26 Cdo 1148/2000 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1148/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 8. 2002 Spisová značka:26 Cdo 1148/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:26.CDO.1148.2000.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:§ 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1148/2000 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. ve věci žalobkyně E. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) I. R., a 2) M. R., zastoupeným advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 6 C 80/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 1999, č. j. 23 Co 400/99-89, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 1999, č. j. 23 Co 400/99-89, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. prosince 1999, č. j. 23 Co 400/99-89, změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (soudu prvního stupně) ze dne 4. února 1999, č. j. 6 C 80/97-64, tak, že vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „nebytové prostory o výměře 67 m2 v přízemí levé části zadního nádvorního traktu čp. 37, P.“ (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud – poté, co opakoval důkazy přečtením listin – vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že: - před vydáním předmětného domu v rámci restitučního řízení byly nebytové prostory využívány jako sklady propagačního materiálu ČKD D., - žalovaní ještě před tím, než jako nájemci uzavřeli s F. B. (právním předchůdcem žalobkyně) jako pronajímatelem (se souhlasem jeho manželky M. B., spoluvlastnice předmětného domu) dne 21. září 1992 smlouvu o nájmu předmětných nebytových prostor (dále jen „nájemní smlouva ze dne 21. září 1992“), na své náklady předmětné nebytové prostory zrekonstruovali, - že nájemní smlouva byla uzavřena dne 21. září 1992 a jejím předmětem byly „nebytové prostory v přízemí v levé části nádvorního traktu domu v P., sestávající se ze tří místností, z toho dvě průchozí, o celkové výměře 67 m2“ (dále opět jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“), - nájemci byli podle smlouvy oprávněni užívat předmětné nebytové prostory „pro služby, zejména kosmetické a kadeřnické“, - dopisem ze dne 22. září 1992, k němuž byl připojen závazný posudek obvodního hygienika ze dne 21. dubna 1992 a popis stavebních úprav včetně plánku, oznámil F. B. Obvodnímu úřadu v P., stavebnímu odboru, že „v prostorách, kde byl sklad ČKD D. bude zřízena provozovna služeb kosmetika - kadeřnictví“, - rozhodnutím Obvodního úřadu v P. ze dne 19. října 1992, zn. OÚR 2533/2946/92/Ši, byla povolena změna v užívání předmětného nebytového prostoru, užívaného jako sklad ČKD D., na provozovnu kosmetiky – kadeřnictví paní R., - dne 28. března 1993, tj. v době, kdy již F. B. nežil (zemřel dne 20. prosince 1992), uzavřeli žalovaní (nájemci) s M. B. jako spoluvlastnicí předmětného domu dodatek k nájemní smlouvě ze dne 21. září 1992, v němž M. B. souhlasila s podnájmem předmětných nebytových prostor za účelem kadeřnických, kosmetických, masérských a jím příbuzných druhů služeb uvedených v článku I. odstavci 2. nájemní smlouvy ze dne 21. září 1992, - v současné době je vlastnicí předmětného domu žalobkyně, - podle sdělení Obvodního úřadu v P. ze dne 11. května 1998 nebyl k pronájmu předmětných nebytových prostor udělen předchozí souhlas podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění před změnou provedenou s účinností od 3. prosince 1999 zákonem č. 302/1999 Sb. (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). Na základě uvedených skutkových zjištění odvolací soud dovodil, že nebyl-li k nájemní smlouvě ze dne 21. září 1992 udělen předchozí souhlas podle § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. přesto, že předmětné nebytové prostory měly být využívány pro služby, zejména kosmetické a kadeřnické, a nikoli pro sklad, je podle názoru odvolacího soudu nájemní smlouva ze dne 21. září 1992 neplatná a proto žalovaní nebytové prostory užívají bez právního důvodu. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. /dále jen „o.s.ř.“/) – uplatnili dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. a/ a d/ o.s.ř., byť v něm, avšak bez jakékoliv konkretizace, zmínili rovněž dovolací důvody podle § 241 odst. 3 písm. b/ a c/ o.s.ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř. (ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř.) namítli, že v průběhu řízení „byli zbaveni možnosti účinně se bránit a navrhovat důkazy k vyvrácení tvrzení uváděných žalobkyní, neboť nevěděli, z jakého skutkového stavu bude soud při hodnocení důkazů a rozhodování vycházet“, tvrdila-li žalobkyně – v rozporu s ustanovením § 101 odst. 1 o.s.ř. – „zcela protichůdné věci“. V žalobě totiž uvedla, že žalovaní dostali výpověď z platné nájemní smlouvy ze dne 21. září 1992. Následně při jednání u soudu prvního stupně tvrdila, že žalovaní nebytové prostory užívají bez právního důvodu, neboť nájemní smlouva ze dne 21. září 1992 je z důvodů uvedených v § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. neplatná. Nakonec v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítla neplatnost nájemní smlouvy ze dne 21. září 1992 pro nesrozumitelnost. V rámci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. napadli správnost právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 21. září 1992 je neplatná podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. v důsledku absence předchozího souhlasu orgánu obce (§ 3 odst. 2 věta druhá zákona č. 116/1990 Sb.). Namítli totiž, že předmětné nebytové prostory nebyly stavebně určeny k provozování obchodu a služeb (byly určeny k užívání jako sklad) a proto k jejich pronájmu nebylo zapotřebí předchozího souhlasu orgánu obce ve smyslu § 3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. Nebylo-li předchozího souhlasu zapotřebí, nelze usuzovat na neplatnost nájemní smlouvy ze dne 21. září 1992 podle § 3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. proto, že byla uzavřena bez zmíněného souhlasu. Podle názoru žalovaných nelze přehlédnout ani to, „že v mezidobí již byla schválena změna § 3 odst. 2 zák. č. 116/90 Sb., která předchozí souhlas nevyžaduje“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem; dodala, že je-li v daném případě posuzována otázka platnosti hmotněprávního úkonu, je zapotřebí vycházet s právní úpravy účinné v době, kdy byl takový úkon učiněn, tj. v projednávané věci v roce 1992. Poté rovněž zdůraznila, že ve smyslu § 101 odst. 1 o.s.ř. byla povinna pravdivě a úplně vylíčit všechny potřebné skutečnosti, což rovněž učinila, a otázka právního posouzení zjištěného skutkového stavu byla již věcí soudu. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. prosince 1999, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, nejdříve podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu tehdy, trpí-li řízení a rozhodnutí vadami taxativně vyjmenovanými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Přípustnost (a tím současně důvod