25 Cdo 591/2021 — Nejvyšší soud

25 Cdo 591/2021 citace  Právní věta:Soud může uložit vlastníku, aby odstranil strom v zástavbě a v dosahu majetku jiných osob (§ 2903 odst. 2 o. z.), je-li prokázáno, že dřevina vykazuje takové konkrétní defekty či vlastnosti, jež by svou povahou mohly reálně vést ke vzniku škodní události pádem stromu, jeho větví či působením kořenového systému, a současně není jiné přiměřené řešení k odvrácení vzniku hrozící škody než strom pokácet. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 6. 2021 Spisová značka:25 Cdo 591/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:25.CDO.591.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Škoda Dotčené předpisy:§ 1017 předpisu č. 89/2012 Sb. § 2903 předpisu č. 89/2012 Sb. § 3079 předpisu č. 89/2012 Sb. § 154 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:20. 9. 2021 Publikováno ve sbírce pod číslem:89 / 2022 Anotace:Žalobkyně se domáhala odstranění stromu na sousedním pozemku, neboť se obávala rizik spjatých s jeho růstem, především jeho vyvrácení či zlomení a pádu na její dům. Soud prvního stupně vycházel z toho, že v současné době je strom (douglaska tisolistá) vysoký asi 18 metrů, v patě kmene se nachází 1,5 metru od oplocení a 2,5 metru od domu žalobkyně. Ze znaleckých posudků vyplynulo, že strom sice trpí třemi defekty způsobenými větrem, jinak je ale z hlediska podlehnutí nepřízni počasí nebezpečný jako každý jiný strom. Přesto znalci připustili možnost pádu stromu, která se bude pokračujícím růstem větví a kořenů zvyšovat. Soud prvního stupně tedy dovodil splnění podmínek pro uložení opatření ve smyslu § 417 obč. zák. k odvrácení hrozící škody a uložil žalovanému odstranit strom z jeho pozemku. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Oproti soudu prvního stupně neshledal opodstatněnost požadavku žalobkyně na odstranění stromu, protože domáhá-li se žalobkyně uložení opatření (pokácení stromu) k odvrácení hrozící škody, musí prokázat, že jí skutečně a akutně hrozí vážná škoda. Jelikož znalci dovodili možnost vzniku ohrožení pádem pouze do budoucna, je uložení opatření ve smyslu § 417 obč. zák. podle názoru odvolacího soudu vyloučeno. Žalobkyně podala dovolání k Nejvyššímu soudu, který se tak zabýval otázkou přiměřené ochrany před hrozící vážnou újmou za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 591/2021-219 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: K. J., narozená dne XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Petrou Karbanovou, advokátkou se sídlem Jeremenkova 763/88, proti žalovanému: J. K., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrem Eliášem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1, o odstranění stromu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 100/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, č. j. 29 Co 206/2020-176, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, č. j. 29 Co 206/2020-176, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č. j. 47 C 100/2018-148, uložil žalovanému odstranit z jeho pozemku vzrostlý strom douglasku tisolistou a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyhověl tak požadavku žalobkyně, vlastnice sousedního pozemku, jež se obávala rizik spjatých s růstem stromu (jeho větví a kořenového systému) v současné době vysokého asi 18 metrů, nacházejícího se v patě kmene 1,5 m od oplocení a 2,5 m od jejího domu, především vyvrácení či zlomení stromu a jeho pádu na dům. Soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015, z nějž vyplývá, že nárok na pokácení stromu podle § 1017 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), nelze úspěšně uplatnit u stromů vysázených před 1. 1. 2014. Z uvedeného rozhodnutí soud dále dovodil, že v souladu s předchozí úpravou obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), bylo možné se aktivního jednání domáhat pouze v rámci ochrany před hrozícími škodami ve smyslu § 417 obč. zák. V projednávané věci pak bylo znaleckým dokazováním zjištěno, že strom je z hlediska podlehnutí nepřízni počasí (silnému větru) nebezpečný jako každý jiný strom, trpí však třemi defekty způsobenými větrem v koruně stromu vedoucími k vyosení kmene na vrcholu koruny. Znalci připustili možnost pádu stromu jak jeho zlomením, tak vyvrácením s tím, že pokračujícím růstem větví a kořenů se bude nebezpečí vzniku škody zvyšovat. Soud dovodil splnění podmínek pro uložení opatření ve smyslu § 417 obč. zák. k odvrácení hrozící škody a za vhodné řešení považoval žalobkyní navrhované pokácení stromu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 9. 2020, č. j. 29 Co 206/2020-176, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Oproti soudu prvního stupně neshledal, že by požadavek žalobkyně na odstranění stromu byl opodstatněný. Odvolací soud konstatoval, že domáhá-li se žalobkyně, aby žalovanému byla uložena povinnost provést určité opatření s ohledem na hrozící závažnou škodu podle § 417 obč. zák., musí prokázat, že jí hrozí vážná škoda, a totiž ohrožení akutní a skutečně hrozící. Pro úspěch žaloby je tedy nutné zjištění, že dům žalobkyně, její zdraví a zdraví příslušníků její domácnosti jsou vážně ohroženy a dané ohrožení je v příčinné souvislosti s existencí předmětného stromu. Znalci však nastínili možnost vzniku ohrožení pádem předmětného stromu či jeho větví toliko do budoucna, nikoliv v současné době, a důvodnost jeho pokácení aktuálně vyloučili, případně připustili toliko z preventivních důvodů. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z rozporu napadeného rozhodnutí s judikaturou dovolacího soudu k § 417 odst. 2 obč. zák. Dovolatelka zdůraznila, že znalci připustili možnost pádu stromu jak zlomením, tak vyvrácením, přičemž pokračujícím růstem koruny stromů a jeho kořenů se bude riziko jen zvyšovat. Ocitovala výroky znalců o shluku větví soupeřících, která z nich se stane terminálním výhonem, a o tom, že daný druh stromu je křehký a náchylný na vylomení. Poukázala dále na nebezpečí pádu větve, jakož i na možné vichřice a letní bouřky, jež riziko zvyšují, a připomněla i zjištění znalce, že její dům je ohrožován též kořenovým systémem stromu (je tzv. poddolován). Proto podle ní neobstojí závěr odvolacího soudu, že ze závěrů znalců nevyplývá, že by žalobkyni hrozila aktuální konkrétní vážná škoda způsobená stromem (jeho pádem, či kořeny). Odkázala dále na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3164/2011, podle nějž pro aplikaci § 417 odst. 2 obč. zák. není nutné nebezpečí bezprostředního vzniku škody, postačí, že v důsledku vážného ohrožení vznikne škoda do budoucnosti. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání poukázal na nedostatečné vymezení jeho přípustnosti i nedůvodnost argumentace žalobkyně a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné pro otázku přiměřené ochrany před hrozící vážnou újmou za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Soudy obou stupňů zhodnotily žalobu jako návrh na uložení opatření před hrozící škodou, přičemž jak z žaloby, tak z rozsudků se podává, že tvrzené riziko má hrozit v průběhu soudního řízení, tedy zjevně v době po 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb. Nejedená se tak o vztah náhrady škody, který by podle § 3079 odst. 1 o. z. měl být posuzován podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., účinného do 31. 12. 2013. Odvolací soud tedy správně nepoužil pravidlo obsažené v § 1017 odst. 1 o. z. o regulaci výsadby stromů u hranic pozemku, neboť (jak vyložil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015), tomuto ustanovení nelze přiznávat zpětné účinky v situaci, kdy byl předmětný strom zjevně vysazen před účinností nového občanského zákoníku. Uvedené rozhodnutí se ovšem týkalo toliko § 1017 odst. 1 o. z. a v něm obsažený výklad ohledně nepřípustných retroaktivních účinků pak nikterak nevylučuje uplatnění jiných ustanovení občanského zákoníku, která lze zvažova