25 Cdo 534/2007 — Nejvyšší soud

25 Cdo 534/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2009 Spisová značka:25 Cdo 534/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:25.CDO.534.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 534/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce PhDr. F. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L.-spol. s r. o., a 2) S. P. a. s., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 1960/95, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 26. ledna 2006, č. j. 29 Co 696/2004-333, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal vůči žalovaným náhrady škody v celkové výši 1.319.000,- Kč, sestávající ze skutečné škody vzniklé na jeho nemovitosti v důsledku stavebních prací prováděných druhou žalovanou na domě ve vlastnictví první žalované (380.000,- Kč), z ušlého nájemného (920.000,- Kč), ze škody způsobené odcizením věcí (12.000,- Kč), ztrátou akumulačních kamen (2.000,- Kč) a poškozením nábytku (4.000,- Kč) a z nákladů vynaložených na zhotovení fotografií znázorňujících stav žalobcovy nemovitosti (1.000,- Kč). Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 1. 6. 2000, č. j. 8 C 1960/95-136, uložil druhé žalované povinnost zaplatit žalobci 166.522,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 1.152.478,- Kč s příslušenstvím žalobu vůči druhé žalované zamítl, v plném rozsahu žalobu zamítl vůči první žalované a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že první žalovaná jako investor rekonstrukce svého domu není ve sporu pasivně legitimována, druhá žalovaná odpovídá za porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. a je povinna nahradit žalobci skutečnou škodu vzniklou promáčením jeho domu v důsledku stavebních prací (rozkrytí střechy žalobcova domu); ostatní nároky se žalobci prokázat nepodařilo. K odvolání žalobce a druhé žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 1. 2. 2001, č. j. 29 Co 585/2000-176, rozsudek soudu prvního stupně vyjma vyhovujícího výroku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že náležitě neobjasnil skutkový stav věci, proto mu uložil doplnit dokazování, a vyslovil závazný právní názor, že ve sporu je pasivně legitimována i první žalovaná podle § 127 odst. 3 obč. zák. ve spojení s § 135 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Okresní soud v České Lípě poté rozsudkem ze dne 27. 5. 2004, č. j. 8 C 1960/95-294, uložil oběma žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci 440.475,- Kč s příslušenstvím, ohledně 878.525,- Kč s příslušenstvím zamítl žalobu vůči první žalované, ohledně 712.003,- Kč s příslušenstvím zamítl žalobu vůči druhé žalované a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že první žalovaná prostřednictvím stavební společnosti I. – B., s.r.o. (zanikla sloučením s druhou žalovanou) prováděla rekonstrukci svého domu v M. u. v Č. L., a to na základě stavebního povolení vydaného stavebním odborem Městského úřadu v Č. L. dne 4. 8. 1994, v němž byla stavebníkovi mimo jiné uložena povinnost počínat si tak, aby vlastníkům sousedních nemovitostí nebyla způsobena škoda a nedošlo k neodůvodněnému omezení jejich práv a právem chráněných zájmů. Žalobce jako vlastník sousední nemovitosti – měl umožnit stavebníkovi (první žalované) a společnosti provádějící stavební práce (druhé žalované) po nezbytně nutnou dobu přístup na své nemovitosti za účelem výstavby zadní části rekonstruovaného domu. Vznik škody byl mezi účastníky nesporný, spornou zůstala otázka jejího rozsahu a výše. Znalecký posudek Ing. J. Š. vyčíslil škodu na domku na dvoře, na WC a osvětlení na 2.975,- Kč (vedle již pravomocně přiznaných 166.522,- Kč jako náhrady škody vzniklé promáčením žalobcova domu v důsledku rozkrytí střechy). Během rekonstrukce domu první žalované sloužily jako nebytové prostory pouze místnosti v přízemí žalobcova domu o výměře 150 m2, které žalobce v minulosti pronajímal k obchodním účelům za nájemné ve výši 2.500,- Kč za m2 za rok a které také mohl po dobu těch 14 měsíců, kdy probíhaly předmětné stavební práce, pronajímat za uvedenou výši nájemného, nebýt poškození jeho domu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně - vázán právním názorem odvolacího soudu o pasivní legitimaci obou žalovaných - dospěl k závěru, že první žalovaná odpovídá za škody vzniklé stavební činností nebo v souvislostí s ní podle § 127 odst. 3 obč. zák. jako stavebník, druhá žalovaná pak podle § 420a obč. zák. jako podnikatel provozující činnost ve stavebním oboru. Zavázal je proto společně a nerozdílně k náhradě skutečné škody ve výši 2.975,- Kč a k náhradě ušlého nájemného za období 14 měsíců (od září roku 1994 do října roku 1995 včetně) ve výši 437.500,- Kč; ohledně zbylé výše těchto nároků a ohledně požadované náhrady za zničené a ztracené movité věci (kde žalobce neprokázal, že by k jejich ztrátě či zničení došlo v příčinné souvislosti se stavební činností žalovaných) pak žalobu jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 26. 1. 2006, č. j. 29 Co 696/2004-333, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že ohledně 141.135,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, jinak jej potvrdil (v rozsahu 299.340,- Kč s příslušenstvím) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry právními, že žalované odpovídají za škodu spočívající v poškození domku na dvoře, WC a osvětlení ve výši 2.975,- Kč a v ušlém nájemném za vymezené období; rozdílně však určil výši náhrady ušlého zisku. Podle odvolacího soudu totiž v období od 1. 9. 1994 do 5. 1. 1995 platila vyhláška č. 585/1990 Sb., o cenové regulaci nájemného z nebytových prostor, podle které bylo možné sjednat maximální výši ročního nájemného ve výši 190,- Kč za 1 m2; v daném případě tedy za období od 1. 9. 1994 do 5. 1. 1995 činí ušlé nájemné 9.895,- Kč. Cenová regulace nájemného z nebytových prostor pak byla odstraněna až obecně závaznou vyhláškou č. 34 Rady města Č. L. s účinností od 6. 1. 1995, a od tohoto data do 9. 10. 1995 (dne podání žaloby) se proto uplatní smluvní výše nájemného (2.500,- Kč za m2 za rok), celkem tedy 286.470,- Kč. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, a to z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávnost po právní stránce spatřuje v závěru odvolacího soudu, že se „rozsah škody určuje v jiné výši, než ve výši odpovídající cenám v době vzniku škody, k níž mělo dojít v srpnu 1994“, ačkoli podle § 443 obč. zák. platí, že se při určení výše škody na věci vychází z ceny v době poškození (srpen roku 1994), avšak znalec Ing. J.v Š. určil výši nákladů nezbytných k odstranění skutečné škody (2.975,- Kč) podle stavu cen ke dni vyhotovení znaleckého posudku (14. 2. 2003). Dále tvrdí, že škody na domě žalobce odstranila v rozsahu, v jakém jí žalobce umožnil k poškozeným místům přístup; do těch místností určených k pronajmutí jí však žalobce přístup neumožnil, ačkoli jej k tomu v období od září roku 1994 do ledna roku 1995 opakovaně vyzývala. Tímto prodlením žalobce jako věřitele se soudy obou stupňů nezabývaly, třebaže druhá žalovaná v řízení vylíčila odpovídající tvrzení a navrhla též důkazy k jejich prokázání; rovněž nevzaly v úvahu, že již před vznikem škodné události nebyla budova žalobce ve stavu způsobilém k užívání, tedy žalobce neměl možnost nebytové prostory pronajímat a nemohl mu tak ujít jím požadovaný zisk. Svá rozhodnutí založily na závěru o příčinné souvislosti mezi škodnou událostí (provozní činností druhé žalované) a skutečnou škodou na domě žalobce, aniž by taková skutečnost vyplývala z provedených důkazů nebo vyšla v řízení jinak najevo. Nesprávné právní posouzení spatřuje druhá žalovaná v závěru odvolacího soudu, že žalobce má právo na náhradu škody v penězích, i když již před podáním žaloby vyzval žalované k odstranění škody uve