26 Cdo 1688/2003 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1688/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 2. 2005 Spisová značka:26 Cdo 1688/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1688.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1688/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně G. L. – spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. P., o zaplacení částky 53.768,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 26 C 79/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2003, č.j. 22 Co 50/2003-72, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 12. 2002, č.j. 26 C 79/2002-45, zamítl žalobu na zaplacení částky 53.768,-Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že dne 22. 11. 1996 byla mezi společností S., spol. s.r.o. na straně jedné jako pronajímatelkou a vlastnicí domu č.p. 193, S. 50, P., k.ú. P. (dále „předmětný dům“ nebo „dům“) a žalobkyní na straně druhé jako nájemkyní uzavřena nájemní smlouva (dále „předmětná nájemní smlouva“), na základě níž pronajímatelka přenechala žalobkyni předmětný dům do nájmu za účelem provozování její podnikatelské činnosti, že dle dodatku k této smlouvě ze dne 11. 12. 1996 bylo dohodnuto, že žalobkyně předá pronajímatelce částku 1.750.000,-Kč jako kupní cenu za předmětný dům s tím, že v případě nerealizování prodeje bude tato částka započítána na nájemné, že v označeném dodatku (čl. III.) bylo dále obsaženo ujednání, podle něhož pronajímatelka postupuje žalobkyni právo vlastníka spočívající v právu pronajímat bytové a nebytové prostory v domě, právo vybírat nájemné na svůj účet, a to i u již uzavřených nájemních smluv, že dne 3. 7. 1995 uzavřela společnost S., spol. s r.o. jako pronajímatelka a žalovaný jako nájemce smlouvu o nájmu bytu I. kategorie, ve 3. patře o velikosti 53,45 m2 nacházejícím se v předmětném domě (dále „předmětný byt“), že vlastníkem předmětného domu se v roce 1999 stala společnost A. R., spol. s r.o., která uzavřela dne 24. 8. 1999 se žalovaným (a s jeho manželkou) smlouvu o nájmu předmětného bytu a přípisem ze dne 17. 8. 1999 vyzvala žalovaného, aby jí platil nájemné z tohoto bytu, což také žalovaný v období od září 1999 do února 2002 činil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba na zaplacení požadované částky, představující nájemné z bytu za uvedené období, není důvodná, neboť mezi žalobkyní a žalovaným nevznikl žádný právní vztah, z něhož by vyplývala povinnost žalovaného platit nájemné žalobkyni. Podle názoru soudu je žalovaný jako nájemce bytu povinen platit nájemné pronajímateli, jímž je vlastník předmětného domu, tj. společnost A. R., spol. s r.o. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 24. 4. 2003, č.j. 22 Co 50/2003-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že v žalovaném období (tj. poté, kdy se stala vlastníkem nemovitosti společnost A. R., spol. s r.o.) nevznikl mezi žalobkyní a žalovaným žádný právní vztah, který by zakládal povinnost žalovaného platit žalobkyni nájemné z předmětného bytu. Za rozhodující pro právní posouzení věci považoval okolnost, že žalovanému byl předmětný byt pronajat společností S., spol. s r.o. ještě před uzavřením předmětné nájemní smlouvy, a že žalobkyně se žalovaným žádnou nájemní smlouvu ohledně tohoto bytu neuzavřela. Odvolací soud dále dovodil, že na základě předmětné nájemní smlouvy došlo ve vztahu k žalovanému toliko k tomu, že žalobkyně byla zavázána k plnění povinností pronajímatele (údržba a poskytování služeb) a oprávněna k vybírání nájemného (poukázka podle § 538 obč.zák.). Rovněž tak dovodil, že ujednání obsažené v čl. III. dodatku k předmětné nájemní smlouvě, podle kterého byla žalobkyni postoupena práva pronajímatele pronajímat byty a nebytové prostory a vybírat nájemné, a to i u již uzavřených nájemních smluv, je podle § 39 obč.zák. neplatné, „neboť takovou dohodou s třetím subjektem bez účasti nájemce nemůže dojít ke změně dosavadní nájemní smlouvy jako dvoustranného právního úkonu mezi jejími účastníky a to pro rozpor s kogentním ust. § 680 odst. 2 obč.zák. o změně v osobě pronajímatele“. Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že osobou, které svědčí právo vybírat nájemné z předmětného bytu za žalované období je společnost A. R., spol. s r.o., „avšak nikoliv originálně na základě smlouvy o nájmu bytu (i tato smlouva je ovšem platná), kterou se žalovaným uzavřela, nýbrž jako nástupce v roli pronajímatele v nájemním vztahu mezi žalovaným a společností S., spol. s r.o. z důvodu podle § 680 odst. 2 obč.zák., čímž zanikla i práva žalobkyně k výběru nájemného na základě platebního poměru podle § 535 obč.zák…“. Na základě žalobkyní tvrzeného a také prokázaného skutkového stavu věci (uvedl dále odvolací soud) „nelze po právní stránce uzavřít, že by byla ve vztahu k žalovanému pronajímatelem předmětného bytu s právem vybírat nájemné za žalované období“; pokud pak jde o zálohy za služby, i na ty má dle názoru odvolacího soudu právo ten, kdo má právo na nájemné (§ 685 odst. 1 a § 696 odst. 2 obč.zák.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž namítla nesprávnost právního posouzení věci. V dovolání vyjadřuje názor, že „není v zákoně uvedena povinnost uzavírat s nájemníky bytů nové nájemní smlouvy v případě změny v osobě pronajímatele“, že dle ustanovení § 663 a násl. obč.zák. je žalobkyně nájemcem celé předmětné nemovitosti a má dočasně a za úplatu namísto vlastníka právo věc užívat a brát z ní užitky. Dovozuje, že vlastník domu je předmětnou nájemní smlouvou v plném rozsahu vázán a „nemůže se chopit, ani při změně vlastníka, práv, která nemá, práv, která vlastník předmětnou nájemní smlouvou úplatně přenechal na dobu určitou žalobci“; nájemní smlouva uzavřená mezi A. R., spol. s r.o. a žalovaným je proto absolutně neplatná, neboť vlastníkovi nesvědčilo právo ji uzavřít. Dovolatel má zato, že „změnou vlastnictví se vlastník stal pronajímatelem pouze ve vztahu k předmětné nemovitosti, tj. pronajímatelem žalobce, ne k prostorům v nemovité věci se nacházejícím tj. nestal se pronajímatelem ve vztahu k žalovanému“. Uvádí, že předmětnou nájemní smlouvou „pozbyl vlastník na dobu určitou úplatně práv věc užívat a požívat jeho plody a užitky“ a po dobu trvání nájemního vztahu mu zůstalo toliko právo „držet vlastnictví a nakládat s ním“, není však oprávněn přijímat od žalovaného nájemné, protože ho již přijal předem od žalobce jako od „nájemce celé nemovité věci“. Pokud ho přesto od žalovaného převzal, vzniklo mu na jeho úkor bezdůvodné obohacení (plnění z neplatné nájemní smlouvy). Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyjádření k dovolání nebylo podáno. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci. Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem