26 Cdo 1722/2024 — Nejvyšší soud

26 Cdo 1722/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 10. 2024 Spisová značka:26 Cdo 1722/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.1722.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nájem bytu Zneužívání výkonu práv a povinností Dotčené předpisy:§ 2289 o. z. § 8 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:16. 10. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 26 Cdo 1722/20246 526 Cdo 1722/2024-330 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobců a) H. M., a b) J. M., zastoupených Mgr. Ivem Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, proti žalované I. S., zastoupené Mgr. Zdeňkem Steigerem, obecným zmocněncem, bytem v Olomouci, Hněvotínská 616/18, o uložení povinnosti pronajmout byt, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 190/2022, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 1. 2023 (správně 25. 1. 2024), č. j. 69 Co 178/2023-295, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 4. 2023, č. j. 23 C 190/2022-241, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby byla žalované uložena povinnost znovu jim pronajmout tam specifikovaný byt, a to za podmínek Dohody o užívání bytu z 6. 8. 1990 a souvisejících dokumentů (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II). 2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 1. 2023 (správně 25. 1. 2024), č. j. 69 Co 178/2023-295, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost. 4. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), resp. jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). 5. Výše uvedeným požadavkům dovolání nedostálo. Dovolatelé odůvodnili přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tím, že „právní otázka v předmětné věci v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je rozhodována rozdílně“. Ani z obsahu dovolání však nelze dovodit, která otázka je (podle mínění dovolatelů) dovolacím soudem rozhodována rozdílně či která otázka hmotného nebo procesního práva, na níž napadené rozhodnutí závisí, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. V této části je proto dovolání vadné. 6. K dovolací výtce, již učinili dovolatelé s odkazem na ustanovení § 8 o. z. a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3054/2020, a další judikaturu dovolacího soudu, lze uvést, že otázkou, zda v této věci (ne)jde ze strany žalobců o zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany, se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí důsledně zabýval, přihlédl přitom ke všem zjištěným rozhodným okolnostem a své závěry také logicky a přesvědčivě odůvodnil. Zejména se zabýval jednáním žalobců i žalované po skončení původního nájemního vztahu, přihlédl také k tomu, že žalobci byli v trestním řízení uznání vinnými za přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru. Zohlednil také dobu, po kterou žalobci odmítali byt poté, co jim byla dána výpověď, vyklidit (5 let), a skutečnost, že vyklizení se musela žalovaná domáhat v soudním řízení a následně prostřednictvím exekuce. Po zvážení všech okolností uzavřel, že žaloba požadující opětovné uzavření nájmu se jeví jako pokračování starých sporů, když dovolatelé neakceptovali rozhodnutí celé soudní soustavy a jejich obrana je vedena stále stejným způsobem. 7. Jeho úvaha přitom (s ohledem na provedené dokazování a učiněná skutková zjištění) není zjevně nepřiměřená. A právě jen v případě její zjevné nepřiměřenosti by ji bylo možné v dovolacím řízení zpochybnit – viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 8. Rekapitulují-li dále dovolatelé obsáhle zjištění a právní hodnocení soudů obou stupňů, nesouhlasí především s jejich skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování, právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem zpochybňují zejména prostřednictvím skutkových námitek. S přihlédnutím k charakteru většiny uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Takové nezpůsobilé důvody však dovolatelé uplatnili, neboť brojili jak proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, tak proti samotnému způsobu hodnocení důkazů. Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu z 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, odpovídají obsahu spisu, a nejsou tedy natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). 9. Rozhodnutí soudů nižších stupňů mají náležitosti stanovené v § 157 odst. 1, 2 o. s. ř., jsou pochopitelná, srozumitelná a spolehlivě z nich vyplývá, jakými úvahami se oba soudy při budování svých skutkových závěrů a právních názorů řídily. 10. Pro úplnost lze dodat, že v ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že je vždy na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř., na nějž dovolatelé poukazují), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jde-li o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (k tomu např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, či ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 19