25 Cdo 514/2024 — Nejvyšší soud

25 Cdo 514/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 8. 2024 Spisová značka:25 Cdo 514/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.514.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 427 obč. zák. § 428 obč. zák. § 432 obč. zák. § 415 obč. zák. § 420 obč. zák. § 439 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 9. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 04.11.2024IV.ÚS 3023/24 Zdeněk Kühn vyhověno<br/>odmítnuto pro nepřípustnost<br/>procesní - náhrada nákladů řízení - § 627. 5. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 514/2024-640 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: ROTO Plzeň, s. r. o, IČO 64357619, se sídlem Folmavská 2876/4, 301 00 Plzeň, zastoupená JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem Valentinská 92/3, 110 00 Praha 1, proti žalovaným: 1. Rallye Zlín, spol. s r. o., IČO 46965564, 2. AUTO KLUB BARUM ZLÍN v AČR, pobočný spolek, IČO 00530417, oba se sídlem Hornomlýnská 3715/7, 760 01 Zlín, oba zastoupeni JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Malostranské náměstí 5/28, 118 00 Praha 1, o zaplacení 480 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 242/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 31. 10. 2023, č. j. 60 Co 191/2023-606, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení 20 149 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jana Šťovíčka, Ph.D. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se po žalovaných domáhala zaplacení částky 480 000 Kč, kterou na základě soudního rozhodnutí vyplatila pozůstalým po J. K., který byl při rychlostní zkoušce usmrcen vozidlem, jehož provozovatelkou byla žalobkyně. Tvrdila, že žalovaní jako pořadatelé rallye za vzniklou újmu rovněž odpovídají, a proto po nich požaduje regres podle § 439 ve spojení s § 511 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“). 2. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, č. j. 60 Co 191/2023-606, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. 6. 2023, č. j. 35 C 242/2018-552, jímž zamítl žalobu, aby žalovaní zaplatili žalobkyni společně a nerozdílně 480 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 2. 9. 2012 došlo na sportovním podniku (rallye) při rychlostní zkoušce k havárii soutěžního vozidla provozovaného žalobkyní, které se v důsledku jezdecké chyby řidiče V. K. převrátilo a usmrtilo jednoho z diváků. Žalobkyni byla pravomocným soudním rozhodnutím uložena povinnost zaplatit pozůstalé manželce a dceři poškozeného náhradu nemajetkové újmy, a to každé 240 000 Kč. Obě již dříve obdržely po 240 000 Kč od pojišťovny organizátora závodu. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že samotný automobilový závod nelze považovat za provoz zvláště nebezpečný ve smyslu § 432 obč. zák., protože nesplňuje kritéria vymezená judikaturou u této skutkové podstaty. Řízení závodního vozu je činností, při které jsou technické prostředky či přírodní síly ovladatelné a kontrolovatelné, a proto rychlostní zkouška rallye závodu nenaplňuje znaky provozu zvláště nebezpečného ve smyslu § 432 obč. zák. Nelze učinit závěr, že by při soutěžním závodě rallye byly použité technické prostředky a přírodní síly ovladatelné a kontrolovatelné pouze v omezené míře, v důsledku čehož by pro okolí hrozilo přímé nebezpečí vzniku závažných škod. Řidič sice při závodění není omezen například ustanoveními o nejvyšší přípustné rychlosti a jeho snahou je projet trať co nejrychleji, avšak musí být schopen a objektivně má takovou možnost, ovládat rychlost vozidla a směr jízdy vozidla, přičemž není zbaven povinnosti počínat si tak, aby k nehodě nedošlo. K namítanému porušení prevenční povinnosti odvolací soud uvedl, že nebyly shledány žádné zákonné či podzákonné předpisy, které by řešily otázku pořádání soutěžních závodů rallye, a že soud prvního stupně správně vycházel z bezpečnostních pravidel vyplývajících z mezinárodních sportovních řádů FIA, přičemž nebylo shledáno jejich porušení při určení trati a bezpečnostních zón pro diváky. Ostatně i ze závěru znaleckého posudku vyplynulo, že nelze přesně předpovědět, jakým směrem vozidlo vyjede z trati při nezvládnutí řízení. Dále odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 493/2015 uvedl, že se v řízení nezjistilo, že by organizátoři rallye vymezili trať závodu a místa pro diváky nebo zakázané zóny způsobem, který by byl zjevně v rozporu s do té doby přijímanými bezpečnostními pravidly. Otázkou určení pasivně legitimovaného subjektu se odvolací soud pro nadbytečnost nezabýval, neboť uzavřel, že jestliže byla poškozeným za organizátory závodu vyplacena stejná částka, jakou jim vyplatila žalobkyně, tak i pokud by byla teoreticky dovozena odpovědnost za škodu na straně žalovaných, žaloba by neobstála, protože zjištěné okolnosti a žalobkyní tvrzená pochybení neindikují vyšší než poloviční podíl organizátora závodu na způsobené škodě. 3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Jako první formuluje podle ní dosud neřešenou otázku, zda je v obdobných případech dána odpovědnost podle § 432 obč. zák. Dovozuje, že pořádání obdobných sportovních podniků splňuje definici provozu zvláště nebezpečného, protože případný střet soutěžního automobilu s diváky lze minimalizovat, avšak nikoliv eliminovat. Zdůrazňuje odlišnosti mezi závody na autodromech a na veřejných silničních komunikacích spočívající především v přítomnosti mnohačetných bezpečnostních prvků na autodromech. Za neřešenou považuje rovněž otázku, zda může odpovědnost žalovaných ovlivnit či dovodit porušení povinností vlastníka či provozovatele sportovního zařízení podle § 7a odst. 1 a 2 zákona o podpoře sportu, a vyzývá dovolací soud, aby se k ní vyjádřil. Jako třetí formuluje dosud neřešenou otázku, zda pořádání automobilových (motocyklových) soutěží pro soutěžní automobily (způsobilé opustit trať rychlostní zkoušky a poškodit okolí) splňuje podmínky provozu zvlášť nebezpečného podle § 432 obč. zák., přičemž dovozuje kladnou odpověď. Podle dovolatelky dosud dovolací soud neřešil ani otázku, zda mohou stát odpovědnosti podle § 427 a § 432 obč. zák. vedle sebe. Dovozuje, že tomu tak být nemůže, pokud jeden provoz (§ 432 obč. zák.) zahrnuje provoz druhý (§ 427 obč. zák.). Tomu odpovídá, že újmu nevyvolala zvláštní povaha provozu silničního motorového vozidla, ale povaha automobilové soutěže vyhrazené pro speciální soutěžní automobily na uzavřené trati rychlostní zkoušky. Konečně dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání i v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když věc posuzoval dle § 420, resp. § 415 obč. zák. Pokud nebylo možné určit směr, kterým může soutěžní vozidlo opustit trať, mělo se v zájmu eliminace rizika pro diváky počítat se všemi směry. To sice pořadatel udělal, ale nesprávně odhadl vzdálenost, do které se vozidlo může dostat, čímž porušil svou prevenční povinnost. Dále dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v závěru, že povinnost dle § 420 obč. zák. musí být uložena obecně závazným předpisem. Vymezuje se rovněž k úvaze odvolacího soudu ohledně jejího podílu a podílu pořadatele na vzniklé škodě, kterou považuje za rozpornou s § 439 obč. zák. Pokud dovolatelka neporušila žádnou svou povinnost ani nevybočila ze své role v dané hře, tak nemůže mít žádný podíl na tom, že při předvídané okolnosti při hře (opuštění trati) vznikla újma. Soud prvního stupně pochybil i tím, že při jednání nevyslechl znalce doc. Vémolu. Pokud tak neučinil, porušil zásadním způsobem procesní předpisy a odchýlil se tak od judikatury dovolacího soudu v otázce, zda je nutno výslech znalce provádět. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že dovolání považují za nepřípustné, protože dovolatelem formulované otázky buď již byly judikaturou dovolacího soudu vyřešeny, nebo na nich napadené rozhodnutí nezávisí. Navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl nebo zamítl a přiznal jim náhradu nákladů dovolacího řízení. 5. Nejvyšší s