26 Cdo 1333/2024 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1333/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 11. 2024 Spisová značka:26 Cdo 1333/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.1333.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání (vady) Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:29. 11. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1333/2024-128 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Romana Šebka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek XY, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti žalovanému M. S., zastoupenému Mgr. Vojtěchem Křikavou, advokátem se sídlem Praze 2, Vinohradská 1336/97, o vzájemné žalobě o 51 100 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 33 C 111/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2023, č. j. 91 Co 329/2023-98, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 4 210,80 Kč k rukám Mgr. Ing. Vlastimila Němce, advokáta se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 8 451,04 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku z vyúčtování služeb spojených s užíváním v žalobě blíže specifikované bytové jednotky (dále jen „byt“) za rok 2019, a to za období od 1. 1. 2019 do 31. 5. 2019, v němž byl žalovaný vlastníkem bytu. Podáním ze dne 9. 3. 2023 vzal žalobce žalobu zpět s odůvodněním, že žalovaný mu požadovanou částku dne 22. 2. 2023 zaplatil. Dříve, než bylo řízení v důsledku tohoto zpětvzetí žaloby zastaveno – stalo se tak usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 21. 4. 2023, č. j. 33 C 111/2023-44, podal žalovaný vzájemnou žalobu, jíž požadoval zaplacení částky 51 100 Kč, představující pokutu za prodlení žalobce se splněním povinnosti doručit mu vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za rok 2019 ve smyslu § 7 odst. 1 ve spojení s § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12. 2022 (dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb.“). 2. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 7. 2023, č. j. 33 C 111/2023-58, uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému částku 51 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu účastníků (výrok II.). 3. Na základě odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2023, č. j. 91 Co 329/2023-98, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že vzájemnou žalobu žalovaného o zaplacení částky 51 100 Kč zamítl (výrok I.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.). 4. Odvolací soud vyšel, shodně se soudem prvního stupně, ze zjištění, že žalovaný byl vlastníkem bytu a členem žalobce. V lednu roku 2020 oznámil společnosti DOSPRA, spol. s r. o. e-mailem změnu své adresy z původní: XY, na novou: XY. Vyúčtování služeb za rok 2019 s nedoplatkem ve výši 8 451,04 Kč vyhotovila společnost DOSPRA, spol. s r. o. a žalobce jej dne 22. 4. 2020 zaslal žalovanému na adresu XY; tato zásilka se mu vrátila jako nedoručená. Dne 16. 2. 2023 podal žalobce žalobu o zaplacení předmětného nedoplatku, přičemž dne 17. 2. 2023 žalovaný dlužnou částku poukázal na jeho účet. S právními závěry soudu prvního stupně se však odvolací soud neztotožnil. Zdůraznil, že podle § 1190 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“), je osobou odpovědnou za správu domu a pozemku společenství vlastníků jednotek. Vůči němu pak jednotliví vlastníci jednotek uplatňují svá práva a plní své povinnosti. Žalovaný byl proto povinen změnu adresy oznámit žalobci, jak mu to ukládal § 1177 odst. 1 o. z. Jestliže tak učinil toliko vůči společnosti DOSPRA, spol. s. r. o., své povinnosti nedostál. Žalobce tudíž nepochybil, doručoval-li žalovanému vyúčtování služeb za rok 2019 na jemu poslední známou adresu XY. Dodal, že vyúčtování bylo odesláno dne 22. 4. 2020 a zásilka se žalobci vrátila zpět jako nedoručená. I se „započtením doby nutné pro doručení zásilky a úložní doby 10 dnů“ bylo žalovanému vyúčtování doručeno v zákonné lhůtě do 31. 8. 2020 ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., ve spojení s § 7 zákona č. 209/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na nájemce prostor sloužících k uspokojování bytové potřeby, na příjemce úvěru poskytnutého Státním fondem rozvoje bydlení a v souvislosti s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty. Uzavřel proto, že žalobce svou povinnost doručit žalovanému řádně a včas vyúčtování služeb za rok 2019 neporušil. 5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný (dále též jen „dovolatel“) včasným dovoláním. 6. Nejvyšší soud se předně zabýval zkoumáním náležitostí a důvodů podaného dovolání tak, jak se podávají z ustanovení § 241a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 7. Uzavřel, že dovolání žalovaného neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pokračovat, neboť v důsledku vad spočívajících v absenci této zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) není možno posoudit přípustnost dovolání. 8. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace celého nebo jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Dovolatel tuto náležitost dovolání zcela opomenul. Řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání tak absentuje. 9. Splnění této náležitosti dovolání přitom nelze dovodit ani jinak z obsahu podání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). 10. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013). Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). 11. Dovolatel ve svém dovolání uvádí pouze obecně, že jím vytčená otázka (důvod dovolání) „má být vyřešena jinak, než ji řešil soud odvolací“ (aniž uvedl, od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu – od kterých jeho rozhodnutí se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje), a současně „která navíc v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Tím uvádí dvě varianty přípustnosti dovolání, jež jsou však ve vzájemném logickém protikladu – jedna vylučuje druhou. Takové vymezení přípustnosti dovolání je proto vadné (neurčité). 12. Dovolatel tak žádnou z výše uvedených taxativně vymezených variant přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř. určitým způsobem (ani z obsahového hlediska posuzováno) nevymezil. 13. Dovolatel je, jak uvedeno výše, ze zák