26 Cdo 135/2021 — Nejvyšší soud

26 Cdo 135/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 12. 2021 Spisová značka:26 Cdo 135/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:26.CDO.135.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nájem Nájem prostoru sloužícího k podnikání (o. z.) Výpověď z nájmu Hospodaření s majetkem státu Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 předpisu č. 219/2000 Sb. § 9 odst. 1 předpisu č. 219/2000 Sb. § 14 odst. 7 předpisu č. 219/2000 Sb. § 27 odst. 1 předpisu č. 219/2000 Sb. § 27 odst. 2 předpisu č. 219/2000 Sb. § 1 předpisu č. 555/1992 Sb. § 2314 o. z. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:8. 3. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 135/2021-174 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce J. K., podnikatele se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Konečným, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, proti žalované České republice – Vězeňské službě České republiky, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, IČO 00212423, o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 10 C 103/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. září 2020, č. j. 23 Co 156/2020-155, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 22. 9. 2020, č. j. 23 Co 156/2020-155, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Rakovníku (soud prvního stupně) ze dne 13. 2. 2020, č. j. 10 C 103/2019-130, kterým zamítl žalobu na určení, že výpověď smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 25. 3. 2019, doručená žalobci dne 1. 4. 2019, není oprávněná a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1.200 Kč; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Za správná považoval zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná (jako pronajímatelka) a žalobce (jako nájemce) uzavřeli dne 9. 5. 2016 smlouvu o nájmu prostoru sloužícího podnikání – nebytových prostor o výměře 70,95 m2 v 1. nadzemním podlaží objektu ubytovny XY v areálu Věznice XY (dále též jen „Smlouva“ a „předmětné prostory“), a to na dobu 5 let, počínaje dnem 1. 7. 2016. Ve Smlouvě si mj. ujednali, že předmětné prostory žalovaná dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, a proto je může přenechat do užívání (čl. 1.3) a že může Smlouvu písemně vypovědět „okamžitě bez výpovědní lhůty“, přestanou-li platit podmínky uvedené v § 27 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „zákon č. 219/2000 Sb.“ (čl. 9.5). S odkazem na toto ujednání žalovaná vypověděla žalobci nájem předmětných prostor dopisem ze dne 25. 3. 2019 (dále též jen „Výpověď“) s odůvodněním, že rozhodnutím ředitele Věznice XY ze dne 19. 3. 2019 došlo ke zrušení dočasné nepotřebnosti majetku (předmětných prostor), čímž přestala platit skutečnost konstatovaná v čl. 1.3 Smlouvy a nájem zaniká doručením Výpovědi. Výpověď byla žalobci doručena dne 1. 4. 2019. Rozhodnutí ze dne 19. 3. 2019 vydal ředitel Věznice XY P. T. na základě pověření z téhož dne, jež mu udělil generální ředitel Vězeňské služby ČR P. D. jako vedoucí organizační složky státu k vydávání rozhodnutí o dočasné nepotřebnosti majetku týkající se Věznice XY. Proti Výpovědi vznesl žalobce námitky, které žalované doručil 4. 4. 2019, žalovaná Výpověď zpět nevzala. Jednalo se již o třetí výpověď z nájmu; předchozí dvě shledal soud neoprávněnými - výpověď ze dne 2. 6. 2016 z důvodu, že nebyl naplněn výpovědní důvod podle čl. 9.5 Smlouvy (rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. 2. 2017, č. j. 9 C 87/2016-105, ve znění usnesení ze dne 28. 7. 2017 č. j. 9 C 87/2016-149, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018, č. j. 27 Co 214/2017-179) a výpověď ze dne 11. 7. 2018 z důvodu, že rozhodnutí o zrušení dočasné nepotřebnosti předmětných prostor bylo vydáno neoprávněnou osobou, neboť ředitel Věznice XY nebyl k jeho vydání pověřen vedoucím organizační složky, tj. generálním ředitelem Vězeňské služby České republiky (rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 4. 3. 2019, č. j. 5 C 222/2018-110). Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že Výpověď není neoprávněná. Rozhodnutí ze dne 19. 3. 2019 o zrušení dočasné nepotřebnosti předmětných prostor vydala osoba k tomu kompetentní (§ 14 odst. 7 zákona č. 219/2000 Sb.) - ředitel Věznice XY, jehož pověření vydávat rozhodnutí o dočasné nepotřebnosti majetku v sobě zahrnuje i oprávnění taková rozhodnutí revidovat a rozhodnout, že tento majetek je pro plnění úkolů státu opět potřeba. Za správný považoval i závěr soudu prvního stupně, že jde o vnitřní rozhodnutí organizační složky státu (§ 9 odst. 1 citovaného zákona), v řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu podle § 2314 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), soudu nepřísluší zabývat se jeho věcnou správností, zejména tím, zda majetek (v daném případě předmětné nebytové prostory) je skutečně potřebný k plnění úkolů žalované (tak, jak je uvedeno v rozhodnutí ze dne 19. 3. 2019). Poukázal na jistou analogii s rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, která vede k nadbytečnosti zaměstnance a výpovědi z pracovního poměru. Jestliže přestaly být předmětné nebytové prostory pro žalovanou nepotřebné, pominul také zákonný předpoklad pro jejich přenechání k užívání jiné osobě ve smyslu § 27 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. a došlo k naplnění výpovědního důvodu upraveného v článku 9.5 Smlouvy. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Měl za to, že v rozhodnutích Nejvyššího soudu nebyla doposud řešena otázka, zda: 1. v řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi se lze zabývat věcnou správností rozhodnutí (bylo-li důvodem výpovědi) o zrušení rozhodnutí o dočasné nepotřebnosti majetku k plnění úkolů žalované; 2. má organizační složka státu povinnost prokázat, že majetek skutečně potřebuje pro plnění funkcí státu ve smyslu § 14 odst. 7 zákona č. 219/2000 Sb.; 3. rozhodnutí o zrušení nepotřebnosti majetku je rozhodnutím deklaratorním, či konstitutivním; 4. takové rozhodnutí může vydat osoba, která je výslovně zmocněna pouze k rozhodnutí o nepotřebnosti, nikoliv současně i ke zrušení takového rozhodnutí. Odvolacímu soudu vytýkal, že všechny tyto otázky posoudil nesprávně. V této věci je nutné jako předběžnou otázku při přezkoumání naplnění výpovědního důvodu zvážit, zda předmět nájmu skutečně přestal být pro žalovanou dočasně nepotřebným. Během řízení poukazoval na to, že mu předmětné prostory nebyly nikdy předány a ihned po uzavření Smlouvy se s ním žalovaná snažila spolupráci ukončit, její jednání považuje za účelové až šikanózní a rozporné se zásadami poctivého obchodního styku. Prokazování skutečného naplnění uplatněného výpovědního důvodu musí být v řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi nutnou součástí dokazování (v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 649/2018). Měl za to, že důkazní břemeno ohledně prokázání splnění podmínek čl. 9.5 Smlouvy a § 27 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. tíží žalovanou. Nebylo-li v řízení naplnění výpovědního důvodu prokazováno, došlo tím k porušení ustanovení § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), a zásady rovnosti účastníků. Dále vytýkal odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jeho námitkami, a tím porušil jeho právo na spravedlivý proces, a proto napadené rozhodnutí rovněž považoval za nepřezkoumatelné. Vytýkal odvolacímu soudu, že rozhodnutí o (ne)potřebnosti majetku pro plnění funkcí státu nesprávně považoval za akt konstitutivní, ačkoliv pouze osvědčuje, zda podmínky potřebnosti či nepotřebnosti existují či nikoliv, a jde tedy o rozhodnutí deklaratorní. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na řešení otázky, zda rozhodnutí, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o nepotřebnosti majetku vydané podle § 14 odst. 7 zákona č. 219/2000 Sb., je rozhodnutím deklaratorním, či konstitutivním, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá a dovolání proto nemůže být pro tuto otázku přípustné. Otázka, zda se soud v řízení o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu prostor sloužících podnikání odůvodněné § 27 odst. 2 poslední věta zákona č. 219/2000 Sb. může (musí) zabývat tím, zda je předmět nájmu pro plnění úkolů pronajímatele vskutku (ne)potřebn