25 Cdo 593/2003 — Nejvyšší soud

25 Cdo 593/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 5. 2004 Spisová značka:25 Cdo 593/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:25.CDO.593.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 5 písm. a) předpisu č. 82/1998Sb. § 7 písm. a) předpisu č. 82/1998Sb. § 8 písm. a) předpisu č. 82/1998Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 593/2003 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce L. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Olomouci podle sp. zn. 22 C 179/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 18. 9. 2002, č. j. 40 Co 153/2001 - 85, takto : I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 12. 2000, č. j. 22 C 179/2000 - 69, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 79.476,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 25. 7. 2000 do zaplacení, žalobu o zaplacení další částky 17.049,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 25. 7. 2000 do zaplacení a 10 % úroku z prodlení z částky 96.525,- Kč za den 24. 7. 2000 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody proti státu, která mu měla být způsobena postupem celních orgánů při vydání rozhodnutí o dodatečném vyměření cla a DPH v částce 96.525,- Kč, jež představuje „cenu peněz“ za dobu od 11. 9. 1998 do 17. 11. 1999, které si byl nucen na tyto platby půjčit. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že třemi dodatečnými platebními výměry Celního úřadu O. ze dne 15. 5. 1998 byla žalobci uložena povinnost zaplatit clo a DPH ve výši 51.824,- Kč, 165.951,- Kč a 5.823,- Kč. Za účelem jejich úhrady si od fyzické osoby půjčil částku 225.000,- Kč na dobu od 8. 9. 1998 do 31. 8. 1999 se smluveným úrokem ve výši 3% za každý měsíc podle smlouvy o půjčce ze dne 8. 9. 1998; uvedenou částku žalobce dne 11. 9. 1998 na clu a DPH zaplatil a půjčené peníze věřiteli vrátil dne 7. 11. 1999, tj. po splatnosti sjednané ve smlouvě, a to s úroky celkem ve výši 96.525,- Kč. Odvolání žalobce proti uvedeným rozhodnutím Celního úřadu O. ze dne 15. 5. 1998 byla třemi rozhodnutími Celního ředitelství O. ze dne 31. 7. 1998 zamítnuta. K návrhu žalobce byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 1999, č. j. 22 Ca 444/98, předmětná tři rozhodnutí Celního ředitelství O. zrušena pro nepřezkoumatelnost a věci byly vráceny tomuto orgánu k dalšímu řízení. Následně pak Celní ředitelství O. rozhodnutím ze dne 31. 8. 1999 uvedená rozhodnutí Celního úřadu O. ze dne 15. 5. 1998 zrušil. Poté třemi rozhodnutími Celního úřadu O. ze dne 13. 9. 2000 byla žalobci znovu doměřeno clo a DPH ve výši 51.824,- Kč, 165.951,- Kč a 5.823,- Kč. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a dovodil, že je dána odpovědnost žalované za škodu, neboť bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, proti němuž žalobce podal řádný opravný prostředek a které bylo pro nezákonnost zrušeno, a žalobci v příčinné souvislosti s tímto rozhodnutím vznikla škoda. Ta představuje sjednaný úrok ze smlouvy o půjčce ze dne 8. 9. 1998 ve výši 79.476,- Kč za dobu od 8. 9. 1998 do 31. 8. 1999; nárok žalobce na zaplacení dalšího úroku ve výši 17.049,- Kč nepovažoval soud prvního stupně za opodstatněný, neboť tuto částku musel žalobce zaplatit z důvodu, že byl v prodlení s úhradou dluhu, jenž svému věřiteli splnil až dne 17. 11. 1999. Za neopodstatněnou shledal soud námitku žalované o absolutní neplatnosti smlouvy o půjčce podle § 39 obč. zák. z důvodu sjednané výše úroků ve výši 3 % měsíčně, tj. 36 % ročně, neboť takto sjednaný úrok vzhledem k okolnostem, za nichž smlouva byla uzavřena, tj. délky lhůty, ve které měl žalobce plnit povinnosti uložené mu nezákonnými rozhodnutími a výši tohoto plnění, nepovažoval za nepřiměřeně vysoký. Vzhledem k tomu, že žalobce nárok a náhradu škody u žalované řádně uplatnil ve lhůtě 6 měsíců podle § 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., je žalovaná od 25. 7. 2000 s plněním v prodlení, a žalobce má tudíž nárok i na zaplacení úroků z prodlení z přisouzené částky 79.476,- Kč. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18. 9. 2002, č. j. 40 Co 153/2001 - 85, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu, neztotožnil se však s jeho závěry právními. Vycházeje z ust. § 8 zák. č. 82/1998 Sb. poukázal na to, že rozhodnutí Celního ředitelství O. ze dne 31. 7. 1998 bylo sice rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 22 Ca 444/98, zrušeno a věci byly vráceny tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení, avšak krajský soud v tomto rozhodnutí vyslovil hodnotící úsudek nikoliv ve vztahu k nezákonnosti rozhodnutí Celního ředitelství O. spolu s rozhodnutími Celního úřadu O., nýbrž dovodil, že tato rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, neboť správní spis neobsahuje dostačující důkazy pro závěry celních orgánů. Celní ředitelství O. posléze rozhodnutím ze dne 31. 8. 1999 zrušil dříve vydaná rozhodnutí Celního úřadu O., který v zahájeném celním řízení nadále pokračuje, o čemž svědčí nově vydaná rozhodnutí v téže věci, jenž žalobce napadl zákonnými opravnými prostředky, o nichž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Z toho je zřejmé, že žalobce jako účastník zahájeného a doposud probíhajícího celního řízení nevyčerpal všechny zákonné prostředky a že předchozí rozhodnutí celních orgánů nejsou konečnými rozhodnutími. Tato rozhodnutí ani nebyla prohlášena za nezákonná a žalobci z nich nemohla vzniknout škoda. Odvolací soud dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle § 7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb. nebyly splněny, a dovodit nelze ani odpovědnostní vztah z nesprávného úředního postupu při výkonu veřejné moci podle § 13 tohoto zákona, neboť shromažďuje-li příslušný orgán státu podklady (důkazy) pro své rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti a právně je posuzuje, jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle § 7 a 8 cit. zákona. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Za nesprávný považuje názor krajského soudu, že řízení před celními orgány dosud nebyla skončena. Namítá, že byla-li vydána nová rozhodnutí, je zřejmě, že se tak stalo v nově zahájených řízeních, o čemž svědčí i skutečnost, že mu bylo vráceno zaplacené clo a DPH, doměřená původními rozhodnutími, takže pokud by se jednalo o totožná řízení, neměly by celní orgány důvod tyto platby vracet. Okolnost, že o opravných prostředcích proti nově vydaným rozhodnutím Celního úřadu O. nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, je pro posouzení dané věci zcela bez významu. Dále namítá, že rozhodnutí Celního ředitelství O. bylo sice zrušeno pro nepřezkoumatelnost, to však neznamená, že by se stát svojí odpovědnosti zprostil jen odkazem na to, že rozhodnutí není nezákonné, ale pouze nepřezkoumatelné, neboť oba tyto případy vyvolávají stejné právní následky spočívající ve zrušení rozhodnutí. Postupovaly-li by správní orgány v souladu se zákonem, nebyla by jejich rozhodnutí jako nepřezkoumatelná zrušena. Poukazuje na ust. § 32 odst. 1 věta první zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ze kterého vyplývá povinnost těchto orgánů zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. Jestliže takto správní orgán nepostupoval, pak jednal v rozporu se zákonem, a tedy nezákonně. Výklad zákona č. 82/1998 Sb. podaný odvolacím soudem je proto formální a nerespektuje samotný smysl zákona; úmysl zákonodárce směřoval ke stanovení odpovědnosti státu jako nositele vrchnostenské správy vykonávané prostřednictvím jeho orgánů v případech, kdy tyto orgány svým jednáním způsobí škodu. O takovou situaci se právě v daném případě jedná, neboť nerespektováním platných právních předpisů ze stran