26 Cdo 1516/2003 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1516/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 9. 2004 Spisová značka:26 Cdo 1516/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:26.CDO.1516.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 2 odst. 1 předpisu č. 138/1948Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1516/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované J. P., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 96/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2003, č.j. 18 Co 378/2002-63, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. února 2002, č. j. 5 C 96/2000-44 (poté, co jeho předchozí /vyhovující/ rozsudek ze dne 1. listopadu 2000, č. j. 5 C 96/2000-10, byl k odvolání žalované zrušen usnesením Městského soudu v Praze /odvolacího soudu/ ze dne 18. září 2001, č. j. 17 Co 408/2001-27, a jeho usnesení ze dne 22. října 2001, č. j. 5 C 96/2000-29, jímž bylo řízení zastaveno, bylo k odvolání žalobce zrušeno usnesením odvolacího soudu ze dne 11. ledna 2002, č.j. 17 Co 752/2001-36, a věc byla v obou případech vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), zamítl žalobu se žádostí, aby žalovaná byla povinna vyklidit do jednoho roku od právní moci rozsudku „prostory označené jako byt č. 12, IV. kategorie, ve IV. podlaží (3. patře) domu čp. 386 v M. ul. č. 1 v P., sestávající ze 3 místností kolaudovaných jako 2 pokoje a kuchyň a dalších prostor užívaných společně s další uživatelkou pí. H. B., tj. předsíně, WC a koupelny“ (dále též jen „předmětné prostory“, resp. „předmětný byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 7. února 2003, č.j. 18 Co 378/2002-63, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že podle kolaudačního stavu šlo ve IV. podlaží (3. patře) předmětného domu o byt o čtyřech pokojích a kuchyni s příslušenstvím, že tento byt byl podle § 23 odst. 1 zákona č. 138/1948 Sb., o hospodaření s byty, administrativně rozdělen, že bytový referát Obvodního národního výboru v P. výměrem ze dne 27. února 1952 přikázal s odkazem na ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 138/1948 Sb. manžela žalované V. P. za nájemníka do bytu vzniklého z rozděleného bytu p. B. R. (příslušenství společné), tj. do části původního čtyřpokojového bytu sestávající ze dvou pokojů a kuchyně se společným příslušenstvím, že nájemní poměr k uvedeným obytným místnostem se společným příslušenstvím pod uzavřením byl manželu žalované založen nájemní smlouvou s vlastníkem domu podle § 2 zákona č. 138/1948 Sb., že manžel žalované dne 8. května 1995 zemřel a že dne 8. ledna 1999 vzal Obvodní úřad městské části P. na vědomí přechod nájmu bytu na žalovanou. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že soubor obytných místností včetně příslušenství, které žalovaná užívá, tj. předmětné prostory, netvoří byt podle kolaudačního rozhodnutí, neboť jde o část jednoho kolaudovaného bytu, který byl tzv. administrativně rozdělen. Odvolací soud však neshledal žádný rozpor mezi tím, jak mají být předmětné prostory podle kolaudačního rozhodnutí užívány, a tím, jak je žalovaná skutečně užívá (k trvalému bydlení), a to vzhledem k tomu, že nedošlo ke stavebním úpravám, které by doprovázely administrativní rozdělení bytu. Poukaz žalobce na jím uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu nepovažoval za přiléhavý s odůvodněním, že tato rozhodnutí řeší jinou právní situaci. Poté uzavřel, že žalovaná se po smrti manžela stala nájemkyní dvou pokojů a kuchyně se společným příslušenstvím a že nebyl-li uvedený nájemní vztah právně relevantním způsobem ukončen, nelze žalobě na vyklizení předmětných prostor vyhovět. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání obsáhle zrekapituloval průběh řízení v projednávané věci, obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a vytkl odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci s tím, že napadené rozhodnutí je v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu, jmenovitě s jeho rozhodnutími ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 26 Cdo 2758/99, a ze dne 29. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 1183/99. Nesouhlasil s názorem, že závěry vyslovené v uvedených rozsudcích dovolacího soudu na daný případ nedopadají, byť připustil, že daný případ se od jimi řešených věcí odlišuje ve dvou směrech. První odlišnost spočívá v tom, že relevantními právními normami není zákon o hospodaření s byty a občanský zákoník platný od r. 1964, ale předpisy dřívější, účinné v letech 1947 – 1950, kdy byly předmětné prostory přiděleny jako byt manželu žalované, tj. zákony č. 163/1946 Sb. a č. 138/1948 Sb. Soudy obou stupňů se však nevypořádaly s tím, že oba zákony hovoří o uzavření nájemní smlouvy k bytu, aniž by definovaly, co je bytem, rozlišují však mezi bytem a místností. Dovolatel nenašel definici bytu ani v jiných tehdy platných předpisech a právní literatuře. Dle jeho názoru se tedy na projednávaný případ plně vztahuje názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2758/99, že i přikázání nájemníka bylo stanoviskem státního orgánu vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství, a nikoli právoplatným rozhodnutím. Ve prospěch tohoto názoru dle dovolatele svědčí i ustanovení § 23 zák. č. 138/1948 Sb., z něhož nevyplývá, že by bylo možné přikázat jako byty jednotlivé místnosti. Potud považuje dovolatel za nesprávný závěr odvolacího soudu, že „podle těchto norem byl bytový referát zmocněn místním národním výborem k tomu, aby administrativně právním rozhodnutím zřídil z jednoho bytu dva nebo více bytů na náklad obce a aby takto vytvořené byty přikázal nájemníkům“. Žalobce má za to, že v daném případě nedošlo k právoplatnému přikázání nájemníka, neboť tento byl přikázán do objektu, který nesplňoval náležitosti k tomu, aby s ním mohlo být takto zacházeno. Rozhodnutí o přikázání bylo tedy nulitním právním aktem a tuto nulitnost nemůže zhojit ani presumpce správnosti administrativního rozhodnutí. Druhá odlišnost posuzovaného případu spočívá v tom, že zatímco v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu šlo o sloučení dvou bytů, v posuzované věci jde o postup opačný, kdy z kolaudované jednotky byly vyčleněny některé místnosti k výlučnému užívání některého nájemce, další pak byly ponechány v užívání více nájemců, aniž by došlo ke stavebním změnám nebo jen formální rekolaudaci. Na rozdíl od odvolacího soudu, který pokládal uvedenou odlišnost za zásadní, domnívá se dovolatel, že závěry uvedeného rozsudku dovolacího soudu lze zobecnit tak, že „pokud kolaudovaný stav bytu dle příslušných stavebních předpisů nesouhlasí se stavem popsaným v administrativním rozhodnutí zakládajícím právo k uzavření nájemní smlouvy a pokud následně není tento rozpor odstraněn novým administrativním rozhodnutím z oblasti stavebního řádu, nemůže dojít ke vzniku platného nájemního vztahu k bytu, neboť předmět tohoto nájemního vztahu neexistuje.“ Polemizuje též s názorem odvolacího soudu, že v žádném ustanovení není stanoveno, že by byt musel být užíván pouze příslušníky jedné domácnosti, neboť dle jeho přesvědčení by takový názor vedl k neudržitelné konstrukci částečného práva společného nájmu k některým částem bytu. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a – vzhledem k obsahu dovolání – navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení