25 Cdo 676/2025 — Nejvyšší soud

25 Cdo 676/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 2. 2026 Spisová značka:25 Cdo 676/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.676.2025.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Škoda Škoda z provozu dopravních prostředků Pracovní cesta Pracovní úraz Pojištění Dotčené předpisy:§ 190 odst. 1 předpisu č. 65/1965 Sb. § 193 odst. 1 předpisu č. 65/1965 Sb. § 2 odst. 1 předpisu č. 125/1993 Sb. § 5 odst. 2 předpisu č. 125/1993 Sb. § 24 odst. 2 písm. b) předpisu č. 168/1999 Sb. § 24 odst. 8 předpisu č. 168/1999 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:20. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 25 Cdo 676/2025-105 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Gartner Bohemia s.r.o., IČO 26024641, se sídlem Vodňanská 533, Netolice, (dříve ŠINDELÁŘ SPEDITION s.r.o., se sídlem 373 47 Sedlec č. p. 49), zastoupená Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem Krajinská 224/37, České Budějovice, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 730/9, Praha 1, o zaplacení 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 192/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, č. j. 72 Co 247/2024-85, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2024, č. j. 72 Co 247/2024-85, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 4. 2024, č. j. 29 C 192/2020-54, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 300.000 Kč s příslušenstvím jako pojistného plnění z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. 2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 29. 4. 2024, č. j. 29 C 192/2020-54, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně vykonávali zaměstnanci žalobkyně 31. 12. 2005 pracovní cestu, při níž došlo k automobilové nehodě způsobené řidičem – zaměstnancem žalobkyně, při níž byl zraněn jiný zaměstnanec žalobkyně (dále jen „poškozený“). Provozovatelem předmětného vozidla byla žalobkyně (tehdy pod obchodní firmou ŠINDELÁŘ SPEDITION s.r.o.), jeho vlastníkem byl jednatel společnosti Václav Šindelář. V době dopravní nehody nebylo ohledně tohoto vozidla sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou jeho provozem. Poškozený se s požadavkem na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a ztrátu na výdělku obrátil na Českou kancelář pojistitelů (dále jen „ČKP“), která mu na tyto nároky plnila, a následně se prostřednictvím regresního postihu podle § 24 odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, domáhala uhrazení příslušných částek po žalobkyni a vlastníkovi vozidla. Žalobkyně a Václav Šindelář byli rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2010, č. j. 25 C 218/2009-169, uznáni povinnými společně a nerozdílně zaplatit ČKP 2.569.911,20 Kč s příslušenstvím, ohledně části nároku byly schváleny soudní smíry (usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 3. 2020, č. j. 16 C 92/2019-89, ve výši 7.629.581 Kč s příslušenstvím, a usnesením ze dne 20. 5. 2020, č. j. 15 C 53/2020-44, v částce 193.042 Kč s příslušenstvím). Celkem žalobkyně zaplatila ČKP 11.315.806 Kč. V tomto řízení po žalované požaduje plnění ze zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci při plnění pracovních úkolů ve výši 3 x 100.000 Kč, jako částečnou náhradu regresního postihu, jejž zaplatila ČKP za plnění poskytnuté poškozenému z garančního fondu na bolestném, náhradě za ztížení společenského uplatnění a náhradě za ztrátu na výdělku. 3. Soud prvního stupně odkázal na § 1 odst. 2 a § 24 odst. 2 písm. b) a odst. 8 zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007, dále § 190 odst. 1 a § 193 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, a § 2 odst. 1 a § 5 odst. 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti organizace za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Konstatoval, že originární nárok ČKP, jenž byl uplatněn proti žalobkyni, není nárokem zaměstnance na náhradu škody na zdraví podle zákoníku práce, za který by žalobkyni příslušelo pojistné plnění podle § 5 odst. 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. Žalobkyně neplnila ČKP z titulu pracovního úrazu, ale z titulu regresního nároku na náhradu plnění poskytnutého z garančního fondu vůči žalobkyni, přičemž tento nárok vznikl v důsledku nesplnění povinnosti žalobkyně pojistit provozované vozidlo. Na tento nárok se však pojištění žalobkyně za škodu, která vznikla jejímu zaměstnanci v důsledku pracovního úrazu, nevztahuje. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1084/2009, považoval soud prvního stupně za nepřípadný, neboť vychází z odlišné situace, kdy se pozůstalí po zemřelém zaměstnanci domáhali náhrady škody podle zákoníku práce a současně požadovali posoudit uplatněný nárok podle § 427 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen „obč. zák.“, což však Nejvyšší soud odmítl s tím, že odpovědnost zaměstnavatele, který přichází v úvahu jako jediný odpovědný subjekt, se posoudí výlučně podle zákoníku práce. 4. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2024, č. j. 72 Co 247/2024-85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1084/2009 na danou věc nedopadají, a to pro skutkové odlišnosti. Originární nárok ČKP není nárokem zaměstnance na náhradu škody na zdraví podle zákoníku práce, a žalobkyni za něj tedy pojistné plnění ve smyslu § 5 odst. 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb. nenáleží. Citované ustanovení zakládá zaměstnavateli právo na pojistné plnění jen v případě, že mu vznikne povinnost nahradit škodu, která vznikla zaměstnanci při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, v rozsahu, v jakém za ni zaměstnavatel odpovídá podle zákoníku práce. Na povinnost zaměstnavatele, jenž je zároveň tzv. třetí osobou ve smyslu § 55 odst. 1 věty první zákona o veřejném zdravotním pojištění, nahradit podle tohoto ustanovení zdravotní pojišťovně náklady vynaložené na zdravotní péči poskytnutou zaměstnanci a hrazenou ze zdravotního pojištění, se zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele na škodu způsobenou zaměstnanci nevztahuje (odvolací soud v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3078/2021). 5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda má zaměstnavatel právo požadovat po pojišťovně z titulu zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou pracovním úrazem úhradu toho, co sám zaplatil ČKP, jež danou částku předtím vyplatila poškozenému zaměstnanci na náhradě škody na zdraví, kterou zaměstnanec utrpěl na pracovní cestě při dopravní nehodě, kterou výlučně způsobil zaměstnavatel. Tato otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, případně se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodnost dovolání podle názoru žalobkyně tkví v nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1084/2009, podle nějž je-li za škodu z pracovního úrazu odpovědný pouze zaměstnavatel, a nikoliv i jiný subjekt mimo pracovněprávní vztah, může zaměstnanec své nároky uplatnit pouze podle příslušných ustanovení zákoníku práce, tedy z titulu odškodnění pracovního úrazu. Obrátila-li se na dovolatelku ČKP, jež předtím plnila poškozenému z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, nejednalo se o regresní nárok, ale o nárok z bezdůvodného obohacení v podobě plnění dluhu za jiného, neboť ČKP plnila za žalobkyni poškozenému, aniž by k tomu měla povinnost. I když k uvedenému plnění došlo na základě soudních rozhodnutí (jejichž odůvodnění není závazné), jedná se stále o tentýž nárok. Jediným odpovědným subjektem k náhradě škody zaměstnanci byla v daném případě žalobkyně jako jeho zaměstnavatel. Pokud žalobkyně plnila příslušné částky ČKP, šlo o plnění, která měla poskytnout přímo poškozenému. Dovolatelka odkázala na § 2 vyhlášky č. 125/1993