škoda by mohla vzniknout zřícením stavby na přilehlou komunikaci, a zdůraznil, že hrozila především újma na životě a zdraví občanů, kteří by se na komunikaci pohybovali. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolaní, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uvádí dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud posoudil věc právně jinak než soud prvního stupně, proto měl nejprve vyzvat účastníky k doplnění vylíčení rozhodných skutečností, eventuálně k označení důkazů. Uvádí jednotlivá tvrzení a důkazy, které by na základě takovéto výzvy ze strany soudu mohl uplatnit. Poukazuje na právní úpravu ve stavebním zákoně, kterou zákonodárce pamatoval na situaci, kdy v důsledku bezprostředního ohrožení lze výjimečně na základě ústního příkazu přistoupit k odstranění závadného stavu a písemné rozhodnutí vyhotovit a doručit dodatečně. Správní orgán může vydat nouzový demoliční výměr okamžitě. Proto má dovolatel za to, že neobstojí závěr odvolacího soudu, že obec nemohla čekat na správní rozhodnutí, jejž považuje za logicky rozporný se zjištěním, že policie uzavřela silnici vedoucí kolem nemovitosti pouze na tři dny. Dovozuje, že i činnosti obce učiněné v samostatné působnosti jsou výkonem veřejné moci, kterou lze uplatňovat jen způsobem stanoveným zákonem, že jednání žalobkyně nelze přiznat legitimitu s odkazem na soukromoprávní normu a že z takového jednání nemohou vznikat nároky na plnění. Zpochybňuje způsobilost obce vyvinout jednání v krajní nouzi tím, že by bylo možné pouze uvažovat, zda takto neposoudit jednání konkrétních fyzických osob. Podle názoru dovolatele by bylo možné v daném případě uvažovat o posouzení jednání konkrétních fyzických osob či posouzení takového jednání jako „jednání bez příkazu“ podle § 742 a násl. obč. zák. Za otázky zásadního právního významu považuje použití obecného ustanovení § 419 obč. zák. s vyloučením zvláštního předpisu a závaznosti jednání konkrétní fyzické osoby (zaměstnance obecního úřadu nebo voleného funkcionáře) pro obec. K potřebě dokazování výše hrozící škody poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1360/2003, v němž byl vysloven závěr, že skutkové zjištění o výši hrozící škody je významné z hlediska horní hranice účelně vynaložených nákladů podle § 419 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání žalovaného bylo jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení otázky, zda obec (s ohledem na existenci zvláštní veřejnoprávní úpravy ochrany před nebezpečím majícím původ v havarijním stavu staveb ve stavebním zákoně) je způsobilým subjektem k jednání v krajní nouzi, respektive k odvrácení hrozící škody dle § 419 obč. zák., která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nebyla. Uvedenou otázku vyřešil odvolací soud kladně v souladu s hmotným právem. Není důvod, aby obec, která je sice veřejnoprávní korporací (§ 2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů), avšak zároveň subjektem občanskoprávních vztahů (§ 18 odst. 2 písm. c/ obč. zák., čl. 99 Ústavy ČR), v nichž má rovné postavení (§ 2 odst. 2 obč. zák.), nemohla hrozící nebezpečí odvrátit. Zůstane-li kompetentní orgán veřejné moci nečinný a nepřijme včas opatření odvracející ohrožení života, zdraví a majetku, je ten, komu škoda hrozí, přímo povinen k jejímu odvrácení zakročit (§ 417 odst. 1 obč. zák.). Dikce § 419 obč. zák. („Kdo odvracel hrozící škodu …“), jež nerozlišuje mezi subjekty oprávněnými i povinnými podle ustanovení § 417 odst. 1 obč. zák. odvrátit hrozící škodu a oprávněnými požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů, nevylučuje z okruhu těchto subjektů ani obce. Obdobně je obec např. oprávněna domáhat se podle ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák. ochrany před obtěžováním hlukem a jinými imisemi (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6/2001). Jestliže stavební úřad sice měl a mohl postupy předvídanými stavebním zákonem účinně zakročit, avšak neučinil tak, byla žalobkyně povinna i oprávněna zasáhnout, a nelze jí odpírat právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Odvolací soud správně zdůraznil, že žalovaný, ač byl na stav své nemovitosti upozorněn, žádná opatření k nápravě neprovedl, a to ani po částečném zhroucení stavby. Proto byl postup obce zcela na místě. Právní úprava provedená stavebním zákonem nevylučuje použití § 419 obč. zák., a to ani odvrací-li hrozící škodu obec, která v takovém případě nevykonává veřejnou moc. Existence